V květnu loňského roku jsem běžela svůj první oficiální maraton a dopadlo to nad mé očekávání.
Je pravda, že jsem běhala pravidelně, ale maraton bylo něco, co mi leželo v žaludku už dlouho a vůbec jsem nevěděla jestli to zvládnu. Nohy běžely, dech stačil a protnula jsem cílovou pásku v krásném čase 3:03:51.
Byla jsem vyčerpaná, unavená, ale šťastná zároveň a už tehdy jsem věděla, že tímto závodem jsem odstartovala můj nový sportovní cíl, být maratoncem a dostat se pod 3 hodiny.
Své plány a maratonský sen jsem po návratu z dovolené probrala s Honzou a chtěla znát jeho názor. Honza můj nápad podpořil, ale zároveň mě připravoval na to, že to bude náročné časově, fyzicky a hlavně psychicky. Nejdůležitější ale bylo to, že jsme na to dva a Honza mi bude velkou oporou, bez toho bych do toho nešla.
Plán jsem měla, ale chyběla mi nejdůležitější věc, trenér. Není jednoduché najít někoho, kdo by toleroval mé osmihodinové sezení v práci, kruhové tréninky od kterých jsem nechtěla ustoupit a dalších spoustu aktivit kolem. Po několika týdnech jsem ji našla, úžasnou trenérku, člověka a parťáka do nepohody.
Na první společně schůzce jsme obě vyložily karty na stůl, bez upřímnosti bz to nešlo. Trenérka od začátku věděla, že práce je priorita a mohu trénovat pouze před a nebo po práci a že mám Honzu, který moje běhání sice podporuje, ale chci se mu také věnovat a trávit s ním čas. Půjde to, ale bude to náročné na psychiku a je potřeba být k sobě od začátku upřímné. Trenérce jsem toto pravidlo odsouhlasila a cesta za maratonským snem mohla začít.
První měsíce jsem běhala pomaleji a naběhávala objemy, což bylo v zimních měsících a sychravém počasí o hodně silné vůli.
Postupem času jsme začaly zrychlovat, zvyšovat tepy a střídaly rychlostní tréninky s delšími výběhy. Občas jsme zavítaly i na dráhu, kde jsme testovaly dosavadní výkonnost a odebíraly laktát. Pravidelně jsem chodila na zátěžové testy, kde jsme na základě tepu a laktátu prověřovaly, zda-li je trénink správně poskládaný a má výkonnost se zvyšuje.
Byly dny, kdy jsem se vznášela a běhání mě bavilo, ale byly i chvíle kdy jsem padala na hubu, byla unavená a chtěla s tím skoncovat. V těchto chvílích mi pomohl Honza, dodal mi sílu, sebevědomí a připomněl mi, že na to jsme dva a on je pro mě oporou.
Trénovala jsem, po malých krůčcích se zlepšovala, zkoordinovala práci, běh a osobní život a přišla chvíle najít závod, kde svou formu otestuji.
Trenérka po mě chtěla abych so vybrala testovací ½ maraton někdy v polovině května a maraton v první polovině června. ½ maraton jsem našla celkem snadno, sice kopcovitá trasa v Karlových Varech, ale termínem to odpovídalo. S maratonem to už bylo horší, přeci jen v červnu už bývá horko a maratonů se moc neběhá. Našla jsem jeden v Německu cca 4 hodiny autem z Prahy a datem pasoval do našich plánů.
Začínaly mě přepadat pocity paniky a strachu, co když zklamu? Nepoběžím jak bych měla? Nedoběhnu do cíle? Co když mi dojdou síly? Od té chvíle co jsem měla v kalendáři označené dva důležité dny jsem cítila mnohem větší zodpovědnost a strach a obavy zároveň.
½ maraton byl po několika měsících prvním závodem a tak i má nálada podle toho vypadala, byla jsem nervozní, žaludeční problémy a nevěděla jsem co od svého těla čekat. I přes přepísknutý začátek jsem doběhla do cíle v osobním rekordu a skončila na 4.místě mezi českými ženami.
Testovací závod jsem tedy celkem zvládla a teď už nezbývalo nic jiného, než se plně soustředit na 12.6 a německý maraton. Měly jsme necelý měsíc na to ještě trochu potrénovat a tak jsem se snažila co to šlo. Týden před závodem už jsem jen klusala a snažila jsem se nepropadat panice.
Na závod jsme vyrazili s Honzou den předem čili v sobotu, odpoledne jsme si prošli maratonské expo a vyzvedli startovní čísla. Honza se na závod přihlásil také a dělal mi vodiče a psychickou podporu, za což jsem mu moc vděčná, bez něj bych běžela pomaleji a závod by mi neutíkal.
Nocleh jsme měli zajištěný v hotelu kousek od startu, večer jsme si dali na pokoji večeři a kolem půl desáté jsme šli spát.
Ráno jsme vstávali v 5:45 kvůli snídani, aby nám do startu stihlo vytrávit. Oblékli jsme se do závodního outfitu a vyrazili na start. Čas závodu se blížil a já cítila jak mi není vůbec dobře, strach, žaludek na vodě, opakované návštěvy toalety a obavy z toho, že svým výkonem zklamu..Honzu, trenérku, tátu, mámu… Do startu zbývalo necelých 30 minut, věci jsme uložili do úschovny a šli se rozcvičit.
A je to tady, 3 minuty do startu, běžci všude kolem mě, přede mnou 42 km, nervozita, strach, ale někde ve mně bylo i odhodlání a síla.
3..2…1..závod odstartován. Honza běžel přede mnou a mý jediným úkolem bylo se ho držet. První polovinu závodu jsem se nedívala na hodinky, držela jsem se Honzy a cítila jsem se celkem dobře, dokonce jsem si zaběhl nový osobák na ½ maraton a pak to přišlo. Kilometry neutíkaly, nohy tuhly a hlava byla vyčerpaná a chtěla už být v cíli. Na hodinkách jsem viděla, že jsme zpomalili, ale já nemohla, nešlo zrychlit, musela jsem šetřit síly na další kilometry. Snažila jsem se zaměstnat hlavu různými věcmi, ale nešlo to, bolest nohou byla silnější, nikdy jsme nic podobného nezažila, ani při svém prvním maratonu. Každý krok bolel, stehna pálila a měla jsem pocit že běžím bez bot, jak jsem cítila asfalt. Konečně se na kilometrovnících objevila čísla začínající trojkou, věděla jsem, že teď je to už jen o hlavě a já musím dokončit. Bolest neustupovala, ale moje vůle byla silná, silnější než jsem kdy tušila a já přepnula na automatiku, jako kdybych byla robot bez vnímání bolesti. Nevěřila jsem tomu, ale objevil se kilometrovník s číslem 40km a já začala cítit sílu a radost, že už budu skoro v cíli.
Nemožné se stalo skutečným, minula jsem kilometrovník 42km, slyšela jsem lidi jak mi fandí, křičí moje jméno a podporují mě na mých posledních metrech před cílem. Viděla jsem cílovou rovinku a viděla časomíru, já to dala, zvládla jsme maraton po 3 hodiny a dokonce pod 2 hodiny a 55 minut. Je to tam já jsem v cíli!!! Nemůžu chodit, nemůžu brečet, křičet, nic jsem vyčerpaná…Podívám se na Honzu a obejmu ho, díky němu jsem v cíli v tomto čase, bez něj bych to nedala. Nemůžu moc chodit, nohy nefungují a mám hroznou žízeň. Přemístili jsme se do expa, kde jsme vypila několik kelímků s vodou. Přišla ke mně organizátorka a gratulovala mi a říkala něco německy, moc jsem nechápala proč mi gratuluje. Honza mi to přeložil a řekl mi že jsem skončila 2.mezi ženami a za 15 minut mám jít k cíli na vyhlášení.
Cože?! 2.místo? to už byla třešnička na dortu mého maratonského dne. Po vyhlášení jsme vyrazili domů a já si začala uvědomovat, že už to mám konečně za sebou.
Po maratonu mě čekala další životní událost a to stěhování do Holandska. Nová země, nová práce, jiný pracovní tým…Jedno jsem ale věděla jistě, běhat budu dál a maraton je pro mě srdcová záležitost a proto se pokusím zlepšit svůj čas na Amsterdamském maratonu 16. Října.
Věřte si, jděte si za svými sny, vnitřní síla, kterou má každý z nás je silnější než tušíme a dokážeme zdánlivě neuvěřitelné věci.
Žijeme jen jednou a když o svých snech budeme jen přemýšlet, nikdy nebudeme šťastní.
,, Kdo má vládu sám nad sebou, je mocnější než ten, kdo vládne celému světu. ‘‘ Buddha
