Kardiologie a čtvrtmaratonská dohra

Včera jsem dorazil na kardiologii do Brandýsa, takové to běžné rutinní vyšetření, na které jsem byl v rámci série záručních kontrol už nějakou dobu objednán. Už v recepci mne odlovila sestřička a když vás sestřička ve zdravotním zařízení osloví jménem, hned jak vás vidí, víte, že je to na pováženou. A když vás okamžitě bere stranou, tak v člověku s jistou dávkou představivosti hrkne podruhé. No a když mě vede do místnosti, kam normálně odvádějí jen postarší problematické pacienty, tak to už jsem si říkal, že to bude pěkný průser. A jako každý nájemný pisálek okresního formátu mám dobrou fantazii, takže už přemýšlím nad tím, jestli mi pohřebním hlasem řeknou, že jest vhodno uspořádat své poslední věci a rozhodnout se pro zpopelnění nebo pohřeb do země, nebo tak něco.

V místnosti stojí paní a na to, že umírám, je vysmátější, než by vážnosti okamžiku slušelo. Ptá se, zda ji poznávám a já nepoznávám, protože stran prodejců pohřbů nejsem na trhu ještě zorientovaný. To už mne do obrazu uvádí sestřička. Ukazuje se, že nejde o rakve ani žádnou jinou kardio-tragédii, nýbrž o běžkyni, kterou jsem v sobotu při závodech dotlačil na Brandýský kopec do cíle závodu a teprve teď, když jsem přemístěn do správného kontextu ji opravdu poznávám. Ostatně, je to náhoda takřka absurdní a kdybych to napsal do scénáře, scénárista mne s tím vyhodí, protože takové věci se nedějí!

O tom, že jsem na sobotním brandýském běhu donutil jednu nebohou běžkyni, aby doběhla závod, jsem psal. S běžkyní jsem se rozloučil v sobotu na náměstí, pak jsem si potřásl rukou s ještě pár běžci, s nimiž jsme na sebe udělali nějaký dojem a běžel jsem domů. Doma mi to leželo v hlavě proto, že jsem se šel kouknout do výsledků, jak se vypořádala časomíra s naším synchronizovaným doběhem – a nikoho, kdo by doběhl se mnou, jsem ve výsledcích nenašel. To mne znejistilo a říkal jsem si, zda se mi to nezdálo. Pak mi poslal Petr Kalčík fotku, kde jsme vyfoceni, takže halušky by měl ještě i fotočip – no a podle startovního čísla jsem běžkyni našel, ukázalo se, že před tím jsem prohlížel jen výsledky mužů, kam logicky nespadla. Mimo jiné se ukázalo, že když máte dojem, že běžíte na krok přesně, jako ten druhý, tak v tom je taky vesele vteřina rozdíl. Jméno mi nic neříkalo, tak jsem to pustil z hlavy, ostatně v Brandýse bydlí dvacet tisíc lidí, z nichž znám asi tak šest.

Na kardiologii se od víkendu historka o týpkovi, který paní doktorku vystrkal v rekordním čase na kopec, stala dosti populární, zvláště, když si vygooglovali můj popis závodu na Kryse. Tím se taky trochu vysvětlilo, co tak dobře k běhu motivovalo: když má za běhu kardiolog poslouchat moji přednášku o tom, jak běžet, aby měl správný tep, radši uteče smile emoticon

Konec dobrý, všechno dobré. Kromě šťastného shledání jsem si zajezdil na rotopedu a ujasnil si i zdravotní situaci, kdy bolesti na prsou způsobuje sice běhání, ale není to začínající infarkt, jen necvičené svaly horní části trupu, které by bylo vhodné pocvičit. A do třetice jsem si taky ujasnil, že tepová frekvence, kterou udává optický snímač jak Garminu, tak Fitbitu, je ve vyšších hodnotách téměř naprosté hausnumero. Do čtvrtice mám téma k přemýšlení, jak moc se ostatním běžcům montovat do toho, co a jak dělají … (s ohledem na to, že nejsem Zátopek, ale prostý běhající amatér-začátečník)…

PS: ta kardiologie v Brandýse je skvělá i na pražské poměry.