Je to ostuda. Tentokrát nikoliv pořadatele, ale nás, běžců. Na 2. ročník jednoho z nejhezčích krátkých ultra co jsem kdy běžel (a toto říkali všichni doběhnuvší) se dostavilo pouhých dvacet hlav. Za symbolické startovné sotva pokrývající občerstvení a značkovací spreje obdržel každý něco, co se na peníze nepřepočte. O co všechno jste přišli, se pokusím vylíčit písmem i obrazem.
Psal se rok 2014. Dušan Koutník, pořadatel „Okolo Vlasti“ dostal skvělý nápad. Uspořádat běžecký závod, jehož hlavním motivem budou stromy. Dne 15. listopadu 2014 se tak uskutečnil nultý ročník, o kterém si můžete přečíst zde: SUM 2014
Ze zápisku Dušana můžete odtušit, že krom nádherných scenérií na běžce čeká trasa, kde si každý přijde na své a přitom je běhatelná. Navíc Dušan do 2. ročníku vypiloval trasu tak, že například vysekal úvoz (kterým se v 1. ročníku neběželo) „jen“ kvůli tomu, aby trasa mohla vést okolo jednoho z největších a nejstarších dubů. Ostatně před startem dostanete kromě čísla i podrobný popis (na 16ti stranách!) míst kudy poběžíte. Je to unikátní, historicko-místopisné dílo doplněné fotografiemi napsané tak, že se sem chcete vrátit.
Letos jsem do Vlastibořic přijížděl s cílem zaběhnout trať pod 6 hodin. Loňských 6:19 bylo ovlivněno jednak mým zmatkováním na trase, kdy jsem 2x přehlédl odbočku a 2x se hloupě vracel, přestože jsem běžel správně, a také slabším tréninkem. Že to ale nebude nebude snadné bylo jasné i z toho, že jen 3 běžci v historii závodu se dostali pod 5 hodin. Předstartovní dilema, co na sebe, jsem nakonec vyřešil dvěma triky a bundou v batohu. Předpověď slibovala ledacos a kromě bundy se hodí i lahev s vodou. Poslední ze tří občerstovaček je kolem 37. km před nejtěžším úsekem celé trasy. Posledních 7,5 km se v červnu běhá jako kros…
Vybíhám (jak jinak) zezadu a většina mi mizí za třetím ohybem. Trať je prvních 15 kilometrů velmi rychlá a svádí k domněnce, že ji lze pod 5 hodin zaběhnout. Protože si mlhavě vybavuji, co mě čeká, držím si své 4. místo od konce až do aleje Rohanka u zámku Sychrov.
Po příjemném rychlém seběhu po louce do Paceřic následuje lehké políbení s prvním kopcem.
Po přiblížení zpět Sychrovu následuje (myslím jediná delší) asfaltová pasáž. Loni jsem si zde udělal osobák na 400 metrů, letos mám více rozumu a navíc vyhlížím druhé místo, kde jsem si loni zaběhl. Musím uznat, že značení je dokonalé. Stačí nečumět po okolí a značení nelze přehlédnout. Na místě, kde se trasa ohýbá do lesa, je šipka jako kráva. Stejně jsem běžel rovně na louku, neboť v dáli stál tak pěkný strom…
Technickou zajímavost, Sychrovský viadukt, nejprve podběhneme. Jeho dvě patra naznačují, co nás čeká dál. Ano, lesem vystoupáme až k trati, kterou přeběhneme po dřevěných mostech. Ty nám opět připomenou neoddělitelné spojení stromů a člověka.
Sbíhám k prvnímu občerstvení. Jak milé přivítání a bohatá nabídka. Moc si vážím toho, že někdo mrzne pár hodin venku kvůli zábavě pár lidí. Navíc se zde dá napít a najíst do sytosti, neboť dále trasa ještě chvíli klesá.
Pro mě nejhezčí místo na trase leží na 19. – 20. kilometru. Zvlněná pole a louky, osvětlené sluncem prodírajícím se podzimními mraky ve mě zanechaly hlubokou stopu vloni i letos. Tento kout působí tak přirozeně, jakoby se lidé se svými potřebami přizpůsobili přírodě a nebylo tomu naopak.
Po krátkém odpočinku v kopci se potkáváme s dalšími velikány.
Následuje skvělá pasáž lesem, loukou až do Chvalčovic a zanedlouho se blížím k další občerstvovací stanici v údolí Mohelky.
U druhého občerstvení na 26. kilometru stojí další z pozoruhodných stromů. Jak symbolicky působí lavička pod ním doznám vzápětí, jen co opustím pohostinnou náruč dobrovolného hasiče. Teplý čaj, pivo a oplatka si hoví v žaludku, ale přede mnou je jedno z nejstrmějších stoupání na trase. Není přehnaně dlouhé, ale plány na čas pod 5 hodin definitivně zhatí většině startovního pole.
Odměnou za zdolání kopce je odkrytí dalšího výhledu do krajiny a úžas z dalších stromů, o jejichž krásu se s námi Dušan podělil.
Mou cestu až k metě maratonu zpestřuje Jana Šindlerová, pozdější vítězka, se kterou se míjíme až do cíle. Občas ji do vrchu předejdu, ale z kopce na ní nemám. Chybí mi technika a přebývá ještě pár kil a pud sebezáchovy. S přibývajícím kilometry se seběhy stávají obtížnějšími a není to jen mou pokročilou únavou. Děkuji svému rozhodnutí obout Adizero XT. Skvěle mě podržely i tam, kde jsem loni zdolával klesání po půlkách.
Mám v nohách již 38 kilometrů, za sebou poslední občerstvení a míjím starým úvozem nejmohutnější dub, jaký jsem kdy viděl. Škoda jen, že jsem si jej nezdokumentoval, musím příští rok. Anebo na jaře, jen tak si sem vyjet a běhat od stromu ke stromu. Chvíli postát a okusit víc než jejich letmý dotyk.
Už jsem skoro v cíli. Na metě 43. kilometru probíháme nedaleko něj, ale čeká nás, již dříve zmíněný, krosový úsek. Ze silnice do sadu, ze sadu do lesa, v lese se cesta mění v pěšinu a pěšina se ztrácí v borůvčí. Tohle bych chtěl umět běhat. Ale s trochou opatrnosti jsem vyvázl bez šrámů a klesám až k Mohelce. Chvilka běhu v trávě podél vody a cesta se stáčí zase nahoru do lesa. Možná by šla běžet – být to první kilometr závodu. Tak si vychutnávám poslední výhledy na tento nádherný kout naší Země. Nevadí ani déšť, který se spustil až v závěru mého putování.
Cíl není u hospody, kde byl start, ale je nutné do hospody vejít (vběhnout), slušně pozdravit a zazvonit na hotelový zvonek. Pak jste teprve v cíli. Potlesk, přátelské přivítání, sdílení zážitků, teplo z krbu. O toto všechno jste přišli.
Tak kde jste sakra všichni byli?
