 |
| Na začátku černé sjezdovky | foto: Josef Melen / album FB |
Po ŠUTRu si uvědomuju jak jsem pomalej. Evidentně nezvládám běhat rychle a pak to se mnou dopadá opakovaně všelijak. Začínám tedy běhat tréninky rychleji, vkládám intervaly v různém tempu a délce, nabíhám výškové metry, ale vkládám i delší běhy. Vloni jsem musel SkyMarathon v Krkonoších odpískat kvůli důležitějším věcem než je běhání, ale letos se nakonec přihlašuju a tak mám zase další motivaci k tréninku.
Na začátku července si v Nespekách střihnu s Tomášem místní kros (13 km/400 m+), kde si chci vyzkoušet jak jsem na tom. Skoro celý závod táhnu Tomáše, který si v půlce stěžuje, že se mě sotva drží, aby mi na hraně posledního kopce zmizel z dohledu… 🙂 Šestý místo ale beru a čas taky není strašnej.
Nespecký běh:
Záznam na Strava.com
Celkové výsledky zde
 |
| Medaile je pravá 🙂 |
V půlce července míříme do Jizerek pod Smrk a tak se chystám, jak tam potrénuju kopečky nahoru i dolů. Celkem 90 km a 4200 m+ je pěknou průpravou. V rámci výletu s holkama jsem si i vyzkoušel, že s Aničkou v nosítku lze taky běžet, uf. Jediný co se mi nepovede je, když sbíhám z Poledních kamenů, tak nechám kotník v kramli na jednom z velkých kamenů. Dole oběvuju pěkně nateklej a bolavej nárt a druhý den sotva pajdám.
 |
| Na Smrku poprvé |
 |
| Polední kameny a pohled na Smědavskou horu |
 |
| Leží tam v borůvčí, nožky má nahoře |
V týdnu před Krkonošemi se snažím už jen vyklusávat, ale každý večer se poctivě protahuju a doplňuju všemožně minerály. A při dotazech jak chci běžet odpovídám, že hlavně bez krize, teda ne jako na loňským Perunu nebo na letošním Ještědu.
Do Špindlu dorážíme nakonec až v pátek na večer a ubytováváme se s v hotelu Panorama, který je na 10 km trasy závodu a s výhledem na sjezdovku Stoh. Neustále přemýšlím, zda mám běžet na lehko s ledvinkou a jen 0,7 l flaškou nebo s batohem s 2 l vakem. Nakonec vítězí batoh i z důvodu lepšího naskládání gelů apod. V noci mi nejde pořádně zabrat, ale ráno zvládnu vše v pohodě a natěšený vylezám před chatu a čekám při protahování na Tomáše s Ditou. Rozbíháme se ke startu. Tomáš se ještě vrací pro zapomenuté hůlky, které já ani neřešil, prostě mi to s nima nejde, přitom v Alpách nebo v Himalájích jsem se na trecích bez nich skoro nehnul. Dole se ještě lehce znovu protáhnu, pozdravím se s Honzou Bartasem a slupnu další tabletu s magnesiem a minerály.
Vybíháme do první sjezdovky a já jdu lehce a v klidu, hlídám si abych nešel na hranu. Za chvilku jen lehce kouknu na závěrečný seběh na druhé straně údolí a pak zas koukám pod nohy a dávám pozor na mokrý kameny a kořeny. Najednou jsme nahoře a prdíme zas dolů po sjezdovce… po měkým se to sbíhá krásně, ale v půlce už stehna pěkně pálí a tak lehce zvolňuju. Dole beru kelímek vody, a hezky nahoru po černý… Sakra jak se nehnat, když tě povzbuzuje Zdeněk Kříž? Trochu se pak zadrhuju na spojovačce ke Stohu. Tam mě zaráží, jak se ostatní brání seběhu a tak to beru dolů pěkně po hlavě a chvíli i po prd… Dole slupnu gel a po silnici směrem ke Kozím hřbetům. Tady se to běží. Dobíhám k hotelu a chytám Aničku do náruče. Po pár metrech ji zas stavím na zem a do kopce mě vyprovází „tatíííí“.
 |
| Není nad to běžet se zátěží |
Chvilku to nahoru jde, ale postupně zpomaluju. Mám co dělat, abych aspoň předcházel turisty, když ostatní závodníci kolem mě prochází jak, kdybych měl Aničku pořád na zádech. Doškrábu se k otočce a těším se jak se cestou dolů rozpohybuju, hmmm bežet jde, ale nálada a chuť je ta tam… Doběhnu na rozdělení tras, napiju se a doufám, že to na Dřevařský cestě nebude tak strašný. No nebylo, byl to pěknej prů… prostě mi to nejde, sotva se vleču, ani ne 20 km a já jsem hotový. Koukám přes údolí k Erlebachově boudě a dál k Labský. Ale to horší není přede mnou, je přímo se mnou! V pravém stehně mi škubne… Zastavím se, vypiju ampuli magnesia, ale tuším že je to zbytečný. Ještě to zkouším, zklusávám k boudě U Bílého Labe, ale ke konci vím, že je konec. U studánky se zastavuji a a vzápětí mě chytá další křeč zezadu do stehna. Sedám si na kámen a zastavuju hodinky. Mít teď u sebe hůlky, tak je rozštípu. Koukám jak přibíhá Tomáš a nemůžu se hnout. Zkouší mě přemluvit, abych šel ještě s ním, ale já vím, že to nemá cenu. Počkám, až noha povolí a vydávám se zpět. Občas se snažím ostatní povzbudit a mířím do Špindlu. Na občerstvovačce u hotelu Horal hlásím konec.
Jsem totálně hotovej, po jídle na tři hodiny usínám a probouzím se s bolestí hlavy a totálně zníčenejma nohama. Takhle jsem si to opravdu nepředstavoval.
Záznam na Strava.com
Celkové výsledky zde
