Lysá hora, nejvyšší vrchol Moravskoslezských Beskyd nepatří k místům, které bych měl obzvláště v oblibě. Kromě úžasného 360° výhledu zde totiž nenacházím nic, co by mě lákalo. Stále viditelnější zásahy člověka do tohoto místa jej připravují o jeho přirozený půvab. Věřím ale tomu, že sváteční návštěvník hor na vrcholu vezme za povděk chlazeným pivem a možností sáhnout si na hladicí bod. Na druhou stranu jsem rád, že davy turistů míří právě sem. Mnohá zajímavější zákoutí Beskyd si tak mohou zachovat svou tichost a skromnou anonymitu.
Už ani přesně nevím, jak k tomu došlo, ale po hornické desítce nějak z diskuse vyplynulo, že by mohlo být zajímavé vyzkoušet tento 24 hodinový závod. Protože považuji akce podobného typu za čisté bláznovství a moc nechápu lidi, kteří do toho jdou s nějakými ambicemi, nápadu jsem se vysmál. Nicméně po krátké úvaze mi přišlo zajímavé jít to ve dvojici. Vzájemné hecování a podpora parťáka v jednom týmu mi přišla jako dobrý motivátor. Spojil jsem se tedy s Jirkou Karáskem, který měl na věc podobný pohled a vyplnili jsme registrační formulář. Rob se nám sice navrhoval název týmu Beam Bass, ale my jsme raději zvolili zvukomalebnější Maratonek pochodovy.
Na Lysé hoře jsem byl od listopadu pouze jednou, a to 2. ledna, kdy jsme si s Jirkou šli dvakrát projít závodní okruh. Probrali jsme možnou taktiku, seznámili se záludnými místy a zhodnotili možná kritická místa trati. Bylo jich dost. Dny ubíhaly, já se šel občas proběhnout, ale v podstatě jsem leden měl spíše udržovací než tréninkový. Protože ale většinu času běhávám ve zvlněném terénu, kopce jsem se nebál. Týden před závodem mi Jirka oznámil, že má úplně v háji koleno, a v pátek, v den registrace, již bylo jasné, že jej zdraví na trať nepustí. Rušit jsem nic nechtěl, a tak jsem se den před závodem přeregistroval do kategorie jednotlivců, přesně mezi ty cvoky, jejichž snažení příliš nerozumím. Jak ironické.
Přeregistrování do jiné kategorie s sebou přineslo jednu nepříjemnost, a to sice ubytování, které jsme si ponechali, ale bylo na chatě Sluníčko, vzdálené 400m od trasy závodu. Ostatní jednotlivci si užívali luxusu teplého místečka hned u okruhu. Bylo mi jasné, že budu muset zohlednit i tento fakt. Protože již mám nějaké zkušenosti s delšími závody, ale nikdy jsem je ještě neabsolvoval sám, bylo mi jasné, že také musím mít vymyšlenou naprosto přesnou taktiku, které se budu držet. Dal jsem si tedy za cílujít minimálně pět okruhů s tím, že se nesmím příliš zničit, a pokud se bude situace zhoršovat, dal jsem si svobodu ukončit závod bez výčitek svědomí. To mi pak hodně pomohlo v druhé části závodu, když jsem podstatně zpomalil při sestupech.
 |
| Chvíli před startem. Radim ani Marek zatím netuší, do čeho jdou. |
Sobota ráno byla jako vymalovaná. Teploty kolem -5°C, předpověď na den a noc -10°C nahoře a trvalé sněžení. Pořadatelé vyhlásili kritický stav na trati, kdy část byla pod vrstvou ledu, a tak bylo nutno použít řetízkové nesmeky. Hurá, měl jsem. Na kluzkou trať závodu se v 11 hodin dopoledne vydalo přes 700 závodníků, z toho necelá dvoustovka střídajících dvojic. Startovalo se dole v Ostravici od pily a po 1,5 km se pak navázalo na první závodní okruh. Rychlejší borci využili mírné stoupání asfaltky k získání náskoku před pomalejšími prudšími pasážemi, které pak navazovaly. Já vyrazil bez zvytečného spěchu, avšak v dostatečném tempu.
Trasa zpočátku kopírovala červenou turistickou značku, před pramenem Butořanky však uhnula do lesa, kde následovalo technicky nejnáročnější stoupání, místy dosahující i sklonu více než 40°. Po tomto “hangu” zvaném taky “kitzbuehel”, následovala mírnější pasáž s traversem na modrou značku, který jsem většinou celý běžel. Pak následoval výstup po modré značce severní sjezdovkou na vrchol, pípnutí u kontroly a pak už “jen” nějakých 6 kiláků dolů, přes Albínovo náměstí k cíli kola u hotelu Sepetná. Mojí taktikou bylo jít vždy najednou po sobě dvě kola, a pak si na chvíli odpočinout v teple. Díky nesmekům jsem mohl udržovat dobré tempo a obě první kola jsem dal za téměř shodný čas (02:03:56 a 02:03:44). Během závodu jsem ale tempo neřešil, pouze jsem si pípal na hodinkách jednotlivá kola a odpočinek. Docela mě pak doma u počítače překvapilo, že se mi dařilo držet celou dobu konstatní rychlost postupu.
Pauza v teple po druhém kole mi udělala dobře. Přezul jsem boty, vyměnil ponožky, snědl pár toastů a zase vyrazil na kopec. Protože se mi podařilo už v druhém kole přervat jedny nesmeky, rozhodl jsme se je již nepoužívat. Naštěstí zesilující sněžení a mnohými závodníky rozškrábaný led na výstupu tuto věc umožňoval. Třetí kolo jsem dal za 02:07:21, ale bohužel na trati došlo k malé nepříjemnosti. Při sestupu lesem kolem sjezdovky u Ostré jsem ukluzl a pád vybalancoval na pravé noze. Bohužel se to hned projevilo bolestí v koleni, takže jsem musel být o dost opatrnější, zejména při sestupech. V cíli mě přišel povzbudit Jirka Karásek, který přinesl čerstvé informace ohledně trojky jednotlivců z Pepa Teamu. Já, Radim a Lukáš jsme byli od sebe v rozmezí pár minutek, byl to tedy vyrovnaný souboj. Do čtvrtého kola jsem šel zpočátku s Lukášem Krejčím, který ovšem po chvíli nasadil do kopce ostré tempo, které jsem odmítl akceptovat. S pobolívajícím kolenem nebyl problém jít do kopce, ale cokoli směrem dolů začalo být hodně nepříjemné. Čas výstupu jsem měl stále kolem hodiny a dvaceti tří minut, ale sestup už byl o pár minutek delší než minule. Čtvrté kolo jsem měl za 02:09:51.
Na pokoji jsem se tentokrát zdržel trochu déle. Koleno jsem namazal a zafixoval obinadlem a následoval klasický rituál jídla, výměny obuvi a ponožek. Krátký telefon domů a zase vyrazit do kopce. Páté kolo, i díky zhoršujícímu se počasí na vrcholu, jsem měl za 02:19:42, šesté za 2:17:01. I po půlnoci jsem byl byl v docela dobrém rozmaru a závod mě bavil. Dokonce jsem sám sebe přistihl, že se i tak trochu “těším” na prudký hang, kde jsem byl schopen předbíhat stále více závodníků (však mi to pak vraceli při cestě z kopce).
Před dalším kolem jsem se rozhodl odpočinout trochu více, na pokoji jsem strávil více než půl hodiny. Sedmé kolo jsem zahájil ve dvě ráno. Tentokrát jsem se vybavil hudbou. Chytrý playlist plný energických a motivačních skladeb mě uržoval při životě na trati dalších pět hodin. Ostatně posoudit můžete sami, názvy písní napoví: 15 Step (15 kroků), Momentum (hybná síla), Ignition (zážeh), Ready To Start (připraven ke startu), It’s Killing Me (to mě zabíjí), Mess Of Me (jsem na šrot), Walking Paranoia (chodící paranoia), Rope (provaz). Najel jsem na režit autopilot a snažil se neřešit příliš stále vlezlejší chlad a bolest nohou. Co jsem nečekal, byl protestující žaludek, kterému evidentně nesedla poslední svačinová zastávka. Cítil jsem se celé kolo dost zvláštně a kromě vody a koly jsem nebyl schopný nic přijmout. Kolo jsem absolvoval za 2:21:23, přitom sestup mi trval hodinu!
Cestou dolů mě napadaly různé chmurné myšlenky, ale teplý vývar a chvilka odpočinku dole to nakonec spravila. Když jsem pak ve vestibulu hotelu zjistil, že Radim teprve před pár minutami prošel vrcholem a je nyní půl kola za mnou, hned se mi šlo do osmého výstupu radostněji 🙂 Koleno se sice už docela razatněji ozývalo, ale nahoru to nevadilo a rovinatější pasáže jsem byl pořád schopný stále ještě běžet. Závěrečný okruh jsem měl nakonec za 2:20:51 a v sedm hodin ráno prošel naposledy cílovou rampou. V nohách 95 kilometrů a převýšení cca 6700 metrů. I když jsem měl ještě k dobru 4 hodiny, rozhodl jsem se nepokoušet více své zdraví, ani kazit průměrný čas mých výstupů.
Závod se mi i přes různé drobné potíže velmi líbil, čím více sněhu bylo a méně lidí na trati, tím nabýval magičtějších obrysů, hlavně v noci při svitu čelovky. I když znamenalo každé přibývající kolo pot a dřinu, musím říci, že v závěru posledního kola jsem do cíle běžel v naprosté euforii, šťastný, že jsem to zvládl.
Pepa Team na LH 2015
Jednotlivci
79. (38. v kat.) Marek Moškoř 8x
89. (43. v kat.) Radim Lipták 8x
274. (105 v kat.) Lukáš Krejčí 5x
Dvojice
48. (2. v kat.) Petra Schwarzová + Daniel Šindelek 12x
69. (25. v kat.) Jaroslav Vernarský + Michal Šimek 10x
