Kobeřická dvacítka. Neměří tedy přesně 20 km, ale jen 19,7, ale je to vždycky první jarní asfaltový testovací závod. Letos mi to pěkně běhalo na Lysacupu, byla jsem tedy zvědavá, zda je to náhoda, nebo zda se zadaří na silnici, byť kopcovité…
Z oddílu se nás sešlo celkem dost. Django, Keńan, Fík, Berďa, Petra, Lenia, Rudik, Robert sice není týmový, zato je to manžel, tak se tež tak trochu počítá. No a já Ulča že jo…
Nemá cenu se rozcvičovat, lepší je podřystat. Nejvíc dřystal Berďa..“Běží tady někdo na 1:50, já bych běžel s ním, jsem unavený“ a koukal při tom na mě…No teda Berďo!!!! To byl ale hloupý dřyst J, to je horší, než tvé šustění sáčky na pokoji před závodem… dvě děti, manželku na tebe, ať víš, co je únava. Ještě, že jsi akademik a tudíž tak trochu mimoň, to tě omlouvá chlapče…
Já jsem si dnes přitom věřila, ale nechtěla jsem to zakřiknout, jsem silně pověrčivá. Kdyby jste jen znaly všechny mé předzávodní rituály!!! Po startu jsem úplně lehounce vyběhla začáteční stoupání, bez zadýchání, díky Lysacupům asi…Bohužel mi spadnul hrudní pás, tudíž měření tepu šlo do kytek…taková lehká disharmonie a nervozita. Od druhého kilometru jsem se mrkla na garminy a ten čas, co ukazovaly, se mi vůbec nelíbil. Přitom se mi zdálo, že zas tak pomalu neběžím.
Na 3 kilometru mě sice předběhl Robert, ale na pátém se mi podařilo dohnat Peťku. Hned jsem si svorně zanadávaly, že se nám špatně běží…Ať jsem se snažila přidat, co to šlo, Garminy stále hlásily průměrné tempo kolem 5:40 na km…bída. Říkám si – no Ulčo, nic neroste do nebes, dneska si osobák nezaběhneš, ten asfalt ti prostě nesedí. Do kopců v Beskydech ti ta přibraná kila pomohla, ale tohle je dlouhé, tohle se běhá jinak…nežer, zhubni a Bratislavu snad pod ty 4 hoďky dáš…a pokud ne-svět se nezboří no…
Postupně jsem Peťku předběhla, další kopec a na asfaltu napsáno 10 km…no ale mé Garminy hlásí nějakých necelých 9…sakra tady něco neštymuje. Kuwa mě to ale nebaví. Končím s těma Kobkama. Letos je běžím naposled, vždyť to jsou pořád samé kopce, vítr fouká, žádná občerstvovačka a ty chodecké pauzy podle Gallowaye jsem zapomněla dělat, Robert mě předběhl, chjo…
Najednou slýším – „tak jak to běží, jaké to je?“ On to náš milý Jarynek na kole. „Ku.va končím s běháním, hnus, běží se mi hrozně, tohle není Lysá“..Jarynek: „No a je to dlouhé, že“? „Ku.va“ odpovím já… Jarynek pochopil, že nejsem pozitivní a radši popojel dopředu povzbudit Roberta, Rudika, Leniu a Keňana.
V tom před sebou zahlédnu běžce z BK Ludgeřovice. Tenhle kluk vždy běhává rychleji než já…Na asflatu značka 12,5 km, na mých Garminech km 11…sakra co se to děje? No nic, vytáhnu jeden hnusný gel, zapiju ho vodu a snažím se držet Ludgeřováka. Celkem nám to spolu jde, já ho povytáhnu do kopca, on mě povytáhne po rovince..
Další asfaltová značka – 15 km, Garminy zase hlásí jen 13,5..V tom znovu Jarynek na kole: „Tak co včil Ulčo“? „ Jarynku dobrý, dala jsem malý gel a je mi lépe. Jen mám cosyk s hodinkama kurňa“..Jarynek: „No tak už jen vyběhneš pár kopečků a pak to můžeš pustit“…
Jarynek odjel a kde se vzal, tu se vzal Django. Běžel tak lehce…oznámil mi, že Fík, Berďa a Peťka jsou za námi a odcupital v dál, lehce a hravě. Tož se znovu hecujeme s Ludgeřovičákem. Na asfaltu značka 17,5…na mých Garminech 15. „Hele, kolik máš na hodinkách“-ptám se mého nového sparinga..“17,5, už je to kousek“…Tak jo, v ten okamžik je mi jasné, že se mi hodinky prostě nechytily hned na startu a že když zkusím lehce přidat, je šance doběhnout v pěkném čase…A tak ještě zrychlím. Kurde přydej!
Už vidím kostel, autobusovou zastávku, už vidím čekajícícho Rudika a Keňana kousek před cílem. Povzbudí mě, Rudik mě doprovodí, já zrychlím – pro fotografa, ať ty nožky pěkně kmitají, to je na fotkách vždycky autentické a je to tam..1:41:07!!! Jako Karel Gott na Zlatém slavíku:“ To jsem ale opravdu nečekala“. Já jsem úplně naměkko. Tož popadnu Rudika, fajne objetí, snoplík jsem mu do dresu otřela (promiň Rudiku)…Pak se stiskáme s Ludgeřovičákem a vzájemně si děkujeme, že jsme si pomáhali…Pak stiskam Jarynka, nakonec Roberta, ale toho zase pořádně, i hubana dostal, možná dva…dal mi horký sladký čaj, chutná báááááááááááječně…(jako ten čaj, ne Robert, aby bylo jasno). To je na těch závodech bezva, že se můžete stiskat úplně ze všema chlapama a naprosto beztrestně, bo to atleti v cíli dělají 🙂
Jarynek se na kole během závodu dobře bavil…Prej: „Dojedu Petru a ptám se – jak je? A Petra odpoví -kurva“ 🙂 …tak jedu za Ulčou a ptám se“Jak je? A ona odpoví – kurva“ 🙂 …No ještě, že Robert a Lenia odpovídali normálně…“ Já se přiznávám, že občas bývám poněkud sprostá, ale člověku to tak nějak pomůže…
A protože Kobeřice jsou vedle Kravař a protože se tradice mají dodržovat, jedeme do cukrárny Jařabová. Zde nastává zákusková smršť. Bohužel mě krotil Robert-můj pedagogický dozor…chtěla jsem si dát tři větrníky,ale po jeho hlášce: „Leňulo kroť se, na oběd je kachna“ jsem si zbaběle dala jen jeden karamelový řez. Zato pak na osobáček následovaly Bechery s týmem, bo to jsou bylinky a bylinky jsou zdravé. Obsluze jsem sdělila,že nejsme alkoholici, ale běžci a že pokud by je to zajímalo, mám dnes osobák 🙂
A u stolu se debatovalo, zase o běhu, maraton v Bratislavě je za dveřmi…a taky o výstupu na Grossvenediger jsem debatovali a taky něco málo o Elbrusu…a to je všecko, za týden na týmovém soustředění si to milí Pajtaškové dopovídáme 🙂
Chceš – li dobře zaběhat,
Musíš maso denně žřat.
K tomu pivko, chipsů pár,
Jen aby ses rozběhal.
S veganstvím budeš na kordy,
zato si rubneš rekordy!
