Včera mi SmashRun po synchronizaci večerního běhu vesele oznámil, že mi zbývá 6 kilometrů, abych za srpen naběhal rovných 200 km. Povzdechl jsem si, protože jsem od přírody líný člověk, šel jsem obstarat děti a když už se nacpaly do postelí, převlékl jsem si tričko a šel doříznout těch šest. Tak mocná je magie statistik a žebříčků. Nedotáhnout dvě stovky, když už zbýval jen kousek, mi bylo líto.
Shodou okolností to také za chvíli bude rok, co nějak vážněji běhám. Shodou okolností jsem před pár dny natočil svých letošních 1000 kilometrů což mi v tom ročním součtu dává cca 1300 kilometrů. Poslední čtyři měsíce se držím přes 150 kilometrů měsíčně, v srpnu poprvé přes 200 kilometrů, shodou náhod samozřejmě. Hodně tím zahýbají velké běhy, to si uvědomuju velmi dobře.
Původně jsem si tenhle blog začal psát na jednu stranu proto, abych si utřídil myšlenky a názory. Psaní mi na to pomáhá, uvědomit si, co a jak dělat a pro něco se rozhodnout. Ale na stranu druhou i jako mírné vodítko pro ty, kdo chtějí začít a nejsou si jisti, kam je to dovede. Vždycky, když čtu příběhy známých běžců, uvědomuju si, že za sebou mají deset a více let běhání a tedy jejich výsledky jsou pro mě neaplikovatelné. Nerozumějte mi špatně, nejde mi o to, předběhnout Jurka nebo třeba Radka Brunnera, spíš mi jde o to, kdy se asi tak můžu postavit na jaký závod, aby to nedopadlo trapně. Abych to upřesnil: ve které fázi svého běhání si mohu na co troufnout, abych se ctí obstál?
Svůj první oficiální půlmaraton jsem běžel letos v dubnu, to jsem měl naběháno tak 400 kilometrů. Dal jsem ho se ctí v čase 1:53. Nebyla to brnkačka, ale byl to ten dobrý a zasloužený dojem začínajícího hobíka. Zcela přiměřené. V tu dobu jsem navíc měl 95 kilo. O měsíc později desítku v Brandýse pod 50 minut. Zase spokojenost, spíš než čas bylo dobré to poměření – vždycky jsem doběhl mezi polovinou až druhou třetinou doběhnuvších, víc jsem nečekal. Od té doby určité obavy, zda nejsem na stropě svých schopností a zda bych příště předběhl sám sebe, protože normálně takhle rychle desítku ani půlku neběhám.
Co dál? Běžet maraton? Asi jo. Rád bych, jenže mi chybí ta měřítka. Kolik přípravy je dost, aby ho člověk dal se ctí (tedy kolem čtyř hodin)? V Energomonitoru, kde se motivací dost zabýváme (i když pro spotřebu energií) se držíme zásady, že důležité není ani tak stanovit si cíl, jako ten cíl nastavit přiměřený možnostem. Že bych maraton uběhl, jsem si celkem dost jistý. Nějak bych to dotlapkal. Jenže kdyby to bylo za šest hodin, byl bych zklamaný, asi i za pět. Pod pět bych si ho oficiálně “moc hezky užil” a radši bych to nerozpatlával, pod čtyři bych byl pyšný jak blecha a všude se s tím nenápadně vytahoval …
Proto se snažím studovat běhy ostatních lidí na Stravě a vydedukovat z toho, co kdy kdo dal. Není to moc jednoduché, protože tam typově nejsou zrovna shodní lidé. Kluci, co pět let běhají každý druhý den patnáctku a váží o patnáct kilo míň a nikdy maraton nezkusili – nebo ti, co začali ještě později, než já.
Maraton byl “benchmark” dřív. Teď se mi zalíbilo hodně “delší” běhání v terénu (delší proto, že to v mém případě znamená 20-30 km). Párkrát ozkoušeno na výběhu, vím, že někde u 25 km trasy je moje hranice komfortu. Bylo to vidět na nedělním kokořínském výběhu, kde mi to do té pětadvacítky šlapalo, ale pak se to hodně lámalo (dost i vedrem a dehydratací). Musel jsem se nacpat gelem, abych popoběhnul. Je to cajk, nebo nebo sebetýrání? Strýček Google je názoru, že jsem nenaběhal dost pod anaerobním prahem, takže to je motiv na podzimní sezonu.
Hloupé je, že tohle je těžké někde načíst. Většinou jsou k dispozici propagační historky lidí, kteří běhají léta a kteří popisují, jak pobíhají po nějakém ultratrailu, jenže jak dlouho začínajícímu běžci potrvá, než může pomyslet na svůj první kratší ultratrail, třeba 60 km? Já nevím. Jakub tvrdí, že už za rok, jenže jeho případ je taky specifický, proto se tomu bráním. Nechci se nechat sbírat někde na trati na čtyřicátém kiláku.
Když jsem si v srpnu probíhal trasu Ještědského skyrunningu, nebyl jsem moc pyšný. Ano, měl jsme málo času, ale po pravdě, taky jsem byl po těch osmi kilácích, kdy jsem stál na vrcholu, slušně vyflusnutý. Měl jsem mírně jinou představu o pohodě, v níž to vyběhnu. Pak jsem studoval zbytek trasy a zjistil jsem, že jsem vlastně uběhl to nejhorší. Že ten zbytek nebyl takový masakr, protože už se nějak muselo i dolů do cíle. Dolů jsem další čtyři odběhl a chyběla mi desítka. V Alpách jsem výběh nahoru pocvičil, získal víc sebejistoty (tolik, co tři malé běhy mohou dát) a tak nějak jsem si řekl, že bez vnitřního tlaku to nepůjde a vesele jsem se na 18/9 na ten ještědský KTRC přihlásil. Uvidíme, je to nějakých 22 kilometrů, tak to nebudu mít alespoň dlouhou uličku hamby, když to tam vzdám. A časový limit jsou čtyři hodiny, to mě pořád tak nějak utěšuje, že to bych fakt mohl dát.
A v posledku, pořád všude čtu ve všech článcích o tréninku na horské běhy a ultra: nepřepalte to, nenastupujte na ně příliš brzo, bez naběhaných objemů. Jenže sakra, co je “naběhaný objem” pro 22 kilometrů kolem Ještědu? Kolik je to na to, abyste mohli dát 60 kilometrů trailu?
No a protože jsem v literatuře ani u strýčka Google žádnou representativní odpověď nenašel, rozhodl jsem, že nejjednodušší bude praxí vyzkoušet, kdy se může kancelářská krysa vydat na skyrunning, maraton a nějaké to ultra a jestli to doběhne. Protože když ne teď, tak příště, že jo 🙂
Ocením vaši zkušenost: kdy jste dali jaký závod, v jakém čase, jakou jste měli váhu, průměrnou tepovku a kolik jste do té doby měli naběháno celkem? Pište do komentářů 🙂
