Loučení 2016 (178km, +7700m) aneb neúspěšný hon na Kuře.

25.11.2016, Ústí nad Labem

Závěr mé běžecké sezóny má už pár let jasný průběh: Extrémní Kombinace Ultra Trailu! Zkrátka EKUT. Stomílovka domácím Českým Středohořím následovaná 14 dní poté Pražskou stovkou. Ani letos tomu není jinak. Je prostě potřeba si dát před vánočními svátky pořádnou nakládačku, čék by si jinak toho kapra se salátem snad už ani pořádně nevychutnal.

„3.., 2.., 1.., START!“ odstartuje Olaf a všichni vyrážíme vpřed.

Kuře se dere hned vpřed, já za ním a vedle mě Jožo. Sestavička, která se dala víc než očekávat. Na první kontrole u Mauzolea, ještě není umístěná kontrola. Jsme tu moc brzo. Chvíli jí hledáme, ale Kuře strašně chvátá a hned pokřikuje:

„To je jedno, běžíme dál. Poďme, poďme!“ a je v trapu.

Alespoň vytáhnu mobil a Mauzoleum vyfotím. Já jsem taková poctivka. Foťák sebou ale dnes netáhnu, prté na ty muší váhy Joža s Tomem, je záhodné odpustit si každý zbytečný gram navíc. Nicméně hůlky, hůlky ty s sebou naštěstí mám.

Kluci už funí v prudkém stoupání na Sedlo a já si krásně vyšlapuji a pomáhám si hůlkami. Zatím je v pohodě je stíhám. Jen houstnoucí mlha mi kazí na ně výhled. Nahoře je už tak hustá, že nemůžeme najít ani kontrolu.

„Halóóóó, halóó, tady!“ ozve se z mlhy kontrolor Petr Řehánků
„Já nemůžu najít v té mlze vrchol, kam mám tu kontrolu umístit!“ stěžuje si vysmátě, přestože je ani né 20 metrů od vrcholu.

Označíme kontrolu a pokračujeme dál. Běžím první. Přestože to tu znám v mlze a padlém listí je to těžké. Je vidět tak na dva metry max. Nějak prokličkujeme hřeben, ale v následném klesání úplně seběhneme z cesty. Valíme to dolů přes šutry, větve, klády a listí prostě cestou necestou.

„To v Beskydech nezašiješ!“ ječí Tomáš a maže zhurta dolů vstříc neprostupné mlze.

Směr držíme jen díky GPS, nakonec naběhneme na úpatí Sedla zpět na cestu a pokračujeme na Kalich a první občerstvovačku v Třebušíně. Následuje Trojhora, kopec na kterým jsem nikdy nebyl, přestože tady všude okolo často běhám. On je to od pohledu takovej malej nevinnej kopeček, že mi to ani nikdy nestálo za to k němu odbočit. Jaká chyba. Je parádní. Hřebínek jak v Tatrách a navíc další živá kontrola.

Škrábání se na Trojhoru Foto: Honza Sedlák

Trošku jsem se zapotil. Trojhora Foto: Honza Sedlák

Pod Trojhorou už je vidět a tak vypínám čelovku. Na ranní etapu jsem si vzal oblíbený Fenix HL50. Malá, ale výkonná čelovka, která nezabere žádné místo, když už není potřeba. Ideální na tréninky nebo ranní závody, které jsou po tmě jen pár hodin.

Jožo na Trojhoře přemýšlí, kam se půjde ještě proběhnout.

Stoupáme na Dlouhý vrch. Snažím se kluků udržet, ale přes 20 km už máme v nohou a stále běžíme vše i kopce. A mě už dochází sil. Ztrácím je.

„Na ty dva prcky ve stoupání prostě nemám!“ stěžuji si Robovi na další čipovce v Mentaurově
„Jak to? Vždyť tu si první?“ odpovídá
„Fakt? Aha, tak museli zakufrovat! Ha ha.“ směji se

No jo výhoda místňáka, já ani nevytahoval rozpis. Nicméně kluci přibíhají ještě dřív než si stačím doplnit fofolu do flašky, takže vzhůru na Hradiště funíme zase spolu.

Jsem první, alespoň pár vteřinek! 🙂 Mentaurov Foto: Robert Frohn

Děcka už mě doběhli, můžeme dál. Foto: Rober Frohn

„Jožo, ty si prostě největší king!!!“ volám na Joža v seběhu z Hradiště, když vidím co provádí.

Valí to z kopce a přitom normálně za běhu čůrá. Teda jako má to fakt vychytaný a očividně to nedělá prvně. Úplný profesionál. To čumím. Není se čemu divit, není čas na zdržování. Tempo je stále maximální, kdo se zpozdí a odpadne z naší trojce, už nemá šanci.

Bohužel jsem to ale nakonec já. Po seběhu do Sebuzína přes Krkavčí skálu následuje dlouhé a příkré stoupání na Varhošť, nejtěžší na ranní trase. Snažím se kluků za každou cenu udržet, odrážím se ze všech sil holemi, ale stejně je mi to prd platné. Kluci, kteří mají oba snad o 20 kilo míň než já, stoupají do kopce s naprostou lehkostí a já jen koukám, jak se někde v půli stoupání mezera mezi námi dál a dál natahuje. Za chvíli jsou v trapu. Přesto se snažím rvát to nahoru co nejrychleji. Tajně doufám, že se budeme míjet alespoň na hoře na rozhledně. Tam už jsou ale dávno pryč. Dole na čipovce pod Varhoštěm už mají 5 minut náskok. Bééé.

Rozebíhám se tedy už nadobro sám do posledních 15 kilometrů trasy. V podstatě zvlněná rovina a pak dlouhé klesání okolo Vysokého Ostrého, Střekova až do cíle do Ústí. Varhošť mě pěkně vyšťavil a nejde mi se rozeběhnout do takového tempa, které by bylo potřeba. Hodně tady ztrácím. Klesání do Ústí nádhernou pěšinkou nad Střekovem je pak už zase paráda a seběh si skvěle užívám. Zato z puchu ve Střekove, to se mi normálně regulérně zvedá kufr.

„Tak to máš taky pod 6 hodin!“ vítá me Olaf v cíli

Tak sem chtěl protáhnout děcka po Středohoří, ale nějak mi utekli. Výsledky 1. Etapy (53km, +2 200m): 1. Tomáš Štverák (uprostřed) – 5:41:31 2. Jožo Harčárik (vlevo) – 5:42:25 3. Taťka Já – 5:58:06

Uff. Super. Mám to za sebou. 53km s +2200m za 5:58 slušný kvapík a 3. místo. Tomáš mi dal 17 a Jožo 16 minut. Jsem moc spokojený, bál jsem se, že to bude ještě víc. Registrace druhé etapy je až do deseti večer, takže mám cca 10 hodin na to, dát se zase do kupy.

Pauza mezi etapami

Posbírám si věci, diplom a šup domu do Roudnice. Oběd, horká vana, odoperování jednoho odchlíplého černého nehtu po BLK a ve dvě odpo už chrním v posteli. Zzzzzzz až skoro do sedmi do večera. Ale snad ani neusnu, jen odpočívám a lítám na záchod prté mě trápí průjem a asi i horečka z tý horký vany. Před odjezdem na start druhé etapy ještě oddávám oblíbenému vyšívání neb si na poslední chvíli všimnu, že mi v rozkroku prdly kompresní šortky od Compressportu. Zase. Nejen běhání je můj koníček, miluji i entlovací stehy, je to prostě děsně uklidňující. Hotovo, zašito a jedu.

V deset večer jsem zpět v Ústí. Registrace, přesun na vlakáč a už nastupujeme všichni do vlaku směrem na Želenice u Bíliny, kde je start druhé etapy. V břiše se mi to porát mele a tak se ještě na poslední chvíli rozhodnu vylít z flašky ionťák a koupit si namísto něj kolu. Ta mě snad napraví. Ve vlaku při přelejvání koly do flašky kecám s Pavlem Kvasničkou. Koukám, má stejný elasťáky, stejnou blikací reflexní pásku, stejný rukavice. Když mu o tom řeknu, odvětí s úsměvem:

„A to ještě nevíš všechno. Já jsem totiž taky beran a taky jsem se narodil 12. dubna. Jako ty.“  
„No ty woe, tak to je dobrý! :)“ nechápu, to jsou věci.

Jsme na místě. Start je za pár minut ve 23:15.

2. Etapa (125 km, +5 500 m)

„Start“ zařve Olaf do noci a druhá etapa Loučení je odstartovaná.

Hned po startu se cukneme od ostatních v naší kompletní ranní sestavě já, Tomáš, Jožo a ještě se k nám přidal mě neznámý kluk. Docela to drtí většinou s Tomem vpředu a tak je hned potřeba si v tom udělat jasno.

„Hele, ty si ráno neběžel první etapu, viď?“ ptám se ho
„Ne neběžel, mě se nemusíte bát.“
„Ok, super“ oddechnu si

Tuhle část Středohoří okolo Bíliny vůbec neznám. Na Bořeni, třetím kopci na trase, jsem ještě nikdy nebyl, ale hodně jsem o něm slyšel. Je docela výživnej. Nicméně Tom letí nahoru jak tryskomyš nebo spíš tryskokuře a ani Jožo natož já jeho nástup na trhák nezachytneme. Než se vydrápeme na vrchol, kde na nás čeká Honza Sedlák s živou kontrolou, Tomáš už to dávno valí dolů. To je naposled co ho vidíme. Na první čipovce na 16. kilometru nám dává už 10 minut. No pěkný začátek.

V seběhu z Hradišťan, další mě neznámý kopec, se Jožom trhneme NeEkuťákovi a dál běžíme jen sami. Začíná se mi zase ozývat břicho a je mi jasný, že dneska to fakt nebude ono. Není mi špatně, ale ctím se strašně nafoukle a tlačí mě žaludek. Skočil bych si na velkou, ale nejde to. Přes Lipskou horu se dostáváme na Medvědí vrch, kde následuje sestup v těžkém nestabilním terénu. Nedá se v tom ani jít natož běžet. Poté co si v šutrech 2x ustelu dokonce vybalím na sestup i hole, což nedělám už od 100Miles of Istria, kde jsem si dal v seběhu s holemi 2x strašně hubu. Ale na toto se fakt hodí.

„Tady to kolečko okolo Milešovky přes Velkou Jedli bylo i loni a byla to pohoda.“ uklidňuji Joža a hlavně sebe poté co opouštíme Robovu čipovku v Milešově.
„Teď už to bude jednoduchý terén, loni jsem to měl oběhnuté kolem hoďky a něco.“

Pravda je, že jsem si tuhle část trasy moc nenastudoval resp. při studování nepřiblížil mapu tak, aby zjistil, že to jde letos „trošičku“ jinak.

„Ty woe, co to jééééé!? Tak to loni nebylo!“

Zjišťuji svůj zásadní omyl v těžkém stoupání mimo jakoukoliv cestu kolmo na vrstevnice Milešovského Kloce. Černé „Olafošipky“ od hl.orga Petra se pod svitem čelovek linou prudce a přímě snad až do hvězd nad námi. Na rozdíl od ranní etapy teď v noci je úplně jasno, mrazivo a po mlze ani památky.

„Teď poběžíme rovně k Velké Jedly a pak už dolů do Černčic a na horu na Milešovku.“

Uklidňuji nás oba, když opouštíme Kloc, ale opět vedle jak ta Vysoká Jedle. Cesta nezahýbá vpravo na Černčice ale vlevo a prudce dolů. Když už jsme snad úplně dole. Zastavuji se.

„Do pr…le. Nééé!“

Z lesní cesty po které jsme seběhli míří vlastní značení vpravo zase kolmo na vrstevnice prudce nahoru mimo jakoukoliv cestu. Šutry, stromy, listí, větve, extrémně příkré stoupání až na vrchol Pařezu po vlastním zančení. Stoupání tak náročné, že po dlouhé době se mi v hlavě zase hodní myšlenky o smyslu tohoto počínání. Proč to vlastně dělám? Mám to vůbec zapotřebí? Dlouho se mi to už nestalo. Ale tak zase bude na co vzpomínat, až to přejde.

Po zdolání Pařezu, následuje už jen menší zlo Zvon, kde se nám nedaří najít hned cestu, ale nejsme v to sami. Když už se vracíme ze Zvonu zpět na cestu, jde pro ti nám NeEkuťák.

„Našli jste někde ten Zvon? Já ne, tak se vracím.“ ptá se.

Poradíme mu s cestou ke kontrole a pádíme dál. Konečně doopravdy klesání až do Černčic. Následný výstup po, světe div se, normální turistické značce až na vrchol Milešovky je proti Klocům, Pařezům a Zvonům úplně zadarmo a opravdu odpočinkový.

Vychutnání výborné zelňačky na vrcholu Milešovky nám pak už kazí jen fakt zjištění, že Tomáš už nám dává přes hodinu na frak. Na to, že jsme teprv na 45. km je to fakt nářez. Nevím jak Jožovi, ale mě to úplně sebere jakoukoliv chuť, se pokusit s tím ještě něco dělat.

Během seběhu z Milešovky už svítání pokročí tak, že na Paškapole můžeme vypnout čelovky a za již denního svitu se pustit na Kletečnou. Na druhou etapu jsem si vzal testovací Fenix HL60R oproti HL50 je sice větší a těžší, ale výkon až 980lm a nekompromisní výdrž to v těžkém terénu a dlouhé noci plně vynahradí. Když si ji člověk na hlavě pomocí řemenů pořádně zafixuje a utáhne, ani o ni neví.

Přesně v 9 ráno se s Jožem vydrápeme na vrchol Lovoše. Těsně předním se před námi napojuje na trasu Eliška, která jde letos jen krátkou denní trasu startující z Lovosic. My máme Lovošem půlku druhé etapy za sebou a tak vzhůru do druhé. Nejdřív se ale dáme trošku do kupy, doplníme pití, vdechnem párek a vydáme se pronásledovat Elišku, která už je dávno v trapu.

Lovoš a čekání na párek aneb máme to na párku 😉 Foto: Eliška Majorová

Seběh z Lovoše je parádní, zase nám to pěkně běží. Stejně tak úsek přes oblíbenou cestu na Portu Bohemicu zase vrátí dobrou náladu. S Jožem se krásně doplňujeme, každý chvíli drží vpředu tempo a postupujeme tak relativně bezbolestně vpřed.

Porta Bohemica

Nicméně Elišku doženeme až na rozhledně Radejčín, kdy celou trasu míjíme čerstvé a ještě nezablácené účastníky denní trasy.

Vzhůru na rozhlednu Radejčín! Pojďte taky! Foto: Ivana Čahojová

Foto: Ivana Čahojová

Jožo běží první, on je tak malý, že ani není vidět. Já samozřejmě ano. Foto: Ivana Čahojová

 V Dubičkách tradičně v restauraci U Svaté Barbory je další čipovka a občerstvovačka. Vývar je výborný, ale trávení i na něj protestuje. Mám úplně nafouklé břicho a pocit, že když to nepůjde normálně spodem, tak to snad za chvíli vyletí vrchem. Skočím si proto na wc, zkusit na to zatlačit, ale bez úspěchu. Takže břicho bolí dál.

Malej a velkej Dubičky Foto: Eliška Majorová

Já už bych snad nejraději jen seděl. Mynářův kříž Foto: Eliška Majorová

Pokračujeme dál Eliška se s námi udrží ještě přes Mynářův kříž, ale v klesání od Moravanských vodopádů už nás nestíhá a s Jožem se trhneme. Následující úsek už je z předchozích ročníku notoricky známý a přitom stále parádní k proběhnutí. Naučnou stezku za Chvalovem, Pod Panenskou skalou až na konec Pohádkového lesa proletíme jako nic. Oproti tomu nepříjemné stoupání a pak těžce bahnité klesání ke skalním útvarům Milenci, jsem ještě neznal a klidně bych si to i odpustil.

Na Soudném vrchu nás mile překvapí namísto samoobslužné kontroly, jenž je v rozpisu, Egonovo auto plné dobrot a hlavně dobrotivý Egon, který by nám nejradši rozdal všechno, co tam má.

Bohužel mě břicho bolí už tak, že nemám na nic k jídlu ani pomyšlení. Jíst ale musím. Zkusím tedy alespoň banán a už je to tady. Jen do něj kousnu nakopne mě žaludek tak silně, že se málem pozvracím. Chvíli mi trvá než to rozdýchám. Zkusím pak ještě jablko a to testem chuťových pohárků naštěstí projde. Tak aspoň něco sním.

Rozloučíme se s Egonem a sbíháme přes Větruši dolu do Ústí. Máme 100 kiláků za sebou a chybí nám ještě poslední dva kopce v rámci 25 km kolečka na pravé straně Labe, kam se dostaneme přes železniční most. Je čtvrt na čtyři odpoledne a je jasné, že za světla to celé už nestihneme.

A tak to taky je. Na vrcholu Vysokého Ostrého už musíme nasadit čelovky. Než tak udělám ještě se přesvědčím kolik má HL60R šťávy. Blikáním červená bílá indikuje ještě 50% akumulátoru, tak to je pohoda, to můžu svítit i těmi výkonnějšími módy bez omezení protože do 2 max 3 hodin jsme doufám v cíli.

Seběh Průčelskou roklí až dolů k Labi do Brné je jako vždy parádní, zato stoupání zpět nahoru do Němčí mě úplně rozseká. Ženu první v nouzovém módu na berana protože už to chci mít za sebou, v tom mě ale přepadne z rychlého tempa a studeného vzduchu kašel. Jak se rozkašlu, strašně mě to kopne od žaludku. Tak silně, že se málem zase pozvracím.

„Čo je, čo je? Si v poriadku?“ kontroluje mě zavěšeného v hůlkách Jožo.
„Asi bych se… i poblil, kdybych věděl…  jak na to…. už 20 let jsem to nedělal.“ odplivávám při přerušované odpovědi.

Jj, je to tak, naposledy v 18ti na pomaturitním večírku 20 let nazpět. Stačilo k tomu 2 litry červeného vína na ex. Nicméně dnes to asi nedopadne, ikdyž by mi to v tomto stavu určitě pomohlo. Ale kde tak teď sehnat 2 litry vina. Nakonec to nějak to rozdýchám a pokračuji dál.

Konečně to máme za sebou. Poslední stoupání za námi a jako odměna poslední občerstvovačka v Němčí.

Zdrávi a svěží přicházíme do Němčí Foto: Honza Sedlák

Vojenská Vejtřaska (Praga V3S), oheň, teplý čaj a parta objetavých maskáčovců včele s Honzou Sedlákem je dokonalost sama. Dokonce se mi podaří do žaludku vpravit trochu teplého vývaru, který není odmítnut a příjemně v břiše hřeje. Člověk by tu nejraději krásně vytuhnul, ale ještě raději to chceme mít už s Jožom za sebou a tak zase valíme dál. Teď už je to jen z kopce až do Ústí.

Seběhy jsou vždycky zadarmo, tak pouštíme tak rychle, jak jen nohy ještě dovolí. Po silnici a pak po táhlé dlouhé louce, kudy se běželo i loni, spadneme rychle dolů do Olšinek na Střekov a dobíháme ke starému mostu. Jožo mrkne na hodinky.

„Keď to dáme za 6 minút do cieľa, budeme to mať celé pod 20 hodín. Poďme!“
„Dobře.“ odpovídám spíš znechuceně, radost z toho fakt nemám.

Jožo zařadí snad světelnou rychlost a já za ním vlaju jak na špagátu. Tak tak stíhám, ale málem mi bouchne pumpa. Za mostem přeletíme křižovatky cik cak mimo přechody, semafory úplně ignorujem a už dupeme do stoupání v Důlcech k pionýráku. To už vidím úplně rudě. Teprv těsně před pionýrákem zpomalíme, když už je jasné, že to stihneme. Jsme tu. Cíl! Já se z toho snad po.. zvracím.

„Stihli jsme to pod dvacet?“ ptáme se
„Jo a ještě s rezervou. Máte to za 19:58.“ potvrzuje nám Olaf společné 2. místo. „Tak gratulace!“

Potřeseme si rukou a přidá se i vítěz „Kuře“ Tomáš, který je samozřejmě už vysprchovaný, vyvoněný, odpočatý a v dobré náladě. Nakonec nám dal na 125km a +5500m převýšení přes 2 hodiny výprask a nezbývá než mu opravdu, opravdu smeknout. Skvělý výkon Tome, klobouček!

Váhově i velikostně jsme na tom v podstatě stejně 😉 Výsledky 2. Etapy (125km, +5 500m): 1. Tomáš Štverák (uprostřed) – 17:45:46 2. Jožo Harčárik (vlevo) a Já(vpravo) – 19:58:19 Celkové pořadí za první dvě etapy EKUTu: 1. Tomáš, 2. Jožo, 3. Já

Díky všem organizátorům v čele s Petrem Malým a Olafem za jako vždy nádherný a těžký závod přes krásné domácí České Středohoří. Díky moc Jožovi za skvělou společnost na trase a podporu v mých krizičkách. Do příště se naučím zvracet a bude to zase ok, uvidíš! ;).

Díky Kronium.cz za zapůjčení skvělé čelovky Fenix HL60R.

Na Pražské stovce, závěrečné etapě EKUTu, čau!

Odkazy

• Stránky závodu Loučení s turistickým rokem
• Oficiální výsledky první a druhé etapy Loučení 2016
• Záznam první a druhé etapy z mého sporttestru Ambit 3 Peak