Mám to štěstí (věřím, že je to štěstí), že nemusím dřít od nevidim do nevidim a stačí mi jen občasná brigáda. Samozřejmě jsem hodně skromná a bez podpory rodiny bych byla už asi někde pod mostem, ale mohu díky tomu sportovat a udržet si mladého ducha. A aby toho štěstí a náhody nebylo málo, vždycky se všechno vyjasní a vyřeší "za pět dvanáct". Jen já na to zapomínám a zbytečně se předtím stresuji. Tak jako jsem před Vánoci získala na poslední chvíli brigádu jako asistentka fotografa, tak jsem v lednu úplně náhodou dostala možnost (díky Pavlíku) odjet na dva týdny do Karlové Studánky jako jakýsi pomocný rekreolog k dětem z Ostravy, které přijely na ozdravný pobyt s rodiči nebo prarodiči. Za byt,stravu a pár kaček jsme vedli s kolegou výtvarné nebo pohybové kroužky a všelijak jinak se starali o to aby si děti užily zimu a sníh. Samozřejmě to nakonec nebylo až tak růžové jak jsme si představovali, vyskytly se organizační problémy spojené s nedostatkem personálu, a v důsledku toho jsem měla méně volného času, ale i tak jsem toho zvládla dost.
V Karlové Studánce jsem byla jen párkrát v létě, ale v zimě nikdy. Navíc to jsou horské lázně a život tu plyne úplně jinak. Žije zde něco přes dvě stě stálých obyvatel, zbytek jsou zaměstnanci lázní, hosté a turisté. Nedovedla jsem si život na takovém místě nikdy představit, respektive jsem to ani nezkoušela, ale docela mě to nadchlo. Ta atmosféra. Pořád tu proudí lidé, samozřejmě jako jinde, ale je to tu takový zmenšený svět. A když tu navíc pracujete a vidíte to z druhé strany….
Můj denní režim byl zhruba takový, že jsem vstávala po sedmé abych měla dost času ráno jak jsem zvyklá, někdy jsem si dala i kafe, a na osmou jsme odcházeli s kolegou na snídani z Bezruče na Libuši, kde je hlavní recepce a jídelna. Do půl deváté nebo déle jsme snídali a zároveň měli každodenní poradu. Pak chvilička volna a od půl desáté do jedenácti, kdy děti chodily na dopolední procedury, jsme bývali v tělocvičně Orlík, kde probíhaly dechové a pohybové rehabilitace. Děti byly rozděleny na skupiny a chodily dopoledne ještě na inhalace nebo do solné jeskyně. Od 11:30 bývaly obědy, takže jsem chodila co nejdřív, abych pak měla delší volno před odpoledními kroužky, které probíhaly od dvou do čtyř. Já měla většinou na starosti kreativní tvoření…výrobu sněhuláka z ponožek, vaty, knoflíků atd. A poté co se jeden z kolegů potloukl o víkendu na běžkách, jsem mívala i venkovní aktivity, což po dohodě s rodiči byla většinou procházka spojená s bobováním, koulováním a jinými radovánkami.
U večeře jsem byla od pěti do půl sedmé, kdy jsem průběžně dohlížela i na pořádek před jídelnou, protože nějakých 100 dětí předškolního věku dokáže být pěkně hlučných a neposlušných. O půl sedmé jsem byla už sama najedená a měla volno, což ovšem v zimě není bůhvíco, protože už je stejně tma jak v pytli a člověk je po celém dni přece jen trošku unavený.
Samozřejmě, že jsem tam jela s tím, že si najdu co nejvíce času na trénink. V mém případě by se dalo mluvit téměř o soustředění v horském prostředí. 😀
První den jsme celý strávili organizačními věcmi, a tak jsem se dostala ven až před osmou hodinou. Dala jsem tedy jen symbolických 5 kilometrů, ale pěkně těžkých, v novém prašanu po červené na Hvězdu a po silnici zpátky a padla do peřin.
Druhý den byl sportovně o poznání zajímavější a náročnější. Vzala jsem to dokonce dvoufázově. Protože jsem měla ještě volné dopoledne a spoustu elánu, sebrala jsem se hned po snídani a vyrazila na Praděd.
Počasí teda zrovna nepřálo, vlastně bylo nejhorší co jsem za ty dva týdny zažila ale to mě neodradilo. Věděla jsem že bude hodně sněhu, ale i tak jsem šla nahoru po zelené, koneckonců vede lesem jen necelé čtyři kilometry, takže jsem si říkala že to nějak zvládnu, s holemi. Sněhu bylo dost ale pod čerstvým prašanem byly staré stopy, tak jsem se ze začátku moc nebořila, až pár metrů před tím, než se vyleze na asfaltku vedoucí z Hvězdy na Ovčárnu, se na odkrytých místech vytvořily závěje do půli stehen. No co, přebrodila jsem to a bylo. Pak už to šlo líp. Musela jsem spěchat, jednak kvůli časové tísni a také jsem byla oblečená nalehko (funkční triko, druhá vrstva s dlouhým rukávem , triko s krátkým a lehká větrovka, samozřejmě rukavice, čepice, šátky). Šlapala jsem do toho pěkně, směrem na Praděd byla urolbovaná magistrála, ale čerstvý prašan na povrchu se stejně dost bořil. Navíc bylo zataženo, sychravo a mrazivo, foukal silný vítr. Těsně u vysílače mi už mrzly ruky, že jsem hůlky ani nedržela a opírala se jen o upínání. Ale došla jsem, dala si čaj a bombardino, a dovolila si dvacet minut na rozmrznutí. Mezitím došla i paní, kterou jsem předbíhala a sedla si k mě. Také projevila silnou vůli, prý chtěla několikrát vzdát. Moje věci samozřejmě nestihly uschnout ani náhodou, to na Pradědu nikdy,i kdyby nešetřili na topení, tak ty radiátory prostě nehřejí dost.
Zabalila jsem se jak to šlo, vyfotila pra-děda obaleného ledem, a rozběhla to zpátky. Ještě pár minut jsem mrzla ve větru ale za Ovčárnou jsem to vzala po asfaltce a tempo něco přes 4min/km mě hned zahřálo. Naštěstí po každém běhu jsem mohla dát na ubytku horkou sprchu a věci dát sušit na vařící topení, takže byly do dalšího běhu zase použitelné.
Kolega mezitím odjel něco vyřídit ale nechal mi na vyzkoušení sněžnice. Bohužel mi nějak nedošlo, že když na nich stojím poprvé, je noc a nejsem zrovna ve volném terénu na hřebeni, tak si je moc neužiji. Vylezla jsem večer až v devět hodin. Chtěla jsem někam nahoru, tak jsem troufale zvolila Bílou Opavu, za což by mě asi chlapci od horské služby nepochválili, ale co už. Alespoň jsem šla modrou trasou. Od silnice až k rozcestníku se žlutou byla cesta až trapně prošlapaná, takže evidentně na doporučení moc lidí nedá. Pak se sníh začal prohlubovat a já nasadila sněžnice, ale po deseti metrech mi došlo že tudy cesta nevede a zase jsem je připla na bágl, tvořily tak pěknou tréninkovou zátěž. Bohužel jsem si zapomněla hůlky, ale asi by stejně spíš zavazely. Šlo to pořád celkem dobře, až na místa kde po polomech na svahu nejsou stromy. Svah je na těch místech prudší, pěšina úzká a prašan klouzavý, takže jsem si dávala fakt majzla. Musím ovšem říct, že jsem sama sebe opět překvapila svojí odvahou. Samozřejmě noční osamocený zimní výšlap v Jeseníkách, je něco jiného než kdekoliv jinde. Cítím se zde doma a doma si člověk dovolí daleko víc než na návštěvě. A noc na horách je daleko přívětivější než ve městě, opravdu není čeho se bát. Jen jednou vrzání kmenů stromů o sebe bylo dost nepříjemné, protože jsem takové ještě neslyšela. Nicméně jsem nakonec došla až k Barborce a to už je zase prakticky civilizace. Za oknem zářícím do tmy ještě dokonce seděli lidé. Ale já hned pokračovala dál, přes Ovčárnu klasicky po asfaltce dolů na Hvězdu a po červené lesem až přímo k Bezruči. Seběh byl trošku složitejší, v pohorkách a s těmi sněžnicemi na batohu, které jsem chvílemi přidržovala aby o sebe nemlátily a já "nerušila" noční klid. Takže první zkušenost s nimi bídná, vlastně nulová, uvidím jestli ještě někdy bude druhá šance, zatím se budu pohybovat raději po svých. 🙂
Ve středu jsem si dala odpočinkový den a ve čtvrtek to vyšlo až na večerní běh s čelovkou, kdy jsem si oběhla běžkařský žlutomodrý okruh mezi Hvězdou a Malou Hvězdou. Celkem deset kilometrů, ze začátku v prašanu a do kopce , od půlky zpátky po urolbované cestě s mírnějším sklonem z kopce do kopce. Přestože byla tma, objevila jsem nová místa a už se těším na jaro. Třeba vyhlídka nad Ludvíkovem měla v noci své kouzlo, když bylo vidět jen pár světel lamp, vysílač na Pradědu a černá propast za okrajem skály.
V pátek jsem stejným způsobem (s čelovkou po večeři) objevila další vyhlídku, Rolandův kámen. Zde to bylo ještě dobrodružnější, protože se na vyhlídku trošku šplhá po dřevěných schodech a skále, a prašan a ušlapané stopy dost klouzaly, ale dala jsem si pozor. Na vyhlídce se tyčí dřevěný kříž, který mi dost připomněl mé návštěvy Rakouska. Jelikož tato vyhlídka není od Karlové Studánky tak daleko, vychází to celkem do pěti kilometrů, stihla jsem si na ni zaběhnout i v sobotu odpoledne, kdy jsme měli volno. Odměnou za předchozí noční výběhy mi tak byl nádherný západ slunce. Výhled do okolí sice není moc otevřený, ale přes špičky stromů jsou vidět okolní vrcholky a samozřejmě i Praděd. V zimě má člověk navíc to štěstí, že jedna trasa (asfaltka směrem na Vidly) se neupravuje a auta tudy projíždí jen sporadicky.
Neděle byla jako vymalovaná. Měla jsem až do večeře volno, tak jsem si i odhlásila oběd abych to nádherné počasí využila. Dopoledne jsem měla rande, což je u mě něco nevídaného. Navíc s někým novým a úžasným. Celé to bylo jako ze sna. A možná že i bylo, protože po druhé schůzce to z mě neznámých a nepochopitelných a zcela nečekaných důvodů skončilo, nebo spíše to nepokračuje. Ale nad tím tu nebudu polemizovat. Procházka s Adamem byla moc fajn a cítila jsem se opravdu vyjímečně. On, jako voják, měl odpoledne namířeno na Ovčárnu, kde zrovna začínal armádní závod Winter Survival a kde on byl součástí týmu, který si nakonec vedl dost dobře a skončil na bedně na třetím místě. Vzal mě tedy s kolegy nahoru autem a já si dala odpolední pohodový a slunečný HIKE/RUN z Ovčárny přes Praděd a Švýcárnu k Vysokému vodopádu a zpátky k Ovčárně.
Počasí je tuto zimu opravdu ideální, tak i na zamrzlém vodopádu byli horolezci. Jen jsem si tu podívanou vyfotila a spěchala zpátky. Zvládla jsem to dost rychle a tak jsem ještě jednou mohla Adamovi popřát štěstí v závodě a díky tomu měla i odvoz zpátky do Karlovky, naštěstí, což jsem nakonec uvítala, vzhledem k počtu kilometrů, zimě a tmě.
V pondělí jsem si dala opět odpočinkový den, vyplněný jen procházkou po Studánce s dětmi a rodiči, následovaný dalším kratším během na Rolandův kámen. Tentokrát po modrém kruhu přes sjezdovku nad Libuší a podél potoka nad městským vodopádem zpátky. Bylo opět slunečno a stihla jsem to mezi obědem a odpoledním kroužkem, kdy se zatáhlo a ochladilo. Celkově už jsem byla dost unavená, takže následoval opět den volna, jinak bych musela vyběhnout zas v noci.
Ve volných chvilkách jsem bedlivě sledovala vývoj Winter Survivalu, který se chýlil ke konci. Bylo to dost inspirativní a motivační. Měla jsem skoro chuť si to dát taky, v nějaké ne úplně vojenské "holčičí" verzi. Ve čtvrtek po vyhlášení jsem si tak dala poslední night run, abych pogratulovala Adamovi. Tentokrát jen nalehko s čelovkou a mobilem, po asfaltce z Hvězdy na Ovčárnu a zpátky, s přestávkou na kafe, popovídání a obejmutí. O půl sedmé nahoru a v deset jsem byla zpátky. Nevím jestli si mě vojáci vůbec všimli, ale byla jsem na sebe dost pyšná. Jen tak si vyběhnout nahoru, v noci a v zimě, já holka. 😀 A zpátky mi stavělo auto, asi Lesy ČR, jestli chci svézt, ale odmítla jsem to, a odběhla si to celé, vždyť to bylo jen 13km, že? Ostatně cestou tam mě minulo aut asi pět a nezastavilo žádné.
V pátek jsem měla narozeniny. Nakonec všechno dopadlo jinak než jsem chtěla, tak všelijak, ale Jeseníky mi to vynahradily a počasí taky. Udělala jsem si opět volnější den s odjezdem naplánovaným na odpoledne ale místo oběda jsem stihla ještě jeden výběh na Praděd. Jediné co jsem neodhadla byla teplota a v podstatě jsem byla navlečená nejvíc za celou dobu a přitom na slunci bylo prý kolem 10°C, takže jsem se dost pekla a možná díky tomu se nějak nachladila a na víc jak týden "lehla". Nicméně jinak to bylo super. Dala jsem si s opět modrou trasu Bílé Opavy na Barborku a užila si výhledy, které v noci nejsou možné. Postupovat jsem ovšem musela stejně, ne-li více opatrně, protože povrch se za těch pár dní změnil z prašanu na ušlapaný zledovatělý sníh. Za Barborkou to už bylo v pohodě. Vzala jsem to zkratkou po sjezdovce k vysílači, kde mi cestou opět stavěl skútr a nabízel svezení, samozřejmě jsem odmítla, to by neplatilo, i když jsem se sotva vlekla. Nemohla jsem se moc zdržet, tak jsem se jen tak letmo rozhlédla po kraji a spíš si tu chvíli vychutnávala pohybem.
Zpátky po magistrále jsem to pěkně napálila, dokonce běžkaři mě povzbuzovali, až jsem to i přepálila a nejspíš díky tomu přehřátí jsem za Ovčárnou musela přecházet často do kroku, díky bolestem pod žebry. Na asfaltce to opravdu bolelo. No i to se stává. Nevím co jsem dělala o narozeninách loni, ale letos o stálo za to. 🙂 Jak pracovní zkušenost, tak i jistý pocit vyjímečnosti, kdy jsem si připadala skoro jako profík na soustředění, jen ta regenerace opět chyběla. Ale už pracuji na nápravě.
"Enjoy nature and live". Berenique
