Lysohorský čtyřlístek 2015
„Ultra jsou z devadesáti procent v hlavě a těch zbyvajících deset procent, ty jsou taky v hlavě.“ tímto citátem Hala Koernera jsem se snažila při tomhle třetím ročníku lysohorského čtyřlístku řídit. Jedná se o náročný závod. Ne tak délkou, ale hlavně převýšením a seběhy. Letošní ročník LH4L o délce 66 km a 4000 metrovým převýšením, navíc ztížily vysoké teploty, které si jako loni pořadatelé pěkně objednali 🙂 I díky teplotám byl tento ročník opravdu náročný, hlavně psychicky.
Před závodem
Tento závod je pro mě zkouškou mého zdravotního stavu. Ať jsem chtěla či ne, tak mě okolnosti posledních měsíců přiměli méně běhat, pro upřesnění, téměř neběhat.
Týden před závodem se jdu konečně probhnout. Žádné extrémní seběhy ale do tréninku nezařazuji. Jedná se jen o lehký terén. Zjišťuji, že svalové úpony a šlachy stále pobolívají. „Jsem zvědavá na víkend.“ říkám si v duchu.
Je to tady – Pátek.
Balím si věci, nachystám jídlo a večer vyrážím směr Gruň. V klidu se ubytuji na Armaturce. Nachystám si oblečení, povinnou výbavu a další nezbytnosti na zítřejší závod. Poté si jdu sníst svou pozdní večeři ve formě melounu, banánu a hroznového vína. Otevřu si knihu, že si budu číst. Po deseti minutách to ale vzdávám, jdu do sprchy. Kolem desáté hodiny usínám.
Sobota
Vstávám v 5 hodin ráno a vyrážím na snídani. Po snídani mi už zbývá sbalit si věci, které si nechám vyvézt na Lysou horu. Nyní můžu jít na start.
Před startem si vyslechneme pokyny k trati a v 7:00 hodin je odstartováno. Pořadatelé si pro nás letos připravili hned ze startu sjezdovku. Beru to sportovně, žádný stres, v klidném tempu si sjezdovku vyjdu. Není kam spěchat. Celý závod je předemnou. Nepotřebuji to hned ze startu přepálit. Nevím jak to berou ostatní
závodníci, já ale musím přiznat, že mi tentokrát sjezdovka ze startu vyhovuje. Pěkně
jsem se po ránu zahřála a připravila se na následující seběh. Pokračuji tedy mírným seběhem dolů. Vzápětí stoupáme na Bílý kříž a poté už konečně na Lysou horu. Jedná se o nejdelší úsek“lístku“ a dá pořádně zabrat. Letos jsem ráda za to, že tento úsek je hned na začátku závodu. Dle mého názoru, mám nejnáročnější úsek za sebou. Jsem poprvé na Lysé hoře, kde doplňuji na občerstvovačce pití, do rukou si beru müsli a vyrážím dolů. Nechci se zbytečně zdržovat a za chůze stíhám ještě jíst. Zatím se cítím dobře. Hlavně pořádně jíst a pít. Na vrcholu si beru ještě preventivně anticramp, proti křečím a mířím dolů přes Ivančenu na Kykulku a přes sedlo Kyčera do Krásné – do Mohelnice. Seběh je za mnou a můžu se vrhnout na druhý „lístek“ Pokračuji na druhý lístek přes Malchor, na Lysou horu. Jsem podruhé na Lysé. Zatím to jde. Doplňuji pití do camelbagu a dávám si chléb se škvarkami. Normálně tohle jídlo
vůbec nejím, ale sladké jídlo včetně tyčinek,nemůžu ani cítit. Opět si beru i anticramp a sbíhám. Psychicky jsem maximálně v pohodě, jak už hodně dlouho ne. Snažím se zachovat chladnou hlavu, nedávát si cíl. Jít v klidu, na jistotu, chci letos závod dokončit.
Do kopců se přesto snažím chodit svižně, co to jde, ale s rozumem a u seběhů využívám stejnou taktiku. U každého seběhu se snažím soustředit na techniku. Běžet lehce, dokud to půjde přes špičky. Pokouším se navodit si v hlavě pocit lehkých nohou. Je to dost těžké. Přesto trénink tzv. imaginace, kteoru jsem dříve využívala v běhu na lyžích perfektně zabral. Také do kopců při náročných stoupáních. Nejdu asi obvyklou technikou chůze do kopce jako ostatní závodníci. Hole se snažím směřovat více od sebe, abych se pořádně opřela. Podobně se na lyžích běhá volnou technikou akorát s lyžemi. Hole ale směřuji stejně. A díky nordic walking holím je mohu ze seběhu i do kopce vypouštět, což mi ušetří obrovské množství síly i energie. Tyto věci jsem se také naučila při běhu na lyžích, a nyní v duchu děkuji za to, že je mohu využít. Jak se říká, vše špatné je pro něco dobré a naopak. Nebo zkušenostmi a nejen dobrými ale i špatnými se člověk učí.
Ve třetím lístku už nohy pěkně tuhnou i bolí. Celý závod se snažím sem tam zastavit a ztuhlé svaly – hlavně stehen a lýtek pěkně protáhnout. Těch pár minut zdržení mě nezabije. Právě naopak protažení mi skvěle prospěje a pokračuji dále. Sem tam si udělám i pár dřepů – které jsou také dobré na protažení a i jisté zjištění zdravotního stavu. Když nejde udělat dřep je na čase skončit. Vše probíhá ale relativně v klildu. Svaly bolí tak normálně. Taková ta obvyklá bolest. Nic nezdravého. Určité typy bolesti, kdy je už asi něco špatně, jsem taky schopná rozpoznat.
Kolem druhého až třetího okruhu se mi začíná navíc špatně dýchat, dělá to to „skvělé“ počasí. V hlavě mám ale jen cíl. Letos to nevzdám a neskončím. Jsem přesvědčena že doběhnu do cíle. Chci to zvládnout.
Po třetím lístku už vím, že to zvládnu. Vždy si v duchu říkám, už jenom dvě Lysé a seběh. Poté už jen jedna Lysá a seběh. Posledního seběhu se celý závod dost bojím. Jelikož loni jsem skončila na čtvrté Lysé a nebyla schopna seběhnout. Letos to zvládám a po čtvrtém výstupu, kde se hezky naposledy občerstvím jdu na věc. Čeká mě totiž ten nejdelší seběh. Na Lysé mě ještě uklidní pořadatelé ať se nebojím, že to není celé z kopce. To mi možná i zvedne náladu. Super. Začínám sbíhat. Vše probíhá dobře. Nohy pobolívají. Ale je tu ta vidina cíle. Stále myslím na techniku běhu a na terén pod sebou. Hodně se soustředím, kde šlapu. Nepotřebuji si v posledním seběhu něco udělat. Na takové vymknuté kotníky a natržené vazy totiž také mívám štěstí.
Přibližně tři kilometry před cílem potkávám při běhu dva muže. Běžíme tedy tři. Navzájem se hecujeme k běhu. Všichni tři běžíme těsně vedle sebe, stejným tempem. V duchu si říkám, kde byli během závodu. Narazím na ně zrovna teď. Nevadí. Bude to ještě zajímavý souboj. Místy se snažím zrychlovat,ale chlapi se mě drží zuby nehty. Jeden z mužů začíná zrychlovat. Nechci se ale jen tak vzdát. Hecuji druhého muže:“Pojď, musíme ho ještě předběhnout. Teď zrychlíme. Jdem na to.“ Začínáme zrychlovat, ale první muž se nedá. Přesto se ho snažím jakž takž zuby nehty držet. I když vím, že ho nedoženu, běžím jak to jde. Kilometr před cílem ještě více zrychluji. A dobíhám do cíle.
Zvedám hole na hlavu a pronesu „Yes!!“ Jsem šťastná. Je to ale jak po chvíli zjistím jen takové to pozávodní oblbnutí endorfiny. Při doběhu jsem asi tak půl hodiny vysmátá. Poté se moje nálada i stav drasticky obrátí. Udělá se mi šíleně špatně. Sakra. Co to je za stav? říkám si. To jsem snad nikdy nezažila. Moje nálada se o 80% změní. Adrenalin přestává působit a na místo radostného stavu mi začíná byt dost špatně. Hladina hormonů se po závodě stihla vyrovnat, a zapříčinilo to tento stav. (asi 🙂 ) Ještě že jsem už v cíli. Závod jsem dokončila za 11 hodin 15 minut a nějaké sekundy.
Na jídlo ale nemám ani pomyšlení. Kuchař, podávající těstoviny se mě asi třikrát zeptá, jestli si tedy nedám. Musím odmítnout. Mám problém sníst banán, který jím tak čtvrt hodiny. Sice ho do sebe narvu, přesto je můj stav stále nic moc. Pořádně nemohu jíst ještě den po závodě. Tak vše je jednou poprvé. Nevím stále jaká byla příčina tohoto stavu, jestli vyčerpání nebo něco jiného. Fyzicky jsem se necítila po závodě tak unaveně, jako jindy, jen to jídlo. Těžko říct, co byla příčina. Tak příští rok, pokud bude zdraví přát, opět na startu. 🙂
Michala Knápková, SK Vrbno p.P.
