Nedávno mi napsal můj velmi dobrý kamarád, ranfríjálista, velkej vyznavač minimalismu a Maté, jestli by mi mohl napsat něco na blog. Že měl krátkou „plodnou“ chvilku a něco sepsal o svých poznatcích s minimalismem, zraněními apod. Říkám si VARUM NICHT. 🙂
Výsledek se můžete dočíst níže.
Běhání se věnuju rekreačně už přibližně deset let. Původně jsem běhání měl pouze jako doplněk k posilování, něco jako aerobní aktivitu, která měla pomoci svaly vyrýsovat a protáhnout (jako malej kluk…ale kdo by nechtěl mít svaly jako Sylvester Stallone:-) ).
Časem ale běhání začalo v pomyslném žebříčku oblíbenosti mých sportů, kde bylo ještě lezení, MTB a plavání, šplhat stále výš.
Důvodem bylo to, že jsem se při běhání v přírodě cítil nějakým způsobem spojen se zemí. Zanedlouho bylo běhání sportem č. 1. Radost z pohybu, soulad ze zemí, maximální prožitek z pobytu v přírodě…to vše mně zprostředkovávalo běhání.
Přišla doba, kdy jsem se potýkal se zraněním kolene a kotníků. Postupně jsem zkoušel, v té době ještě v absolutní nevědomosti, že existuje něco jako minimalismus, hledat přirozenější způsob běhu, který by mě mohl zbavit zranění. Začalo to chůzí naboso po zahradě a s postupně mizející bolestí v koleni a kotnících jsem se stal i běžcem minimalistou. Odběhal jsem si sezónu úplně bos (a musel jsem mnohdy čelit komentářům: „Ty pablbe, dyť si něco zapíchneš do hnáty“) a teprve na podzim se mně do rukou dostala kniha Zrozeni k běhu a já zjistil, že to, co jsem sám „objevil“ tady už dávno je. Ihned po tom, co jsem tuto knihu doslova slupnul, tak byly moje první Tarahumarské sandále vlastní výroby na světě. Parádně mně zapadaly do mého běžeckého života, blížila se zima a já mohl nohu konečně obalit dvěma tlustýma fuseklama, nandat si „pleskačky“ a vyběhnout. Našel jsem se v minimalismu. Nebo lépe řečeno – moje tělo si ho našlo. Dokonce jsem v těchto vlastnoručně vyrobených „botách“ vyhrál jeden kratší závod poblíž Brna.
Jak jsem se postupně v běhání zlepšoval, začal jsem mít touhu překonávat delší vzdálenosti, tak jak jsem o tom četl například v knize Zrozeni k běhu. Do té doby jsem měl nejdelší trasu 35 km, ale v „pleskačkách“ to bylo docela dost. Noha byla sice zvyklá, ale když většina trasy vedla po kamenitých cestách, tak byla ke konci trochu „omlácená“. Navíc jsem často běhal s klukama a nedělalo mně dobře, když na mě museli čekat kvůli tomu, že se mně zase „vyrval ten zas*ané uzlík“, když jsem v pleskačkách zaškobrtl. Při rychlejších bězích, nebo prudších sebězích jsem musel být hodně v pozoru, abych nedupl na nějaký ostrý kámen.
Z těchto důvodů jsem časem od „pleskaček“ přešel na sandály Teva Hurricane 3. Trošku onošené jsou stejně minimalistické jako „pleskačky“, nehrozí u nich vytrhnutí uzlíku a následné zdržování a při prudších sebězích je jejich ochrana dostatečná. Pro představu mám první pár těchto sandálů cca 4 roky a kilometrově mají za sebou cca 6 000 km (běh+chůze), tyto boty skoro nesundávám z nohy a chodím v nich i přes zimu (kromě dní, kdy je místo sněhu břečka). Vzhledem k tomu, že už jsou tak obnošené, že za mokra si při běhu připadám někdy spíš jako lyžař, pořídil jsem si stejné nové. Jedny na běhání a jedny na chození „na lepší“. Ty staré nosím na procházky, na zahradu a myslím, že jejich životnost ještě není u konce. Co se týče použití těchto sandálů na dlouhé běhy, tak si nemůžu na nic stěžovat. V pohodě jsem v nich odběhal několik ultra (75km za cca 8,5 hod Slavkovským lesem, závod na 63 km kolem Brna, 53 km v Chřibech…). Chystám se v nich na 100 km po hřebeni Šumavy a na další Brněnský Masakr 63 km.
Na delší a pomalejší běhy jsou v současnosti „to nélepčí, co svojem vanilkám možu nabídnót“. Jinými slovy, v současné době nemají konkurenci.
Jiné je tomu v případě kratších a rychlejších běhů a závodů v těžším terénu. Občas se stává, že člověk zaškobrtne „o šutrák“, nebo „o haluz“. Bál jsem se, že si někdy třeba na závodech doslova „rozhodním sandál“ a „všeci sa ně budó lochčit“. Tak jsem do členitějšího terénu, do sněhu, no prostě do „marastu“, který to vyžaduje, začal po vzoru svého taťky (je to jeho patent 🙂 ) nosit neoprénové boty do vody. Bomba – uzavřené, lehké, super měkké, ohebné, drží na sněhu i na ledě (princip jako u zimních pneumatik), když vyberete „dobré kósek“, tak máte i dostatečný grip a co se týče dropu, tak ten je 0 mm. Proč kupovat minimusy, nebo vivobarefoot za „drahé lováč“, když mám boty do vody HOT TUNA za 75 kč. Tato obuv je asi nejminimalističtější, co se dá v ČR koupit. Pokud nepočítám, že si „kópím igeliťák a přidělám si ho gumičkó na nohu“ :-).
Jsem teda minimalista a běhám a běhám a vážnější zranění se mně vyhýbají, řekl bych obloukem. Bylo tomu tak až do letošní zimy, kdy jsem jednoho temného večera nazul HOT TUNA (Tuňáka homosexuála), připnul jsem si na amortizér k pasu svého běžeckého parťáka mladou a energií překypující fenku belgického ovčáka malinoise a vyběhli jsme do tmy. V té době jsem měl jenom čelovku značky „no name“, nebo jinak řečeno „ťangsport“ a v noci a mlze jsem neviděl kromě tmy skoro nic. Fenka parádně táhla a letěli jsme po kamenité cestě vstříc noci…AU!…šutr…v té rychlosti, jak jsme běželi do neznáma a já ještě musel dobrzďovat rozběhnutou fenku, tak jsem si narazil patu o „ostré šutrák“. Bolest „jak sviňa“ projela až ke kyčli a já na pár minut musel zastavit, abych vůbec mohl pokračovat. Stejná situace se ten den opakovala ještě dvakrát a několikrát ještě při dalších bězích a to už i v jiných botách s odolnější patou – v Tevách a dokonce i v NB 749, které jsem nosil před přestupem na minimalismus a v kterých jsem se cítil jako na podpatcích a v terénu hrozně nestabilně…nakonec jsem jim musel trochu seříznout patu, aby byly vůbec použitelné.
Patu jsem si narazil cca 10 krát a způsobil si tak otok, který dráždil plantární fascii a následně ostruhu. Au, nikomu bych to nepřál…
Zavinil jsem si to sám, nemohla za to minimalistická obuv, ale já, že jsem bez světla (v případě té čelovky, co jsem měl, se o světle opravdu mluvit nedá), běžel jak o závod po kamenité cestě ještě tažen a popohánět bleskurychlým psem. Za světla bych si cestu lépe vybral a noha by při dopadu byla připravená. Pravdou ale je, že kdybych měl tehdy na noze nějakou „pořádnou botu“ onen kamen bych možná ani necítil.
No jo, co s tím? Přes den, když člověk chodí, tak to nebolelo, při běhu taky ne (běhám stále v Tevách a botech do vody HOT TUNA za 75,-), ale ráno, když je noha odpočatá…bolí to tak, že člověk „pěknéch pár minut leze jak chrobák“…
Už je to víc jak půl roku od prvního naražení paty, běhám stále ve stejných botách, stále s došlapem pod těžištěm těla s podsazenou pánví s dopadem na střed chodidla, stále se psem, často až večer po tmě…změnila se akorát jedna věc…pořídil jsem si ještě jedny boty. Trailové boty s minimálním dropem (4 mm) Nike ZOOM Terra Kiger 2 a tyto používám za podobných podmínek, kdy jsem si narazil patu. Do terénu, tmy a při rychlejších bězích (nebo
závodech). Taková bota se může hodit i na prudké seběhy, například po Downhillové dráze z Šumavského Špičáku 🙂
Závěrem bych chtěl říct, že jsem po tomto zranění minimalismus nezavrhl, ba naopak…běhám stále minimalisticky, nedám dopustit na sandále Teva Hurricane 3 (v těch behám cca 90 % ročního objemu), ani na HOT TUNA (v těch běhám po měkkém podkladu, nebo na sněhu), zranění paty odeznívá a já se zase můžu plně radovat z pohybu a těsného kontaktu s přírodou.
Na druhou stranu ale vím, že když mám v plánu například závod v těžším terénu s kamenitými seběhy, nebo noční běh po okolních kamenitých cestách, hodí se mezi nohou a zemí mít podrážku. Jo a ještě jedna věc se změnila – pořídil jsem si pořádnou čelovku :-).
