Chce se mi říct, že jenom běžci jsou takový magoři, aby si z ničeho nic usmysleli, že si vyběhnou na rozhlednu … v husté mlze.
Každý soudný člověk se podívá z okna, spatří bílou stěnu pár metrů před barákem a rozumně usoudí, že toho z rozhledny asi moc neuvidí a výjde si na procházku třeba do hospody.
Ne však běžec … běžec si řekne: „To se rozběhá“ a běží.
Snad pro existenci trocha zdravého rozumu u mě mluví fakt, že jsem ze začátku nevěděl, kam poběžím. Nebo jsem si tím nebyl zas až tak jistý. Jistý jsem si byl jen tím, že nechci běžet po těch známých cestách a tak jsem se pustil jiným směrem. Na druhý konec mého města.
Proběhl jsem relativně opuštěnými ulicemi (ti rozumější šli na tu procházku do hospody, ti ještě více rozumější ještě o tomto svátečním dni spali) a stanul před dřevěným ukazatelem. Abyste tomu rozuměli. Máme u nás novou rozhlednu a já tam ještě nebyl. Když jsem chtěl vytáhnout rodinu na výlet, všichni se opupínkovali záhadnými nemocemi, rozbolely je nohy, potřebovali jít nakoupit … no prostě raději pouklízeli celý byt, než aby se mnou zašli na rozhlednu. Víte jak … rozhledna je na kopečku a a a no, prostě je na kopečku.
Stojím u ukazatele, sleduji tu mlhu za ním a přemýšlím kudy dál. Zpět k domovu, nebo se trmácet dalších X kilometrů jen proto, abych viděl mlhu z vrchu? Jenže, co když tam nahoře mlha není a já budu stát nad ní a spatřím slunce?!
Nedalo mi to a následoval jsem šipku.
Když už neuvidím nic než bílé cáry, alespoň se mi v tomhle počasí dobře dýchá. Doma mě čekají drobné povinnosti a tak je nechám ještě chvilku čekat.
Po chvilce jsem pochopil svojí rodinu a jejich nechuť k rozhlednám. Je to tak … rozhledny jsou na kopcích. Sice tahle není na nějak extrémním kopci, ale pořád jen je to výš než odpočinková rovinka.
Trocha bahna, trocha vlhka … svršky nacucané vodou a v botech louže. Pro tyhle radosti to všechno děláme. Abysme si mohli říct, že jsme se překonali, že jsme vstali z křesla a udělali jsme něco pro sebe. Přeci jen, když lehnu se smrtelnou rýmečkou, budu mít spousty času na čtení 😉
Pod rozhlednou se honily tři holky na koních.
Vypadaly jako zjevení, když se z té mlhy vyhouply. Hráli si na strážkyně rozhledny a plným tryskem a pokřikem „Zachraňte rozhlednu, braňte ji!“ vyrazily se smíchem kolem mě.
Bylo hezké pak v té bílé tmě poslouchat jejich chechot a dusot koňských kopyt. Neslo se to dlouho nad korunami stromů.
Vylezl jsem na vrcholek dřevěného stavení, rozhlédl se okolo a …. uviděl jsem mlhu z prostředku.
A vlastně mi to vůbec nevadilo. Alespoň mám důvod, proč se sem vrátit.
Zpátky už to bylo rychlé a veselé. Bylo to z kopce.
A když jsem dobíhal zpět k městu, doběhl jsem městskou dopravu. Oblečení skrz na skrz mokré, kosa na zádech … dvacka v kapsičce. Nasedl jsem do ní a jel domů. Přeci jen nemusím přijít domů úplně mrtvý, no ne?
