Konečně jsem je našel

Plánoval jsem si už dlouho, že konečně někam zase vyběhnu. Bohužel, ztratil jsem někde své vibramky, tříčtvrteční běžecké kalhoty a tričko. Hledal jsem v práci, hledal jsem doma, hledal jsem prostě všude. Nikde nic. Po dvou měsících bezradného pátrání jsem je konečně našel na poličce v tašce překrytou řadou novin a časopisů, kterou mi tam dala maminka. Paráda, mohu konečně zase běžet. Měl jsem z toho strašnou radost, rukama jsem držel svoje vibramky, úctivě si prohlížel kalhoty a tričko – nic se jim nestalo, pořád vypadaly stejně. Jupí!

Dnes ne, ale zítra v neděli jedenáctého si někam vyběhnu. Trasu jsem měl vymyšlenou, proč nevyzkoušet to, co jsem jel minule na horském kole: ven z města směrem k cyklostezce, dál po ní, pak odbočit a vydat se do kopečka do Spáleného lesa k Hejnu, pak napříč lesem zpět na druhý konec Spáleného lesa, seběhnout dolů směrem k cyklostezce a návrat domů. Takových dvanáct až patnáct km by to mohlo dát, a protože běžím poprvé po delší době, tak si to dám na pohodu. MP3 přehrávač do uší, počkám, až nebude takové vedro (bylo to marné, zase padaly dnes teplotní rekordy v celé ČR) a vyrazím kolem páté.

Nezapomněl jsem protentokrát se sebou vzít peníze, vodu, fotoaparát, abych mohl udělat pár fotografií a Niveou jsem si namazal ještě nohy, než jsem je dal do pětiprstových ponožek, abych je neměl tak „ošoupané“. Mobil se mi bohužel už nikam nevešel, takže jsem ho nechal jako vždy doma. První tři kilometry jsem se rozběhával a běželo se mi celkem hladce a fajn, pak přišla menší krizovka, píchání v boku, ale po chvilce jsem to rozdýchal a konečně se začali objevovat na cyklostezce i lidé, takže mě to nutilo zatnout trošku zuby, abych neběžel úplně jak ponocný. Bok mě přestal po chvilce trápit, zase se ale ozvala pravá pata. Asi jsem došlapoval více na patu, než na přední část vibramů, takže jsem trošku změnil styl běhu a malinko to pomohlo.

Lidé na stezce se nejvíce dívali na moje „prapodivné“ botičky, někteří se i na mě usmáli. Udělal jsem několik fotografií a u toho jsem si mohl trochu odpočinout. Stopky na svém Garminovi jsem nechal puštěné i při fotografování, nešlo mi dnes o žádné trénování na čas, jen si prostě běh užít. Sice jsem tu a tam po očku sledoval, jak mi to „jde“, spíše „nejde“, ale nebylo to tak hrozné, čekal jsem to horší.

Výběh do kopce k lesu směrem k Hejnu byl fajn, vyfotografoval jsem závoru a běžel zpátky napříč Spáleným lesem. Malé kamínky místama byly dost nepříjemné, takže jsem tam různě poskakoval a vybíral si spíše projeté koleje nebo uprostřed cesty travnatý pás. Prstama u nohou jsem sice občas s sebou bral trsy trávy, ale nedalo se nic dělat, po chvilce jsem si boty zase očistil a pokračoval dál. Z asfaltu se změnil povrch na lesnatý, travnatý a na nohou jsem to hned poznal. Bylo to příjemné, pata už tolik nebolela. Cesta většinou byla směrem dolů, takže se mi běželo skvěle. Zpočátku jsem měl před během z toho lesa strach, ale až na pár kamínků to bylo super. Na konci lesa následoval sešup dolů, pak zase po asfaltové silnici k cyklostezce a domů. Před sešupem dolů z lesa jsem zahlédl něco černého uprostřed travnatého pásu cesty, přeběhl jsem to, ale pak jsem se vrátil. Co to? To je můj blatník, co jsem ztratil minule. To je paráda. Nemohu ho tady přeci nechat. Dal jsem si ho za pás jako nějaký meč a běžel s ním domů.

Garmin mi v polovině trasy vypověděl službu, slabá baterie, sice mi to na jednoduché navigaci pořád ukazovalo směr a počítalo čas, ale kilometry už ne. Uvidíme až to v Praze zkusím připojit k softwaru od Garminu, zda si to neudělá nějakou aproximaci, abych přibližně věděl, kolik jsem uběhl. Tuším, že by to mohlo být i 14 kilometrů, ale kdo ví, ve finále to je úplně jedno. Trasu si dám zase někdy jindy a změřím ji, abych pak věděl, kolik má kilometrů a nemusel s sebou brát pořád Garmina. Běhu zdar!