Každý jistě znáte obrázek oslíka, který jde za mrkví, kterou mu buď drží jeho jezdec, nebo ji oslík má rovnou přivázanou kdesi na svém těle. Na druhou stranu si málokdo uvědomujeme, že oslík nemůže přece za tou mrkví jít pořád. Taky se někdy musí něčeho nažrat (třeba té mrkve), jinak by chcípnul…
V mém případě jsem oslíkovi (sám sobě 🙂 napoprvé mrkev asi dal moc daleko, oslík byl přemotivován, hnal se jak splašený a když mrkev nesežral hned a rychle, tak se na ni vybodl. Podruhé se oslík za mrkví hnal zas tak urputně, že když už ji skoro měl v hubě, křuplo mu kopýtko 🙂
A teď hledám tu správnou cestu, jak s mrkví pracovat. Asi to bez cíle nepůjde, ale neměl bych to přehánět. Cílem je určitě maraton, otázka je kdy. Když to přeženu, zase to neklapne a co hůř, zase padne motivace a nebudu poté běhat. A to je chyba.
Na to jsem přišel už minulý rok a tuto zimu, když po neúspěšném pokusu o maraton na podzim 2006 jsem sportu moc nedal. Když nebudu počítat kolo na Malorce a pak nějaké to ježdění, byla to minulý rok bída. O zimě ani nemluvě. Teď zničehonic přicházím na to, že rozběhání jde docela pomalu 😉 Tudíž suma sumárum, cesta nevede přes urputnost, ta vede k tomu, že po období maximálního úsilí přichází nepřiměřený veget.
Můj záměr je běhat či jezdit na kole pořád. A nastavit si cíl tak, aby byl současně motivační a stejně tak nevedl ke zbytečnému utavení se. V sobotu mě při běhu napadlo, že by to mohl být třeba zrovna PIM 2009. Jen tak v klidu si ho zaběhnout… 😉
Vůbec je to zvláštní. Právě v tu sobotu jsem běžel po lesní trase dlouhého běhu, kterou jsem běhával s běžeckou partičkou a vybavovaly se mi výhradně pozitivní vzpomínky. Může mi tedy někdo vysvětlit, proč má člověk tendenci s běháním pak na čas seknout a následně těžce začínat a nutit se do toho? 🙂
