Kysucká 100 – Zpackaný začátek, překvapivý konec

    Od
    Aleš Zavoral
    -
    0

    11. 3. 2016, Kysucké Nové Mesto, Slovensko

    Přiznávám se bez mučení, že letos jsem Kysuckou stovku (127 km, +5 560m) v plánu opravdu neměl. Nová sezóna měla začít Ledopády a pokračovat Šluknovskem, ale bohužel o Ledopády jsem byl marod. Musel jsem tedy pozměnit plány a najít nějakou náhradu, abych dohnal body do ČSUT a nedopadl jako loni. Okopávát bramborovou medaili se mi už nechce.

    Vzhledem k termínovce přiházela v úvahu pouze Letecká nebo Kysucká stovka. Letecká je ale týden před Šluknovskem a to bych nestihl zregenerovat. Kysuckou jsem běžel poprvé loni a moc nadšený jsem z ní nebyl. Respektive z trasy ano, ale ze závodu jako takového vůbec. Vše jsem popsal loni ve svém reportu a nemá smysl se k tomu znovu vracet. Teď už mám nutné know-how, jak a kudy se to běhá, kde a jak jsou dělané kontroly, atd.. Vím už do čeho jdu, takže se rozhoduji pro Kysuckou. A těším se, forma je dobrá, tak snad ji prodám. I když při pohledu na startovku je mi jasné, že to nebude vůbec jednoduché.

    Před devátou večer se všichni společně přesouváme ze sportovní haly, kde je zázemí závodu, na start v obci Radoľa. Než odbije devátá, kdy má být start, odchytnu hlavního orga Romana. Zjišťuji, jak je to s tím Bobovcem, s kterým jsem měl loni největší problém. V itineráři je totiž stále napsáno, že nejdřív se musí běžet k orloji do Bystrice a až teprve potom na Bobovec. Všichni ale běželi vyjma mě přímo.

    „Beží se priamo na Bobovec.“ odpoví Roman
    „Ok, díky.“

    Tak všechno konečně jasný, jdeme na to. Je přesně devět večer. „Start!“

    Však on tě smích za chvíli přejde panáčku!

    Hned od startu se odtrhne cca 8 členná skupinka v které se držím. Tempo neudává nikdo jiný než Vítek Otevřel s čímž jsem počítal. Jasný favorit. Po prvních 5 kilometrech si říkám, „je to rychlé“, ale držím se. Po 15 km si už říkám „je to ale kurva rychlé“ a držím se dál. Běží se bez pardonu vše, jen v tom nejprudším stoupání se na chvilku přepne na rychlou chůzi. A právě při chůzi do kopce zjišťuji, že stehýnka už nějak tuhnou a odumírají. Přesto se držím stále dál ve vedoucí skupince. V kopci někde po 20km (+800m), které jsme dali za 2:04, už to ale nejde. Odpadám. Jako první z vedoucí skupinky. Stehna úplně odpálený. 7 statečných s čele s Víťou mi mizí ve tmě a jsem najednou sám jako kůl v plotě.

    Musím hodně zpomalit. Něž se doplácám k první občerstvovačce v Dolném Vadičově, přeženou se přede mě další lidi. Občerstvení zkracuji opravdu jen na nutné minimum a vyrážím sám před ostatními na Ľadonhoru. Tady to stoupání mi nechutnalo ani loni natož letos. Jsem ostudně pomalý a všichni, před které jsem se dostal rychlou občerstvovačkou, už jsou dávno přede mnou. Aspoň nemusím hledat cestu, nahoře je mlha jako z Rákosníčka. Není vidět nic.

    „Seběh dolů bude fajn, tam je předběhnu.“ říkám si po označení vrcholové kontroly.

    Pouštím to dolů, ale s čelovkou na hlavě je v té mlze vidět ani né na metr. Vůbec nevím kam šlapu a klouže to.

    „Au“ první mrcha.
    Posbírám se a pouštím to dál.

    „Au“ druhá mrcha. „Takhle to dál nepůjde!“ 
    Sundám čelovku z hlavy a držím ji v ruce, pokoušejíc se mlhu podsvítit ze spod jako mlhovky na autě. Je to o dost lepší. Zrychluju.

    „Au“ třetí mrcha.
    No jo, ale když mám čelovku v ruce, tak zase nemůžu rukou držet při seběhu balanc a stejně letím k zemi. Musím hold hodně brzdit, na což z kopce nejsem vůbec zvyklej. Stehna zase trpí.

    „Au“

    Obouchanej a vyšťavenej jako vymačkanej citrón, jsem dole. Poměr „běhu“ a sjezdu v pádu po boku či zadnici byl asi fifty fifty. Rozebíhám se, ale vůbec to nejde. Krom vyšťavení začínám být i pěkně unavený. Moc jsem toho za předchozí dvě noci nenaspal, k tomu ještě 5 hodin za volantem. Už si to vybírá svojí daň. Každou chvíli musím zastavit. Dřepnu si na nějaký pařez, hlavu do klína, zavřu oči a pokouším se vydýchat krizičku a neusnout u toho. Když mě někdo předběhne zkouším ho uviset, ale prostě to nevydržím a zas někde dřepím a odpočívám na pařezu. Závoďák jak sviň. A to jsem si dělal zálusk na bednu. Tímhle stylem budu rád, když vůbec doběhnu. Navíc zjišťuju, že sem někde ztratil i fixu na označování kontrol. No to je fakt bída toto. Ještěže mám foťák, tak si je hold budu fotit. 
    Běžím indiánem dál po červený směrem na sedlo Rovný, když v tom v protisměru běžec s čelovkou.

    „Čau, kam běžíš, proč se vracíš?“ ptám se ho.
    „Já se nevracím, ty se vracíš. Běžíš v protisměru!“ oponuje
    „Né, já běžím správně, celou dobu po červený směrem na Rovný. Ty běžíš blbě!“
    „Ale Rovný je na druhou stranu, jak běžím já.“ zase oponuje
    „To není možný!“ nevěřím mu ani slovo.

    Nakonec se nijak nedohodneme, každý má svojí pravdu a každý si dál pokračuje ve svém směru. Tak jako vrtá mi to hlavou, ale jsem si na 100% jistý, že jdu dobře. Nikde jsem se neotáčel. Mrknu na Ambity, odtáhnu mapu a…

    „Kurva, já jdu fakt v protisměru! To snad není možný!“


    Nevěřím. Ještě jednou to kontroluju i na mobilu a je to opravdu tak. Nechápu nic. Absolutně netuším, že jsem se někde otočil. A kolik kiláků se už takhle vracím? To je úplně v háji. Já na to snad na nejbližší občerstvovačce prdim. Počkám na Fojťase a půjdu s ním na pohodu pěšo, žádný závodění, budeme si dávat všude pivko a bude klid. Dneska fakt nemám den.

    Pozn.: Po závodě při kontrole záznamu z hodinek zjišťuju, že jsem se vracel cca 1km. Tzn. tam a zpět kufr o délce přes 2km.

    S nechutí dobíhám do Kubiny, kde je další občerstvovačka. Vůbec netuším, kam až jsem se v pořadí propadl. Tak 15. místo, ale spíš ještě horší. Nicméně k mému velkému překvapení jsem prý osmý.

    „Tý jo, to není zas tak špatný. Nechápu, ale díky!“ loučím se s kontrolou a s o trošku lepší náladou se rozebíhám dál.

    Na Bobovci, na který vyjdu na přímo, bez orloje v Bystřici, zase bojuji s únavou. Za chvíli ale začne svítat, tak mě to snad nakopne, konečně se té únavy zbavím a rozeběhnu se. Pro jistotu do sebe kopnu ještě ampuli kofeinu a mířím dolů do Bystrice k orloji.

    Orloj ve Staré Bystrici 

    A opravdu. Svítá, já stoupám svižně na Velkou Raču a únava je zdá se ta tam. Najednou to zase jde. Konečně začíná taky nějaký sníh. Nazuji Microspikes, když už je s sebou táhnu, a bez sebemenšího podklouznutí jsem za chvilku až nahoře.

    Teď už to klouzat nebude

    Polská chata na Vysoké Rači. Jsem skoro na hoře.

    Vysoká Rača (1236 m.n.m)

    Tady ještě panuje zima.

    Rozebíhám se dolů. Po dlouhé době zase parádní běh, únava pryč, řetězy drží a dolů to letí skvěle. U lanovky Laliky ještě horská služba není. Jsem tu moc brzo. Razítko do výkazu mi dá přímo obsluha lanovky. Vyžebrám od uja i ohřátou vodu k pití, která mi už dochází.

    Kontrola Príslop Zadedova aneb spočítej sochy.

    Přes Zadedovou, kde je další kontrola se 4 sochami, dorážím po žluté až do bufetu U Medveda. Je tu občerstvovačka. Sedí tu dva kluci. Po chvíli zjišťuji, že jeden z nich je Majo, se kterým jsem se přesně tady potkal i loni. Dobrá náhoda. Běželi jsme spolu pak několik desítek následujících kilometrů. Ne tak letos. Po rychlé polívce se rozebíháme všichni tři spolu, ale ještě než doběhneme po silnici do Oščadnice, tak při ohlédnutí se zpět zjišťuji, že jsem jim utekl. 


    „Ono mi to zase pěkně běhá!“ raduji se v duchu.

    Od teď jde vše rychle a naprosto bez problému. Z Oščadnice se vydrápu podél vleku zpět na hřeben a přes krásně běhatelné, měkké a zabahněné louky si to valím zpět dolů až k řece Kysuci.

    Bláta je dost pro všechny.

    Tady to letělo úplně samo.

    Lávka přes řeku Kysuci k žel. stanici Oščadnica 

    Ještě jeden kopeček nahoru, parádní seběh dolů a už jsem v Čadce na předposlední občersvovačce.


    „No konečně někdo!“ vítá mě obsluha. „Jsi druhý nebo třetí.“
    „Cože?“

    Zatím sem doběhl prý pouze Víťa na prvním místě a pak ještě někdo kolem proběhl, ale nezastavil se. Asi to byl nejspíš nějaký běžec mimo závod. Ale i tak. Kde jsou ostatní? Byl jsem po noční krizi osmý, pak jsem předběhl dva běžce a najednou jsem už druhý? To je zabiják ten Víťa. Ti ostatní co svým tempem s sebou strhl, to asi přepálili tak, že pak už rovnou odstupovali ze závodu nebo fakt nevím. Ještě, že jsem odpadl jako první a dokázal se z toho ještě nějak oklepat.
    Běžím dál. Už je to jen kousek. Vrtá mi hlavou jestli jsem teda druhý nebo třetí a tak si v rámci zabavení sebe sama hraju na stopaře. V blátě přede mnou vidím dvoje běžecké boty, jedny Salomony a jedny Inov8 X-Talony. Tak že bych byl teda třetí? Ty Salomony to je určitě Víťa, ale čí jsou ty Talony? 

    Pozn.: V cíli přijdeme na to, že ty X-Talony patřili Romanovi, který tam nadělal stopy, když značil trať.

    Víťovi na stopě. Za chvilku ho mám… 

    Na Chotárnym kopci, kde je netknutý sníh se to nakonec vyřeší. Stopy jsou přede mnou už pouze od těch Salomonu. Je to jasný přede mnou je fakt už pouze Víťa a já jsem skutečně druhý. Podle toho jak jsou stopy ve sněhu čerstvě vykrojené a neokoralé zkušeně odhaduji, že je přede mnou tak hoďku max hoďku a půl. Vesele běžím dál a bláhově si fandím, že ho třeba ještě o něco stáhnu.

    Rozhledna na Marťákovskom kopci

    Horská blecha

    „Kolik má na mě první náskok?“ ptám se hned jak doběhnu na poslední občerstvovačku v Nesluši.  

    „Jó hóóóódně. 3 hodiny a 40 minut.“ odpovídá kontrola a vrací mě do tvrdé reality. 
    „No ty woe. To je ostuda.“

    Poblouzněné nadšení amatérského stopaře je ta tam. Zůstává to už jen dotáhnout. Už tam chci konečně být, takže běžím dál vše, co alespoň trochu jde. Přes Majtánky šup na poslední kontrolu na kopci Tábor. Koukám, že tu od loňska vyšvihli fungl novou rozhlednu. 

    Poslední kopeček Tábor (697 m.n.m)

    Tábor, nová rozhledna

    Už už se odhodlávám to pustit dolů do Kysuckého Nového Mesta. Ale co to? Kde jsou ty bahenní lázně ve zničených cestách od lesáků? Tady to bylo loni úplně nejhorší a letos naprostá pohoda. Pustím to tedy s chutí dolů a v cíli ve sportovní hale jsem za chvilku coby dup.

    Konečně cíl. Čas 17:55. O dvě hodiny rychlejší než loni. I přesto, že mě hned Roman napíše na výsledkovou tabuli na druhé místo, stále tomu zvratu z noční krize nějak nemůžu uvěřit. Byl jsem úplně prošitej, bloudil jsem aniž bych o tom věděl, propadal se v pořadí, pak přišlo svítání a všechno šlo najednou úplně skvěle. Ztráta na Víťu už byla sice ohromná, ale co mám radost, že jsem to nevzdal. Víťa nakonec vyřešil i zbytek. Všechny úplně oddělal, zabiják. Nakonec to dopadlo skvěle.


    No jo, fakt jsem druhý.

    Moc se mi to líbilo. Trasa Kysucké stovky je fakt nádherná a na jaře velmi rozmanitá. Letos sice nebylo tolik sněhu jako loni, ale alespoň nějaký byl a na to jsem se těšil. Naštěstí bylo i méně bahna a když už ho někde bylo hodně, dalo se to v pohodě oběhnout. Takže to bylo pěkně rychlé. No nebýt té krize a mlhy v noci, tak ještě rychlejší.


    Družný rozhovor v cíli.
    „A ty si ako kto?“ ptá se Emil (vpravo, 3. místo) nevěřícně Vítka (uprostřed, 1 místo)

    Vítězové Kysucké stovky 2016
    1. místo: Vít Otevřel (CZ), čas 14:50
    2. místo: Aleš Zavoral (CZ), čas 17:55
    3. místo: Emil Páleník (SK), čas 18:33  

    Zase něco do vitríny.

    Díky Romanovi a celé jeho partě organizátorů za krásný závod. Skvěle jsem si ho užil. Změna systému kontrol závodu určitě prospěla, akorát bych v itineráři už konečně smazal tu pasáž s orlojem před Bobovcem. 😉


    SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKYVÍCE OD AUTORA