Pokládám za důležité zmapovat svoje přesvědčení a názory ohledně peněz, pokud chci v té oblasti dosahovat nějakých zajímavých cílů. Posledních pár dní jsem tohle téma intenzivně převalovala v hlavě, až jsem se to rozhodla sepsat do článku.
Dětství
První názory na peníze samozřejmě pochází z dětství. Když jsem byla malá, myslela jsem si, že naše rodina je chudá. Ne tak chudá, že bychom neměli co jíst, spíš tak jako něco, co bych s lepšími vyjadřovacími schopnostmi nazvala nižší střední třídou. Ono to tak asi nejspíš nebylo. Mluví pro to například to, že jsem chodila na soukromou střední, měla jsem mobil jako jedna z prvních ze třídy, dobrý počítač, sestra měla drahé cello. Pro pochopení, proč mi to tak asi přišlo, je potřeba popsat zbytek situace.
Moji rodiče celý můj život vedou dětský sbor. Je to jejich podnikání, ale protože jenom vedením sboru si na to nevyděláte, tak táta trávil dopoledne děláním naučných pořadů pro školy. Máma byla míň vidět, ale dělala všechno možné kolem, co bylo potřeba. Pracovali od rána do noci a to nemyslím obrazně. Vlastně nebylo nic jiného, čemu by věnovali nějakou podstatnou část času. Neměli žádné koníčky ani přátele, se kterými by se nějak potkávali. (Jednou za čas se šlo o víkendu na výlet na Brdy, ať jim nekřivdím.)A nad tím vším se vznášela neustálá atmosféra většího či menšího stresu z toho, co ještě není hotovo a mělo by. Sbor (jehož jméno nesmíme vyslovit) byl úspěšný, ale nepamatuji si, že by se z toho někdy radovali a užívali si to.
I když jsme materiálně nijak netrpěli, můj dětský mozek si to vyložil tak, že tohle je to, co nás chrání před smrtí hlady (protože proč by to někdo jinak podstupoval), a tudíž jsme chudí. A taky to ve mně zanechalo dojem, že nikdy nechci být dospělá, že je to konec všeho příjemného.
Tohle všechno způsobilo, že jsem snila o zaměstnání s pevnou osmihodinovou pracovní dobou. A to jako opravdu snila, že jako ať je to klidně jakkoli zlá práce, ale ať úderem páté končí a mám čas pro sebe. To mi přišlo jako výrazný krok vzhůru na žebříčku životní spokojenosti.
První práce
Fast forward do mých patnácti let. V té době jsem byla doma už dost nespokojená a začala jsem osnovat plány, jak to udělat, abych se úderem osmnáctých narozenin mohla odstěhovat. Prohlédla jsem si ceny bytů a rozhodla jsem se, že musím do tří let vydělat milion. Trochu se ušklíbám nad mojí tehdejší naivitou, ale dávám si velké plus za odvahu. 🙂
To mě přivedlo k tomu, že jsem se stala prodejcem Herbalifu. Tenkrát mě fascinovaly MLM systémy, slibovalo to potenciálně větší výdělek než nějaké brigády, a pak jsem prostě v naprosto správnou dobu dostala do ruky správný letáček.
Tím jsem byla vystavena úplně jinému pohledu na svět a hlavně na peníze. Dali mi přečíst Bohatého a chudého tátu a Cashflow kvadrant. Přebrala jsem z toho myšlenku aktiv a pasiv, ale nedokázala jsem vymyslet žádný způsob, jak aktiva vytvářet. Co se týče té práce, flákala jsem to a tak mé výdělky nebyly moc zajímavé a po nějaké době jsem toho nechala. Zhnusilo se mi někomu něco prodávat a moje motivace nebyla dost silná na to, abych se kousla.
 |
| Cashflow kvadrant |
Nakonec jsem se skutečně od rodičů kolem toho osmnáctého roku odstěhovala, ale bylo to díky mému tehdejšímu partnerovi. Moje vize ideálního života byla něco jako že budu žít skromně, budu spořit a vždycky když naspořím tak si koupím nějaký kvalitní, drahý kus vybavení do bytu, dokud nebudu mít všechno luxusně zařízené. Bylo tam zjevné přesvědčení, že stojí za to dát hodně peněz do věcí, a že cesta ke štěstí je z definice náročná, dlouhá, plná dřiny.
Cesta za nezávislostí
Takže je mi osmnáct, začínám studovat vejšku a u toho pracuji na poloviční úvazek. Máme s mužem společné peníze, které nám tak nějak akorát vychází a tak nějak fungujeme. Tou dobou jsem se teprve učila programovat tak, aby mi za to někdo byl ochoten zaplatit, a tak jsem měla za začátku administrativní práci a mizerný plat. Má snaha o zbohatnutí se tehdy koncentrovala do snahy napsat si robota, který by obchodoval na forexu. Hodně jsem se u toho naučila, ale nikdy mi to nefungovalo. Zbohatnutí jsem si tehdy představovala tak, že budu mít neurčeně mnoho peněz.
Později přichází nějaké spory o to, jak se společnými penězi nakládat, a já si znovu uvědomuji, jak je pro mě důležité, abych byla co nejvíc nezávislá. Pak jsme se rozešli a já se odstěhovala do skoro-holo-pokoje na kraji světa. Tehdy jsem taky získala svoji první poloprogramátorskou práci (pořád poloviční úvazek) a měla jsem nějaký malý přebytek peněz. Někdy v té době jsem dělala nákupy, nad kterými kroutím hlavou i teď. Třeba jsem si koupila tehdy hrozně drahý mobil HTC touch pro 2. Nový! Tehdy to stálo přes dvacet tisíc. To bych si nekoupila ani teď s několikrát vyšší hodinovkou, nižší hodnotou peněz a s tím, že mám nějaké uspořené peníze. Bonus za přechod mezi pracemi jsem utratila za AFF (parašutistický) výcvik. To bylo 42 tisíc. Taktéž. Nevím, co jsem si přesně myslela, ale zjevně pro mě bylo mnohem důležitější plnit si dětské sny než nějaký dlouhodobý plán. Tou dobou jsem nic nespořila a dokonce jsem se dostala do nějakého malého dluhu, protože jsem neměla rezervu ani na jeden měsíc.
 |
| Tak já padám |
Když mi bylo 21, začala jsem pracovat na první skutečně programátorské pozici. Byla jsem placená od hodiny a vedlo to k tomu, že jsem tam chodila míň často, než bych mohla. Stále žádné úspory, natož investice, prostě se nějak přežívalo od měsíce k měsíci. Moje vize byla, že budu tak nějak pracovat celý život, a pokud si pokryju svoje náklady, tak to bude ok.
O dva roky později měním práci a stávám se zaměstnancem. S pevným platem a pevnou osmihodinovou dobou. Myslela jsem si, že mi to prospěje. Mno, haha. Zpětně viděno jsem mohla zvolit mnohem lépe. Strávila jsem tam dlouhých tři a půl roku a prakticky celou tu dobu jsem u toho trpěla. Plat jsem v té době měla už nadprůměrný, ale bůh ví, co se s těma penězma dělo. Už jsem měla rezervu na měsíc dopředu, ale víc nic. Znovu jsem se snažila naučit se vydělávat na forexu, tentokrát ručně. Znovu jsem to po nějaké době vzdala.
Trochu k tomu utrpení v práci. Pod článkem o tom, jak přestat pracovat, mi někdo řekl, že to musí vyplývat z toho, že nemám ráda svoji práci. Tak jako ano a ne. Programování jako takový je boží. Ta reálná náplň práce, za kterou se platí, je někdy zajímavá a někdy opruzná. Další složka je, že jsem perfekcionista, mám masivní impostor syndrom a mám vypěstovaný nějaký implicitní strach z nadřízených. Je pro mě jednoduché spadnout při relativně malém problému do úzkostí z toho, že to nezvládám, nikdy to zvládat nebudu a umřu hlady. Tedy, já mám svoji práci v principu moc ráda, ale v praxi to je občas dost tíživé a tím horší, čím míň si můžu vybrat, kdy budu pracovat. Já si samozřejmě uvědomuji, že si to “dělám složitější” sama, ale změnit to je práce na dlouho (a na tom pracuji). A second best je prostě moct se na to v blbej den vykašlat a počkat až se moje vnitřní zdroje samy obnoví. A taky co nejvíc oddělit práci od toho, že na tom závisí má existence. To v té poslední zmíněné práci nešlo, vlivem dalších životních okolností jsem byla často psychicky vyčerpaná a čas od času jsem se tam prostě složila. Zbytek času jsem se bála, že se to zas někdy brzo stane. Vydržela jsem tam tak dlouho, protože jsem měla obavy, že by mě nikde jinde nechtěli.
Tedy zpět, nebojte, už jsme skoro v současnosti. Je mi skoro 27 a po zásadní životní krizi odcházím z té zlopráce a stávám se zase živnostníkem. Navíc se šestihodinovou “pracovní dobou”. To mi tenkrát přišlo jako největší ráj na zemi. Chodit domů ve tři, krása. Zároveň je to první chvíle, kdy konečně začínám vytvářet nějaké úspory, yay! Tenkrát jsem uvažovala, že si vezmu hypotéku, abych ušetřila za nájem, ale spočítala jsem si, že to není zas až tak výhodné, a vykašlala jsem se na to. Koukala jsem na různé spořící a investiční produkty, ale bála jsem se všeho nepojištěného. Takže jsem to dávala na spořící účet, na kterém se mi pomalu snižoval úrok.
Tenkrát jsem si myslela, že na žití z výnosů peněz by bylo potřeba mít třeba sto miliónů.
Škoda, že mi už tenkrát někdo neřekl to, co píšu v úvodním článku, mohla jsem mít dva roky náskok.
Současnost
Před rokem a kousek jsem změnila práci zatím naposled. Stále živnostník, volná pracovní doba, práce z domova. Sen. Stejně jako před sedmi lety mě volnost vedla k tomu, že jsem pracovala míň a míň. Vlastně jsem neměla žádný důvod, který by mě přinutil pracovat víc. Vydělala jsem si i tak dost a žádný dlouhodobý plán jsem neměla. Možná leda tak dál zvyšovat efektivitu svojí práce, aby mi stačilo pracovat třeba jen pár dní v týdnu. Ale ta myšlenka, kterou jsem si už v patnácti oblíbila, že je potřeba najít způsob, jak vydělávat bez toho, abych měnila čas za peníze, zůstala dál nenaplněna.
Celou dobu jsem doufala, že mě napadne nějaký zázračný podnikatelský nápad, já se do toho pustím a to bude moje cesta ven z nutnosti pracovat. Je mi 29 a už se mi to zdá spíš míň pravděpodobné. Asi na to nejsem ten typ. Ale konečně jsem si všimla toho, co jsem měla celou dobu před očima. Místo investice do vlastního podnikání můžu investovat do cizího a budovat si tak “nest egg”, peníze co pracují za mne. Těch peněz je potřeba mnohem míň, než jsem si myslela dřív.
Má to zásadní výhody. Je to relativně nenáročné na čas a je to pro mě zábavné. Ostatně do grafů koukám ráda už od dob, kdy jsem si začala poprvé číst o forexu. Zároveň, pokud to udělám dobře, je tu velká šance, že až budu stará, nebudu potřebovat aby mě moje děti živily. (Jsem jediná, komu přijde, že ta myšlenka pořídit si děti, aby se o vás ve stáří staraly, je pěkně zvrhlá a sobecká?) Navíc jim třeba po mě zbude něco, co jim umožní žít život s uvolněnýma rukama už od začátku. Láká mě možnost něco takového vytvořit.
Čím dál víc se mi líbí představa minimalistického života. Obdivuju tiny houses, ráda vyhazuju věci, a nějak mě přestávají lákat nejnovější technické novinky. Předposlední mobil jsem dostala od tehdejší partnerky, když si koupila novější model. Současný jsem koupila použitý. A ten následující, *gasp*, možná ani nebude iPhone 🙂 Počítač chci mít dobrý, ale další věci jako chytré hodinky, ledničky připojené na internet a dokonce i virtuální realita mě nechávají chladnou. Vlastně se tomu sama divím, zvlášť u té virtuální reality, ale skutečně to vlastně ani nechci – ne že bych si to nějak zakazovala. Někde cestou se mi nepozorovaně změnila moje preference z drahých věcí na ty s dobrým poměrem cena/výkon. Možná je to proto, že už jsem si přeci jen jistější, že se o sebe dokážu vždycky postarat. Nemusím si tolik připomínat, že na to mám. Zažila jsem dost adrenalinových zážitků a mám pocit, že jejich mezní užitek klesl pod jejich cenu. Vidím spokojenost v jednoduchosti. Vlastně svým způsobem chci žít na stejné životní úrovni, jako žili rodiče, akorát bez všeho toho stresu. Pracuje se mi mnohem radostněji s vědomím, že za každý měsíc této snahy si kupuji i půl rok života v budoucnu, kdy bude všechen čas patřit jen mně.
