Ze všech možných disciplín cyklistiky je MTBO nejpodobnější individuální časovce. Pokud tedy chvilku nebudeme uvažovat o závodech s hromadným startem. Ale těch je málo.
Časovky se jako vrcholné závody jezdí převážně na silnici, takže na první pohled jsou tu jasné docela velké rozdíly. Ten nejpodstatnější přichází z toho orientování. Předem nevíš jaká bude trať závodu, dokonce ani její přesnou délku v kilometrech, o profilu a reálném převýšení nemluvě. Přibližně se ví jen to, že závod bude trvat 30 – 90 minut.
Tím pádem si nejde určit přesnou taktiku předem, vytipovat si místa k občerstvení, zrychlení, místa kde bude kritické udržet či znovu obnovit tempo.
Další rozdíl spočívá v tom, že jedeš v terénu. To není moc překvapivé zjištění že? Ale je docela důležité pro charakter průběhu výkonu. Není to časovka typu 25 km po dálnici tam a zpět, s jednou prudkou zatáčkou na obrátce. Kde ten kdo na to má najede po 30 vteřinách na maximální hodinový výkon a drží ho jak stroj. Na záznamu pak průběh výkonu i tepovky v takovém závodě připomíná hladinu rybníka za bezvětří.
Tohle je daleko techničtější, než kterákoliv silniční časovka. Tempo je totálně rozbité – pořád se zrychluje a zase zpomaluje. Krom toho, že si změny tempa vynutí samotná trať (zatáčky, sjezdy, výjezdy), tu máme ještě kontroly či mapování, což jsou další kameny čeřící hladkou hladinu maximálního tempa.
Jak tedy vlastní výkon v závodě vypadá? Máme tu 15-25 zastavení a znovu rozjetí u kontrol, máme tu nějaké to mapování, kdy minimálně nemůžeme jet na maximum. Někdy je to dokonce další zastavení a rozjetí. Poznámka bokem – většinou se vyplatí zastavit a 30 vteřin mapovat, než jet 3 minuty někam do … jinam a tam zjistit, že opravdu blbec není ten mapař ale někdo úplně jiný.
Když se to tak sečte 30-40 krát za závod se musíme rozjet prakticky z nuly a to ideálně do maximálního tempa, plus další změny rytmu, které sice nejsou úplně z nuly, ale pořád je po nich potřeba obnovit tempo.
Sečteno a podtrženo – cyklistickou optikou tu máme individuální časovku ve které podle délky 50-100 krát musíš znovu obnovit maximální možné tempo a to mnohdy i na velmi krátkou dobu. A navíc nevíme kde a kdy přesně ty změny budou.
Proměnlivá trasa ti samozřejmě někdy i podá pomocnou ruku. Třeba do kopce se maximální tempo často drží snáz než na rovině. Prostě to už víc nejde. Ještě lépe se obnovuje rychlost když je kontrola nebo zatáčka ve sjezdu. Tam to ani tak nebolí. Když při teda při brždění neletíš na hubu…
Pořád ale zbývá dost míst, kde ti nepomůže trasa, kde ti nepomůžou soupeři, kde ti nepomůže nic. Si tam sám a není čas o tom filozofovat nebo se kochat srostlými břízkami. Je potřeba tělo vycepovat aby vědělo co má dělat. Aby si zkrátka poradilo s hodinovým výkonem v anaerobní oblasti, zpestřeným o několik desítek nástupů.
