Jestli něco miluju na zimě, je to sníh. Ne takovou tu špinavou břečku co se uprostřed ledna objeví v ulicích Prahy (teda pokud v Praze vůbec nějakej sníh za celou zimu napadne), ale ty hromady sněhu na horách a sjezdovkách. Když jen stačí nazout lyže nebo zapnout snowboard, stáhnout brýle na oči, zapnout kameru na helmě, pustit hudbu do sluchátek, nasadit palčáky a jet.
Jsem přesně ten typ člověka, co by se nejradši na celou zimu odstěhoval někam na hory a celý dny trávil na svahu nebo ve snowparku, odpoledne si dal na sluníčku Aperol a večer se procházel horskýma vesnicema, válel se ve wellnessu nebo stavěl Olafa (protože to dítě ve mně asi nikdy nezmizí). A stejně tak bych se každý léto nejradši sbalila a odjela do Austrálie (ok, tam asi ne, tam je v tu dobu zima), ale kamkoli jinam, kde je teplo, moře, vlny. A tam surfovala ve vlnách, běhala po pláži, trénovala a užívala si krásnýho počasí. Takže ve výsledku bych vlastně přes rok nechodila do školy ani do práce, protože bych trávila půl roku někde na Hawaii a půl roku v Alpách. Ale tak… komu by to vadilo?
Okej Denčo, time to wake up.
Minulej rok byl v tomhle ohledu dost nešťastnej, protože jsem se na hory nedostala ani na jeden den. Pořád se to odkládalo, nebyl čas, pak nebylo počasí (a světe div se, na českých horách už ani sníh). A protože jsem z toho byla fakt nešťastná, rozhodla jsem se to letos neponechat náhodě. A tak jsme kromě jednodenní návštěvy Ještědu a skvělýho víkendu v Rokytnici (kterej byl skvělej spíš díky lidem než podmínkách na sjezdovce a počasí) nakonec odjeli 10. března do Varsu do Francie.
Osmnáct hodin cesty, 40 lidí z fakulty v jednom autobuse. No, co vám budu povídat. Stálo to za to!
12 hours on the way, 6 more to go. How to survive #starterpack
Zastávka na nákup a poslední hodina cesty před náma
A konečně.. po 18 hodinách v autobuse výhled z balkonu!
První ráno. Spodní stanice lanovky pod balkonem. A co? První den na svahu!
První den mělo být podle předpovědi ošklivě. Takže takhle nějak to „ošklivě“ ve Francii vypadá.
Malej nedostatek je, že ve Francii asi nevěděj, co je to Aperol. Protože ho nikde nemaj. Ale nabízej Gin Fiz. Jen ten Gin taky nemaj. A taky neumí kafe. Fakt ne. Respektive:
„One café latté“
„Okay“
– donesou jakýsi kafe s mlíkem, co má do latté víc než daleko (a hlavně není vůbec dobrý 
) –
Domča: „musíš si příště dát latte macchiato, abys dostala to klasický“
„hm, tak asi jo“
– odpoledne –
„One latté macchiato, please“
„Okay“
– donesou tu stejnou břečku jako ráno –
„Excuse me, this is not latté macchiato..“
„Ehh… what is macchiato, madam?“
Takže tak.
A o nic lepší to nebylo ani v restauracích mimo sjezdovky. Jak tam můžou žít a pít kafe co chutná jak z automatu na finančním úřadě?
Takže první normální dobrý kafe přišlo až na Rozvadově cestou zpátky u benzinky, kde maj DÍKY BOHU takovej ten Costa corner. #coffeeaddict
SECOND DAY
A začíná nepřetržitej sunshine, co trvá dalších 5 dní ♥
Není to paráda?
#20stupňůcelejden
ANOTHER DAY
… and the sunshine continues
DIETA.
Haha, ne. Jenže místní těstoviny zrovna dvakrát slavný nebyly, zatímco tenhle burger jo. Co na tom, že neumíte vyslovit jeho název, staří ukázat prstíkem v menu a hezky se usmát. A místní raclette? Nebe v puse, fakt že jo! ♥
Naše osmiletá fotka na závěr. Protože lyžařský oblečení ani helma z vás modelku asi neudělaj, ale my už s holkama na krásu stejně dlouho nehrajem 
Ten týden byl naprosto skvělej.
Jen ten návrat zpátky do reality o něco horší.
Mějte se všichni krásně!
(A kdyby se někomu chtělo jít s náma v pátek ráno na výběh Prahou a společný brunch, dejte mi vědět!)
