Tak jsme se v sobotu všichni dočkali. Lysohorský čtyřlístek. Teprve druhý ročník závodu a přesto už získal dobrý zvuk a plno fanoušků. Loni jsem ho běžela, či spíše šla s kamarádkou. Šly jsem ho na pohodu a daly jsem tři lístky. Letošní rok jsem chtěla zvládnout lístky čtyři. A kromě toho jsem měla ještě jeden cíl. Radegast cíl. Ale o tom později.
Z oddílu nás jelo plno. Ivon, Deni, Miro, Stoša, Berďa, Petra, Koudy, Hanka, Majda, Ruda, Orlíci, Fík, Jaryn, přidružila se cyklistka Míša. Snad jsem na nikoho nezapoměla J Využili jsme možnosti přespat na místě startu už z pátku na sobotu. Naivně jsem si myslela, že se na závod pořádně vyspím….Hahaha….
Cestou chcalo a chcalo. Cestou z Ostravy na Švarnou Hanku chcalo. Při registraci chcalo a chcalo. Při pasta party chcalo a chcalo. Řečeno spisovně a slušně, celý pátek bylo deštivé počasí. Bylo tak deštivo, že Berďa při parkování na louce vedle chaty musel předvést mistrovskou akrobacii, téměř nechat shořet spojku (no přinejmenším hooodně smrděla, jak se žhavila) a svým originálním postavením zablokovat asi tak desítku parkovacích míst (promiň Berďo, trochu přeháním – vím to)
Postupně za VZS na Švarnou Hanku dorazili všichni. Cpali jsme se nudlemi, výtečnými koláčky od Majdy, výtečnými muffiny od Petry, výtečnou čokoládou od Berdi. Vše jsme poctivě zaplachovali pivem, zodpovědně pouze desítkou. Mě PrezYdent Koudy povolil jen jedno. Ale to je pochopitelně blbost, takové omezování. Člověk je pak stresovaný a chybí mu ionty. A když je večer dlouhý, nemůžu ho prosedět u kávy, kofoly a čaje (i to jsem totiž pila). No a u piva se tradičně odhadovat, kdo to dá a za kolik…Já jsem si usebe tipla 13:59, protože limit byl 14:00 a přece jenom nemám něběháno tolik kopců. Abych nezapoměla, Medvidká Ultraaorlík pro nás všechny připravil do posledního kilometru rozepsaný a barevně rozlišený itinerář a abychom si nemuseli čistit zuby, nabízel zelenou J.
Pak náhle PrezYdent zavelel večerku a fičeli jsem na pokoje.
Na pokojích to propuklo. Nikoli však divoký večírek – od 22.30 do 23.3O to na všech pokojích šustilo, vrzalo apod. To bylo tím, jak si každý v lehké předstartovní nervozitě chystal věci na ráno. A zde opět perlil Berďa. Celou hromadu věcí se slovy „abych vás tady nerušil“ odnesl na chodbu a balil. Tím se však šustění rozléhalo do dalších pokojů a navíc jsem byli různě dotazováni „ děcka co to ten Berďa provedl, že musí spát na chodbě“. Tipla bych ale, že kolem půlnoci jsme už tak nějak všichni odfukovali. Měl se zdál sen. Že jsem v Brně se svými brněnskými kamarády. Sedíme u škopku a bavíme se o běhání…
No nic. V sobotu po páté hodině pokoje a chodbu opět rozezvučelo šustění, vrzání, dusot a tak podobně. Postupně jsme se všichni vzbudili. Zajímavé je, že nikdo nevypadal odpočatě. Ale na plné pecky svítilo sluníčko. Hbitě jsem se dooblíkali, dochystali si věci a valili na snídani.
Snídaně byla pestrá. Resp. jak pro koho. Já měla z domu jogurt, musli, koláček, jabko. To vše v hodnotě 20 Kč. Ti, co si zaplatili na Švarné Hance snídani v hodnotě Kč 75,– snídali nutričně určitě vyvážené rohlíky, margarín a marmeládu J.
Od půl sedmé probíhala povinná rozprava k trati. Zase jsem úplně všemu nerozuměla. Rozhodla jsem se věřit mapě a Orlíkovu itineráři. Tak jsem se radši rozhlížela po známých tvářích, povídala si a fotila.
Neměla jsem vymyšlenou žádnou taktiku. Zkrátka jsem jen hodně moc chtěla dát všechny čtyři lístky. Do kopce jsem chtěla jít, po rovince a z kopce běžet. Měla jsem spočtené, že pokud se někde nezakecám (jako loni), pokud nebudu na každém rohu fotit (jako loni) a pokud nebudu sbírat borůvky (jako loni).
První lístek byl lehounký. Šlo se přes Vyšní Mohelnici, je to taková procházková trasa. Měla jsem ještě plno sil, nebylo tak hrozné vedro a kolem mě šlo plno dalších závodníků, takže bylo s kým vyměnit pár slov. Čip jsem pípala kolem 9 hodiny. Dala jsem si pár ionťáků, pár kousků banánu obaleného v soli a valila dále.
Druhý lístek byl nápor na hlavu. Šlo se přes Krásnou a i když oproti loňsku ubyla asfaltka, chvíli se stoupalo přes louky, do které pražilo slunko. A mě to hrozně nebavilo. Tady jsem potkala první závodníky, kteří závod zabalili. Mohlo být něco kolem poledne, když jsem pípala čip na vrcholu LH podruhé. Hodně jsem se napila a pak se nedočkavě vrhla na chleby namazané škvarkovou pomazánkou. Ježíš to byla dobrota. Na koláče a buchty jsem vůbec neměla chuť. Ale ty škvarky, mňam. Holkám na občerstvovačce jsem řekla, že už to je můj poslední čtyřlístek. Že už ho přístí rok nepoběžím. Že radši budu na občerstvovačce zodpovědně mazat ty chleby. Že už se na veškeré běhání můžu vyprdnout, protože je daleko lepší válet se na gauči a koukat na telku. No asi mi to moc nevěřily, protože mě poslali na trať.
Třetí lístek mi opětovně dodal energii. Na vrchol se totiž šlapala přes Mazák a šance. Moje oblíbená trasa. Někde jsem vydolovala energii k běhu. Fakt jsem si to užívala. Ale byla jsem sama. Předběhla jsem dva závodníky a pak nic. Kousek nad Mazákem jdu kolem chaty, na zahradě paní natírá plot. Usmála jsem se na ni, pozdravila a ona mi s úsměvem odpovídá: „Taky do třetího lístku?“. „Jojo, jsme to ale blázni, co?“. „Ále, každý máme něco“, odpověděla ta paní a popřála mi hodně štěstí. V tom prudkém stoupání jsem dostihla dalšího závodníka. Časová brána pro třetí lístek byla v 16:30. Já jsem na Lysou dorazila v 15.30 (o celou hodinu a 40 minut dříve, než loni). Byla jsem ale unavená. Hodně jsem se najedla, hodně jsem se napila a na chvíli si sedla.
Nastal čas na splnění Radegast úkolu. Pivovar Nošovice má toto léto opět sympatickou akci. Kdo si ve vybraných hospůdkách regionu dá pivo Radegast, dostane Radegast pas a za každé pivo nálepku do pasu. Pátou nálepku je možné dostat pouze v Kameňáku či Šantánu na Lysé hoře. Za takto vyplněný pas dostanete originální krýgl Radegat s motivem Lysé hory a k tomu vstupenku na exkurzi do pivovaru. Kde se vzal, tu se vzal pořadatel Martin. Zeptal se mě, zda nepotřebuji něco podat, donést apod. Noto byl úplný Deus ex machina. Poprosila jsem ho o vyzvednutí krýglu a vstupenky. Jakou já měla radost, když mi obojí nejen donesl, ale ještě se ochotně nabídl,že mi vše sveze dolů, ať se s tak cenným nákladem nemusím vláčet po kopcích. Ještě jednou moc děkuji!!!
Ve stejný okamžik jsem viděla doběhnout Rudu. Byl značně bledý a unavený. No jo, on už ale byl oproti mě o jedno kolo napřed. Hned mě začal úkolovat: „nemluv, neřeš to pivo a val dále“. No jo, jako doma, furt mě někdo sekýruje….V 15:50 jsem tedy vyběhla dále, abych už měla klid J
Čtvrtý lístek bylo maso. Nejen, že jsem malinko zakufrovala (vše vyřešil telefon s Luďou, který nahradil chybějící značení). Začala se ozývat únava a já poprvé dostala obavu, zda všechno stihnu v limitu 14 hodin. Myslela jsem, že trasa jako loni povede kolem Veličky. No to jsem se ošklivě spletla. Vedla kolem Satiny, to jo. Pak ale nastal masakr. Sjezdovka Hutě. Měla jsem pocit, že vede kolmo. Zároveň jsem ale dostihla dalšího závodníka, což mě naplnilo radostí. Ale jen na chvíli. Protože on se najednou obrátil opačným směrem se slovy, že konči a jde dom.
A tak jsem zůstala sama. Jen s pocitem, že do 14 hodin celých 69 kilometrů nedokážu zvládnout. Lukšinec. Známý bod, šla jsem tudy snad padesátkrát. Ale zatímco jindy z Lukšinec na vrchol dorazím během chvilky, teď jsem to šla přes hodinu. Už jsem nemohla. Potkala jsem Římteam, dostala jsem napít a udělali mi fotku. Díky. Dopila jsem všechnu vodu. Sedla jsem si a snědla banán. A jen bezmocně pozorovala ubíhající minuty. Bylo 19.12, když jsem dobyla Lysou horu počtvrté. Na jednu stranu obrovská radost a zároveň jsem se smutná rozbrečela. Protože mi bylo jasné, že do 21.00 hodin na Švarné Hance být nezvládnu. Zbývalo ještě 12 kilometrů…
A tak jsem s pokorou přijala nabídku pořadatelů, že se s nimi můžu svézt na chatu autem….Cestou jsem jim vykládala, že už příští rok Čtyřlístek nepůjdu. Že je to hodně těžké a že se nechci trápit.
Nakonec jsem tedy za 12 hodin a asi 10 minut zdolala cca 52 kilometry a čtyři výstupy na Lysou Horu. Lepší výsledek než loni, lepší čas než loni, lepší umístění. Ale svůj cíl jsem si nesplnila.
Proslov o tom, že končím s běháním, jsem měla i na Švarné Hance, když jsem potkávala známé a lidi z oddílu. Byla mi zima, byla jsem unavená a ani na pivo a guláš jsem neměla chuť. Dala jsem si sprchu, sbalila si věci a nachystala se na cestu domů.
To mi bylo líto, že jsem po závodě nezůstala na vyhlášení a „afterparty“. Ale nechtěla jsem zároveň chybět doma dva dny. Markétka se totiž už ptala po mamince J J J.
Domů jsem jela s kolegy z práce. Tomáš zvládl kompletní čtyřlístek za 12 hodin, Ivan zvládl tři lístky za cca hodin třináct. Tak jsem byla mezi nima. A začalo mi docházet, že můj výkon vlastně nebyl zas tak úplně špatný….
Kluci mi zastavili na kruhovém objezdu v Hrabůvce. Domů jsem se dostávala cca 10 minut. Chůze vratká , nohy ztuhlé a v širokém postoji. Byl na mě asi veselý pohled, neboť okolo mě prošli dva puboši, pohlédli na mě a zaslechla jsem, jak si sdělují: „ty vole, ta je najebaná,co?“ A já přitom byla naprosto střízlivá J J J
Markétka už spala. Ale Robert měl ze mě asi legraci. I když jsem běžně dost ukecaná, téměř ze mě nemohl dostat kloudné věty. Nicméně krýgl se vstupenkou jsem mu ukázala hrdě J
V sobotu večer jsem si říkala never more čtyřlístku. Za rok budu stát na občerstvovačce a mazat na chleba tu výtečnou škvarkovou pomazánku. Ale v neděli jsem cestou na chatu zahlédla Lysou horu a řekla si: „ty potvoro jedna, za rok tě zdolám. Všechny čtyři lístky. Howgh.“
P.S. A zase budu chválit. Luďovi se podařilo zase zorganizovat perfektní závod. Navíc se na mě nevyprdnul a po telefonu mě „znavigoval“, když jsem si nebyla jistá, kudy dál.
Pořadatelé na kontolních stanovištích byli moc milí a povzbuzovali. A to, co předváděli na občerstvovačce na vrcholu Lysé Hory, tak za to tleskám, tleskám a tleskám. Ani vodu do camel bagu jsem si sama nemuela doplnit, to všechno pro nás holky ochotně udělaly. Majdo, Hani, Karin, Alice a….a….a…a…a….DĚKUJI MOC.
Jo a díky kvalitní občerstvovačce jsem přibrala 2 kg J J J
