Od chvíle, kdy jsem se zařadila do pracovního procesu se počet mých výběhů, podobně jako podzimní teploty, přiblížil bodu mrazu. Jsem z toho dost nešťastná, jelikož běh je možný poze o víkendech, přičemž dost často se mi vůbec nechce, zejména do těch listopadových mrazíků. Každopádně ale doufám, že až se dny prodlouží, bude zas lépe.
Dnes ráno jsem skrze mrazem prokvetlé okno opět zhlédla, že na zahradě řádil mrazík – vše pokryto jinovatkou, Fífě dokonce zamrzla voda v misce. „No fuj! Do toho se mi fakt běhat nechce!“ pomyslela jsem si. Zhruba hodinu jsem nervózně popocházela po domě a rozmýšlela, zda jít či nejít ven.
O to více bylo horší pomyšlení na to, že jsem se před časem přihlásila na Velkou kunratickou. (To, abych měla motivaci trénovat… Ha, ha ha!) Už už to vypadalo, že díky své nerozhodnosti celé ráno prosedím doma a zmeškám start. Ale najednou jsem se vzchopila, oblékla teplé běžecké hadříky, nasedla na kolo a vyrazila do nedalekých Kunratic.
Cesta byla krátká a celou dobu z kopečka, zato výživná. Zima, opravdu zima. Ale zpoza mlhy se snažilo prodrat sluníčko, taže to vypadalo nadějně. Jenže jak jsem se blížila k místu, houstla mlha a slunce ubývalo.
Po úporném několikaminutovém kličkování mezi přicházivšími spoluběžci a jejich doprovody jsem se dostala k prezenci. Vyzvedla jsme si čip, startovní tašku a tričko. Našla jsem parádní místo na zaparkování kola, k němuž jsem po přezutí se do běžeckých bot přizamkla i batůžek a helmu. „Snad to nikdo neukradne, běžci jsou snad čestní lidé“ doufala jsem.
Připevnila jsem si čip a číslo a vydala se „rekognoskovat terén“. Všude se to hemžilo běžkyněmi, běžci, běžčaty i neběžci, zatímco já jsem tu byla sama samotinká. „Nesnáším, když nevím, do čeho jdu“ pomyslela jsem si. Našla jsem start (Hurá!). Byla mi dost zima, trochu jsem se rozehřála a najednou bylo odstartováno. Bylo to opravdu na „těsnačku“, kdybych se bývala rozmýšlela o pět minut déle, tak bych to propásla.
Naštěstí startuji mezi prvními, takže to budu mít brzy za sebou. Když jsem zjistila, že startuji ve dvojici s 12letou (odhaduji) holčinou, zmocnila se mě panika. „No, to bude ostuda, ta mě trhne“ zoufala jsem si.
A bylo to, jsem na startovní čáře, tři-dva-jedna, vydávám se na mě zcela neznámou trať. Po několika desítkách metrů potok – pravá noha mokrá. Kluzký výlez, pak chvíli normální lesní pěšina. Necítím nohy, mokrá je totiž i levá. Najednou kopec, běžkyně předemnou přecházejí do chůze a škrábou se nahoru, některé i po čtyřech. Snažím se běžet, ale je to spíš takové cupitání po centimetrech. Jsem nahoře (Hurá!). Mrazivý vzduch mi proudí přímo do plic a neskutečně škrábe. Parádní pěšinka vlnitým terénem, ale já absolutně necítím nohy, jen se modlím, abych nezakopla nebo špatně nešlápla a nezřítila se k zemi. Najednou nevím, kudy běžet, jsem zmatená, tak zpomaluji, všude dost lidí, snad někdo poradí, ale je vypáskováno, takže se uklidňuji a běžím dál. „Do prčic, já vůbec necítím nohy!“ běduji. Předemnou kopec dolů – přesně to nesnáším, přesně toho se bojím, zpomaluji téměř do chůze. „Raději to sejdu než se vymlátit“ říkám si. Dole mě čeká opět brůdek. Běžkyně přede mnou neběží, zřejmě ví proč – břeh je kluzký. „Opičím“ se po ní a s rozvahou ukázkově smočím obě nohy. V cílové rovince to ještě trochu rozparádím, ale jinak už ani metr, mám rozedraný krk od ledového vzduchu a absolutně umrtvené nohy. Čas je bídný (nějakých 06:40,6), ale vzhledem k tréninkovým i závodním podmínkám jsem ráda, že jsem to přežila. Ještě nikdy jsem se tolik netěšila na čaj z barelu!
Kolo i batůžek jsou netknuty na svém místě, jsem ráda, že jsem se nespletla a že v dnešní době ještě existují místa, kde člověk může odložit své věci, aniž by o ně přišel…
Asi teď budu pár dní marodit se zánětem průdušek :-), ale stálo to za zkušenost a příští rok už alespoň budu vědět, do čeho jdu.
