Na přelomu měsíce června a července jsem se zúčastnil svého prvního mistrovství Evropy v překážkových bězích (OCR), které se konalo v holandském Flevonice. Do místa závodu jsem vyrazil ve čtvrtek ráno autem společně s dalšími českými závodníky. Čekala nás 1000 kilometrů dlouhá cesta, kterou jsme bez komplikací zvládli.
Mistrovství bylo složeno ze dvou jednotlivých závodů,v pátek short course na 4 km a v sobotu standart course na 15 km. V neděli pak ještě proběhl závod štafet. Já jsem se rozhodl, že budu startovat pouze na jednom závodě a to na 15 km, který byl mnohem prestižnější a konkurence zde byla silnější než na kratším závodě. Chtěl jsem do závodu dát vše a soustředit se jen na jeden závod a dosáhnout v něm co nejlepšího výsledku. Startoval jsem až v sobotu, takže jsem měl možnost si v klidu prohlédnout některé překážky a okouknout způsob jejich překonání v podání pátečních závodníků na shortu. Překážky byl zajímavé a většinu z nich jsem nikdy neviděl. V hlavě jsem si představoval, jak je nejlépe a nejrychleji překonat a cítil jsem čím dál větší respekt k závodu, kde bylo více než 50 překážek.
V sobotu ráno jsme společně s dalšími závodníky vyrazili na start závodu, startovalo se po vlnách, kdy naše elitní vlna startovala jako první a na startu nás stálo okolo stovky. Zvolil jsem obutí X-TALON 225, které mi dobře sedí na noze a jedná se o rychlé boty. Od začátku jsem se držel na předních pozicích. Po startu byla trať technicky i fyzicky náročná, přebíhal se velký val tam a zpět, takže zatáčky „vracečky“ sem a tam a sem,… navíc při každé otočce skok do smrdutého kanálů a zase šplhání z něj.
Zde se startovní pole už docela dost potrhalo, následovalo plazení a další dlouhý běh ve vodním příkopu, který se běžel „cik cak“. Následně jsme doběhli k hromadě pytlů, které měly cca 15 -20 kg – pytel hop na záda a úprk s ním. Nevěděl jsem jak daleko poběžím se závažím, tak jsem šetřil síly, nakonec z toho byly asi 2 km, takže velice náročný běh. Trochu mě rozhodilo, když mě předbíhal někdo s pytlem znatelně prázdnějším a lehčím než ten můj, ale co už, musel jsem makat, co to šlo. První dvě třetiny závodu byly dost běžecké a překážek nebylo až tak moc. Držel jsem se okolo 5. místa a před sebou jsem měl na dohled další závodníky. Běželo se mi výborně a cítil jsem, že bych mohl udělat dobrý výsledek, můj cíl byl do 5. místa. Trochu jsem ztratil na traverzu po laně, kde jsem volil pomalejší, ale jistější a méně fyzicky náročný způsob, kdy jsem se po laně plazil „na koníčka“, traverz měl tak 15 -20 metrů. Následovaly další překážky, které jsem bez problémů překonal v dobrém tempu.
První drobný problém nastal na nízké konstrukci s různými úchyty, která se lezla spodem a byla asi 1,5 metru nad zemí. Když jsem přiběhl k překážce, tak jsem se na ní potkal s dalšími třemi závodníky, kteří ji na poprvé nedali, cítil jsem tedy šanci posunout se. Ale bohužel jsem si asi ve třech čtvrtinách překážky lehce hrábnul nohou do písku, tak mě rozhodčí poslal na začátek na nový pokus. Cítil jsem to jako lehnou křivdu (před závodem byly informace takové, že lehký dotek se zemí, který nijak nepomůže s překonáním překážkynevadí), ale nedalo se nic dělat, musel jsem znovu, tentokrát už bez zaváhání. Stále jsem byl okolo 5. místa a přiběhl jsem k osudové překážce celého závodu. Stair way viz. foto.
Překážka se musela vnitřkem přeručkovat, nahoře přechytnout a zase ručkovat dolů, kde byl zvoneček a na něj zazvonit. Překážku jsem přelezl, nohou zazvonil a seskočil, ale rozhodčí mi tvrdil, že zvonit musím rukou. Před závodem jsme se rozhodčího ptali, zda se na všech překážkách do zvonku může kopnout nohou, on potvrdil, že opravdu všude je to možné, ale tady na to měl rozhodčí očividně jiný názor. Šel jsem tedy na další pokus bez odpočinku a co nejrychleji, opakovaný pokus už musel být na retry line, která byla o jeden stupínek vyšší, ale měla nahoře menší mezeru na přechytnutí, což měla být výhoda, ale jelikož jsem musel udělat o ještě jeden další shyb navíc, tak padám i při dalším pokusu, kde mi uklouzla ruka na posledním shodu na vrcholku překážky a trochu mi křuplo v rameni. Další pokus už byl po chvilce odpočinku, ale s mírnou bolestí v rameni, což mě dost omezovalo a vše se dokonalo tím, že mi v rameni zakřupalo ještě jednou a tentokrát tak, že už jsem ruku nemohl zvednout ani nad hlavu a bylo mi jasné, že pro mě závod končí. Bylo to asi 2 km před cílem, což mě mrzelo o to víc a další malá křivda k tomu.
Závod pro mě byl velice zajímavou zkušeností a motivací do dalšího tréninku, bohužel poraněné rameno bude potřebovat delší dobu léčení. Ani teď, téměř po měsíci se za ruku nepověsím. Je tedy vyloučeno, že bych v blízké doběběžel nějaký další překážkový závod, ani mistrovství světa, které je za nedlouho.
foto: Marieke van Horssen
