Těšení se:
Pohoří Aralar, kde se na konci srpna konalo ERC, se rozkládá asi 40 km na SZ od Pamplony na ploše přes 200km2. Je to rozlehlá hornatá oblast s vápencovými masivy s nadmořskou výškou 700-1400mnm. Vzhledu krajiny dominují rozsáhlé pastviny, bukové porosty, chaotický reliéf, slepá údolí, škrapové oblasti, spousta děr a jeskyní. Kdo rád hledá stopy prehistorie, najde tu několik dolmenů, kromlechů a menhirů. Nad vším se pak nese koncert nesčetných zvonců koní, krav, ovcí a koz.
Z pohledu rogainisty je to krajina tomuto sportu ušitá na míru. Když navíc vypustí pořadatel informaci o nestandardním měřítku mapy 1:20 000 (normálně bývá 1:40 000) je jasné, že to má nějaký důvod – bude to mapařská lahůdka. Nemám ve zvyku informace o závodech nějak intenzivně studovat měsíce dopředu, ale útržkovitě se ke mně dostávají další informace, které mě utvrzují v radosti, že je na co se těšit. Tak se těším.
Hledání:
V půli léta však dostávají plány výraznou trhlinu, parťáka pobolívá koleno a má pochybnosti o své účasti. Dáváme si 14 dnů na konečné rozhodnutí, doufám, že to dopadne. Nedopadlo, variantou číslo jedna je, že si seženu náhradníka.. Není to úplně triviální úkol nalákat někoho bez přípravy, koncem léta na 24h běhání někde ve Španělsku. Navíc nemám v úmyslu zlikvidovat ani sportovní ani společenskou stránku výletu. Seznam kandidátů se zmenšuje rychle. Dva borci „tutovky“ nemůžou, další dva odmítají a dál už listuju telefonním seznamem téměř zbytečně. Když už to vzdávám, vyskočí na mě na facebooku, spolu s nějakou banální zprávou, ikona Romana. Koukám, jak tam stojí na kopci, vysmátej s rozhozenýma rukama a během pár vteřin mám pocit, že to dopadne, že se domluvíme. Po první sms už je to jistota!
Přípravy:
S Romanem stíháme jeden telefonát na jeho průjezdu republikou z Gibraltaru do Tater, kde tráví týden před ECR, drobnosti dolaďujeme frontou zpráv. Vrhám se na přípravy: nová letenka, přehlášení týmu, booking auta v Bilbau, druhá čelovka a baťůžek, standardní výbava, povinná výbava. Závěrečné info k závodu tisknu na poslední chvíli, balím se ráno před odjezdem, autobus do Prahy dobíhám, letadlo skoro taky, poslední pracovní telefonáty zůstávají nevyřízené. Ale klaplo to!
Závod:
Do prostoru závodu přijíždíme odpoledne před závodem. Udělali jsme si pěkný výlet po okreskách Baskica. Z tréninkových map vybíráme tu, která zahrnuje lesnaté pasáže, je to poučné – viditelnost, schůdnost terénu, generalizace, porosty. Centrum závodu je pastvina na náhorním platu, míjí je asfaltka vedoucí k poutnímu místu Santuario de San Miguel de Aralar. Po prezentaci sjíždíme do Lekunberri na slavnostní zahájení. Projevy místních činitelů v baskičtině, rozhodně stálo za to slyšet. Po druhé večeři usínáme při zvuku kravských zvonců, který se tmou zdaleka neutichá.
Závodní den, obloha bez mráčku, bude přes 30°C, na večer však opakovaně hlasí změnu počasí. Stan máme strategicky umístěný blízko startovní arény. Vždy se zdá, že času na snídani a přípravu je dostatek a vždy je ho málo. Sledujeme aktivity pořadatelů, vybavení se kupí na karimatkách,„strategy time“ se blíží. Po vynucené pauze, kdy pořadatelé až moc poctivě kontrolují arénu, kde nesmí být nikdo jiný než závodníci, se vracíme se závodní mapou. Je obrovská, i kontrol je hodně, moc se nedá opřít o návyky z jiných závodů. Překvapivě lehce spojujeme první verzi trasy a už u ní zůstáváme. Taktika je být do tmy ve stínu v lese, v noci na otevřených pláních a po rozednění opět v lese. Vychází nám to dokonale. Důležitou veličinou pro plánovaní je odhad tempa, po různých debatách to zkoužíme s plánem 110km na závod (jak se později ukáže hodně přehnaným). Krajina je vyschlá krasová, voda bude pouze na vyznačených „waterpointech“, další důležitý faktor plánování. Výškopis je natolik nepřehledný, že ho, až na pár míst, ani smysluplně neumíme do plánu zohlednit. Čas běží, je třeba se přesunout ke kontrole vybavení a na start. Plníme vaky vodou, dojídáme, odcházíme.
Vždycky mám pocit, že naplánováním trasy končí na rogainingu to nejdůležitější. Potom už zbývá jen to oběhnout. Na startu už si soupeři nejsou rovni, každý si drží v ruce výhodu nebo handicap svého vlastního plánu. Prvních pár hodin na trase ukáže. Po startu probíháme čistší lesnaté pasáže, občas jsou i cesty, do škrapů odskakujeme jen na dohledávky, jde to dobře. Po hodině běhu mě zaskočí mokro na zádech! Bohužel je to prasklý svár na vaku, do pár minut je voda fuč. Najednou se zdá být nejbližší vodní zdroj pekelně daleko. Vytěsňuju myšlenky, že to bude problém, běžíme dál. Plán nám vychází asi čtyři hodiny, pak nás brzdí vysluněný svah proroslý trním a k tomu 300m výškových.
Vzduch se ani nehne, mám sušáka, ale to mě čeká ještě mockrát. Dostáváme se do ztráty proti plánu, těším se k řece, Roman si chce zdřímnout. Nic moc. Kontrola ohyb řeky visí na důkladně proschlým korytem, pití se nekoná, o údolí dál mě ale zachraňuje kaluž plná „čerstvé“ vody. Přibyly kopce a krasové pasáže jsou rozsáhlejší, ztráta na plán narůstá, únava taky, je jasné, že z plánu budeme škrtat. Na pastviny vbíháme již za hluboké tmy a bohužel i mlhy, avizovaná změna počasí je tu, zkracujeme první smyčky původní trasy. Soustředíme se na mapu, ale nevyhneme se i větší chybě. Mlha se na všem sráží, mokra v botách už se nezbavíme. Vodu upíjím z tetrapaku, který jsme vyptali na občerstvovačce, nesu si jej pokorně v ruce. Čas se hroutí, mlhavé kužely čelovek, klopýtání v morkých drnech, občas kontrola a zmatené bibmbání zvonců prchajících zvířat. Nad ránem přichází změna, souvislá mlha se rozpadá do cárů, objevují se hvězdy. Využíváme mapy v plné velikosti jako podložky a dopřáváme s krátký spánek. O hodinu později stoupáme na nejvyšší kontrolu závodu, je to vrchol kopce Ganboa 1413mnm (to je jen o pár metrů níže než nejvyšší kopec oblasti Intzako dorrea 1430mnm).
Začíná svítat, děláme poradu jestli umíme s přicházejícím dnem zrychlit, rozhodujeme se mezi delší a kratší variantou návratu. Volíme delší. Další dvě hodiny se držíme v tempu, pak už je vidět, že to dobře dopadne. Dobíráme ještě jednu 30-ku nad plán a klušeme k cíli. Premýšlím nad naším výkonem, o kolik šlo běžet rychleji?, o kolik méně chybovat?, zůstalo po nás v prostoru hodně nenavštívených kontrol. Úvahy však netrvají dlouho, v zápětí si nás chce fotit nějaký týpek od novin jako vítěze. Po vyhlášení už mu věřím.
Návrat:
Tím to však bohužel nekončí, je neděle 14h odpoledne, jsme unavení kdesi na severu Španělska a ráno máme být oba v pozoru v zaměstnání, moc reálné se to při pohledu na pasoucí krávy nezdá. A přece: balení stanu, oběd, odjezd, koupaní, dálnice, vrácení auta, poslední na check-inu, poslední na gate, let, kroužení nad Prahou, běh na MHD v Praze, běh z metra, noční Žlutý bus do Brna, taxi domů, 4hodiny na dospání, řvoucí budík a 7h kancelář. Je po výletě.
Závod: Mistrovství Evropy v rogainingu (ERC) 2016
Tým Inov-8: Radovan Čech, Roman Horyna
Umístění: 1.místo
http://www.erc2016.com/
