Intenzivní, náročný závod s relativně velkým převýšením na počet kilometrů. Letos nám počasí přálo a neopakovala se horka z předešlých ročníků – hlavně z důvodů konání závodu v jiném termínu. Příprava nebyla letos optimální, přes to jsem se s tím jakž takž poprala.
DEN PŘED ZÁVODEM
V pátek večer 3. 6. vyrážím na Grúň, registruji se na závod a poté se už v klidu ubytuji a připravuji se na zítřejší závod – nachystám si potřebné oblečení a povinnou výbavu do baťohu.
SOBOTA – V DEN ZÁVODU
Z pátku na sobotu spím dobře, což je před závodem základ. Letos nemám s usínáním, oproti předešlým ročníkům, problém. Na notebooku pouštím ještě film, ale když vidím, že spolubydlící usnuli, tak ho zaklapnu a do pěti minut usínám také.
V sobotu po snídani mi zbývá sbalit poslední věci, které si nechám vyvézt na vrchol Lysé hory, kde bude občerstvovací stanice. Zkontroluji, že mám všechny potřebné věci, včetně holí a vyrážím na start ke sjezdovce, kde si vyslechnu rozpravu k trati a za pár minut startuji.
Na startu se mi podaří dostat do druhé skupiny. Při výstupu sjezdovky se přemůžu a probojuji se dopředu. To mi ušetří nějaký čas v seběhu, kdy nemusím většinu předbíhat a jdu si svoje. Z mých zkušeností z předešlých ročníků vím, že se ze zadní lajny těžce člověk dostává v tom davu dopředu.
PRVNÍ LÍSTEK – NA POHODU
První okruh je na začátek závodu relativně dlouhý. Beru to jako zahřívací kolo na úvod závodu. Není dobré to přepálit. Je toho ještě hodně přede mnou.
Přes Mohelnici stoupám na Lysou horu, kde na nás už čeká občerstvení v čele s usměvavými a obětavými dobrovolníky. První zahřívací výstup je za mnou. Cítím se skvěle, ale na lámání chleba ještě dojde.
Občerstvím se, doplním do camelbagu ionťák a bez většího zdržování na občerstvovací stanici mířím s jídlem v jedné ruce a holemi v ruce druhé na Malchor a z něj stoupám na oblíbenou Kykulku – takový malý kopeček, který ale není radno podcenit, jelikož po zdolání ubere člověku určité množství energie.
DRUHÝ LÍSTEK – JDE TO
Z Kykulky se to ještě chvíli táhne. Po seběhu směrem na Krásnou začíná další výstup na Lysou horu.
Už se těším na občerstvení. Alespoň mám motivaci přidat ve stoupání a nezpomalovat.
Při výstupu na druhou Lysou bych měla být v pomyslné polovině, ale ve skutečnosti ještě v polovině – podle počtu uběhnutých kilometrů, nejsem. Bude to ještě dřina. Opět na Lysé hoře poprosím pořadatelé o doplnění pití do camelbagu a bez zdržování mířím dále, přes Lukšinec na Mazák.
TŘETÍ OKRUH – ZAČÍNÁ TO BOLET
Přes Kobylanku stoupám na třetí Lysou horu. Musím konstatovat, že tento okruh mi dá nejvíce zabrat. Tělo toho má už spoustu za sebou. Nohy mi dávají první signály únavy. Na Lysé hoře si vezmu preventivně anticramp proti křečím a mířím přes Malchor a Ivančenu vstříc Kykulce.
Musím konstatovat, že tento okruh mi dá nejvíce zabrat. Přes Kobylanku stoupám na třetí Lysou horu. Tělo toho má už spoustu za sebou. Nohy mi dávají první signály únavy. Na Lysé hoře si vezmu preventivně anticramp proti křečím a mířím přes Malchor a Ivančenu vstříc Kykulce z které mě čeká seběh, který mi dá zabrat. Je to už o překonávání. Svalové úpony a šlachy pobolívají. Negativní převýšení a seběhy přeci jen už udělaly své. S tím ale člověk do závodu jde.
POSLEDNÍ OKRUH – NEVER GIVE UP
– ROZHODUJÍCÍ ROLI MÁ HLAVA, A NIC NEŽ HLAVA
„Poslední okruh“ je pro mě náročný hlavně po psychické stránce. Ne z důvodu, že bych to chtěla zabalit předčasně, ale spíše z důvodu, že se bojím, že nestihnu časový limit, jelikož pak by mě to hodně mrzelo. Na poslední Lysé hoře potkávám Martina Ryzího s Vendulkou Knězkovou. V tu chvíli mám po pravdě už dost. Snažím se jich držet v seběhu. Ještě se společně bavíme, jestli lze stihnout limit. Že ano. To mě trochu povzbudí, a i když mi utečou, tak to nevzdávám a běžím dále, co to jde. Sil už moc nemám, přesto to jen tak nevzdám. Při posledním kilometru se mi chce už opravdu brečet. Emočně to už nedávám. V duchu si říkám: „Já to nestihnu.“ Zároveň si na to sama odpovím:„Ne, to neříkej. To dotáhneš už do konce. Makej. Teď nesmíš zpomalit.“ „Zachovej klid a dokonči to.“ Nakonec vnitřní řeč zafunguje. Dobíhám do cíle a stíhám to v limitu. Sice to je tak, tak, ale zvládla jsem to. V cíli se už můžu konečně vybrečet. Emoce musí ven. Jsem šťastná jak nikdy. Bylo to náročné. Ještě aby ne, když jsem téměř netrénovala. Na jednu stranu se stydím za svou přípravu na tento závod, která mohla být rozhodně lepší. Na druhou stranu jsem ráda za to, že jsem závod ve zdraví dokončila. S výsledkem spokojená nejsem, ale ne vždy se závod podaří. S tím člověk musí počítat. Sezóna je přede mnou a tak na druhou stranu vím na čem zapracovat a kde přidat v tréninku. Přeci chybami se člověk učí. Příště to bude lepší.
 |
| Doběh do cíle – jsem KO foto: Lukáš Podolák |
