Už jsem skoro odklikla přihlášku na sobotní orienťák, ale pak jsem si řekla, že raději počkám, ještě je do půlnoci čas. Jde se přece Horská výzva a já jsem věčný náhradník. Koukla jsem na předpověď počasí a na stránky Horské výzvy, abych byla připravena, až mi Petr zavolá, že Tomáš nejde a že potřebuje parťáka. Sněhu bude zase dost, pořadatel ale povolil boty s hřeby a nesmeky a předpověď slibuje krásné počasí.. Takže když mi přišla sms, že opravdu Tomáš nejde, měla jsem to už v hlavě srovnané. Ale nemohla jsem hned nadšeně souhlasit, jsem přece ženská, musím dělat trochu drahoty a nechat se přemlouvat 🙂
Nejvíc se mi líbilo: Tině jsem neříkal, asi by nešla, jde dva týdny nato Lázovou stovku. No nezabili byste ho? To on nás před dvěma dny zbantoval na Čavisovskou 100, která je příští týden! A startovné jsem samozřejmě už zaplatila 🙂
Nakonec jsem ale zjistila pravý důvod, proč si za parťáka vybral mě. Můžete hádat. 🙂
Počasí se tentokrát opravdu povedlo. V údolí jaro, nahoře sněhu tak akorát, ti vpředu nám už slušně vyšlapali stopu. V noci jasná hvězdná obloha, přes den slunko a teplo.
Trochu jsme měli strach, když jsme museli nad Červenohorským sedlem krosnout dvě sjezdovky. Perfektní ledový manšestr. Pár lidí si to nepánovaně sjelo po břiše dolů (jednoho jsme viděli mizet do údolí na vlastní oči), jiní sjezdovku raději obešli vrchem. Ale my jsme tvrďáci, že. Ale když mi ujížděly nohy i v botách s hřebama, moc veselo mi nebylo.
Na Pradědu jsme chtěli vzít sebou kolegu, kterého tam parťák nechal, nakonec ale zůstal nahoře.
Do cíle jsme dorazili podle plánu, oba jsme si vylepšili osobák a líbilo se nám.
jo a Petr už shání parťáka na příště.
