Maratonská štafeta

Už pár týdnů předem jsem začala mít obavy, jestli mi to náhodou nevyjde na ty nejhorší dny v měsíci. Dva až tři dny, kdy jsem spíš na ležení v teplé postýlce s Ibalginem proti bolesti. Ale vycházelo to nadějde, o dva dny. Až do té doby, než jsem zjisitla, že tento měsíc se to zrovna posunulo… Byla jsem domluvená se ségrou, že takovém případě poběží místo mě – pod práškama prostě neběhám. A tak jsem se už v duchu smířila, že budu jen podržbatoh. Fakt mě to mrzelo. Ale po tom, co už mě dva dny usilovně bolelo břicho a já věděla, že poslední bolestivý den spadá právě na neděli, jsem to prostě akceptovala. Nedá se nic dělat. Tak to prostě je. Za to otevírání dvěří a dalsí galantnosti se musí nějak platit.

V sobotu večer volá ségra: „Martí, já nemůžu běžet…“ Ukázalo se, že jsme jako správné sestry synchronizované i v tomto směru. Akorát teda ségra, když neodpočívá a sportuje, tak ji v tyto dny pravidelně po kolapsu odváží sanitka… Takže nezbylo, než to prostě uběhnout.

Po dvou nocích, kdy jsem musela jíst Ibuprofen, abych vůbec mohla spát, nastalo nedělní ráno. Cítila jsem se lehce vyčerpaná a slabá, ale jinak překvapivě OK!

K snídani jsem si dala UCAN od Báry (nic jiného před během poslední dobou nesnesu) a vyrazila jsem na sraz. Venku kosa, jen 5 stupňů. Takže triko s dlouhým, triko s krátkým, mikina, bunda, rukavice.

Seznámila jsem s kolegou, který po mě stafetu přebíral a byl od té dobroty mi vzít batůžek. Když na mě slavnostně přišpendlil číslo, vylezlo sluníčko a udělalo se krásně horko. Tak krásně, že jsem se před kolegy vysvlékla do podprsenky, jen abych se zbavila toho teplého trika s dlouhým, co jsem měla vespod (obvykle se do práce oblékám hodně konzervativně, žádné výstřihy, holé nohy etc. – jsem se tedy poněkud odvázala :).

Vyrazili jsme na start. Sluníčko zalezlo a já se zase honem soukala do bundy, protože byla kosa 😀

Bylo půl hodiny do startu, dorazily jsme se Markét a Renatou na start. A nutně jsme musely do budky. Ale ta fronta! Renata stála ve frontě s my šly zkusit okolní restaurace. V jedné nás málem zadupadly do země: „Máme zavřeno.“ – ale ten tón a postoj! A další měla fakt zavřeno 🙂 Tak jsme se vrátily do fronty k Renatě. Asi 5 minut do startu a my se dostaly na řadu. Hurá 🙂

Dvě minuty do startu, Markét v klídku stála vedle budek a natírala si nohy hřejivou mastí. Nenásilně jsem naznačovala, že bychom mohly do koridoru… 🙂 Našli jsme mezírku mezi ploty prakticky v okamžik startu. Byly jsme trochu moc vepředu (asi na 3:40 odhaduju), takže se všechno kolem hnalo dost rychle. S holkama jsme byly domluvené, že první dva kiláky dáme volně a pak se možná podle potřeby rozutečem a potkáme se na předávce.

Zrychlovaly jsme ukázkově a všechno vlastně bylo úplně perfektní. Když teda pominu, že od prvního do asi páteho kilometru mě děsně píchalo v boku a že jsem si uhnala puchýř 🙂 Holky mi utekly, Markét jsem už nedohnala, ta byla prostě rychlejší. A Renatu jsem asi nakonec předběhla, ale ani jsem o tom nevděla. Ale celé to bylo dost těsné. Běžely jsme hodně vyrovnaně a hlavně jsme si to parádně užívaly. Slunícko svítilo, krása, kochaly jsme se 🙂 Pak teda začal být hic a já byla ráda, že jsem ten striptýz udělala, jinak bych asi padla. Kde to šlo, polévala jsem se vodou a běžela ve stínu. Druhou pětku jsem měla o dost rychlejší než první a konec jsem běžela už hodně k maximu aktualni formy. Prostě ideální! 🙂

Předávka byla celkem hladká – nejdřív jsem kolegu hledala ve špatném koridoru, ale dobrovolnice mě naštěstí rychle pomohla. Dostala jsem batoh, předala jsem čip a šla se do stínku schladit a vyměnit dojmy s holkama.

Po cestě zpátky do města jsme dokonce z občerstvovačky vyžebraly banán a pomeranč 🙂 Přes hodinu jsme fandily na mostě a pak se pomalu vydaly na společný oběd nebo domů. Mě začalo zase bolet břicho 🙂 A asi budu muset sníst aspoň pět kilo jater, abych doplnila ty ztráty železa. Ale je to tam! Oproti kolegům žádná hitparáda, ale na mě hodně dobrý. Ten trénink je znát 🙂

Nove rekordy 🙂

Kadence, tep a prevyseni.

Se souperkou 🙂