Jizerský Ultratrail 2016

Návrat, na který jsem se moc těšil. První ročník Jizerského Ultratrailu jsem běžel asi dva měsíce po extrakci drátů z kolene (víc tady), druhý se mi bohužel překryl s výletem na českou plachetnici La Grace a Tall Ships Races 2015. Takže jsem se moc těšil, čím se Bezďa pochlubí letos. A změn bylo dost. Ta nejzásadnější – centrum závodu, tedy i start a cíl, se přemístil z Hájenky dolů do Josefova Dolu. To má svá pozitiva i negativa. Jako třeba že se tam dá lépe zaparkovat, že na konci závodu nečeká člověka ještě 2 km kopec včetně sjezdovky. Ale taky třeba že sjezdovka čeká člověka na zahřátí hned po startu. Další změnou je nejen tričko pro finišery, ale také druhé tričko, které dostanou všichni bez ohledu na (ne)doběhnutí.

Trať se oproti minulým rokům opět změnila. První změna byla neplánovaná – kvůli silným dešťům nebylo bezpečné přebíhat Kamenici po jezu (jako loni), ale trasa částečně okopírovala první ročník a mohli jsme si užít stoupání celé sjezdovky na Špičák (pro jistoty přímo pod lany). Další podstatná změna byla vedení trasy nádhernou technickou pasáží přes Polední kameny a Frýdlantské cimbuří, aby posléze člověk spadnul bezmála o 600 metrů níže do Hejnice, následně vystoupal o nějakých 400 metrů na Ořešník, klesl podél Štolpichu o dalších 200 a poté je opět vyrubal nahoru na Hřebínek. Moc pěkná přibližně 16 km dlouhá pasáž (mě osobně trvala něco kolem 2 h 20). Jak to vypadá v profilu tratě se můžete podívat třeba tady. Příjemné na ní bylo hlavně to, že člověk už věděl, že zbylých přibližně 15 km je už víceméně rovina nebo mírný kopec dolů (výjimku tvořil výstup na Královku z Bedřichova, ale ten se po předchozí pasáži prakticky nedal počítat ;-).

Můj stručný průběh závodu: Start, sjezdovku stoupám s rozvahou, protože jestli něco nechci, tak křeče hned na začátku. Seběh od Hájenky taky moc nehrotím, kopce dolů mi prostě nejdou, na tom budu muset nějak zapracovat. Po průběhu Josefovým Dolem zjišťuju, že se mi kously Fénixy. Nereagují naprosto na nic, čímž se rázem ze super vybavení stávají zbytečnou zátěží. Sprostě nadávám a snažím se je nějak oživit. Je mi jasné, že bez časomíry jsem dost namazaný, protože svoje tempo neodhadnu, takže se budu buď zbytečně ploužit, nebo to přepálím. V duchu si už představuju, co na adresu Fénixů napíšu na web a opakuju si svou zásobu urážek nevyužívajících sprostá slova. Přebíháme koleje, zdržuje nás jedoucí vlak. Míjíme jez, který se měl běžet – no, vody přes něj opravdu neteče málo, rozhodnutí pořadatelů bylo fakt rozumné. Probíhám Jiřetínem a opět jako v prvním ročníku se peru se sjezdovkou na Špičáku. Cestou dolů začnu uvažovat, že nějak ty hodinky přece resetovat jít musí. Tak mačkám různé kombinace tlačítek a po chvíli se daří. Zajímavé je, že ten začátek závodu se normálně uložil. Rozhoduju se, že hodinky zastavím, při průběhu mezičasem a občerstvovačkou nad Mariánskými schody se podívám na čas, znovu vše pustím (tentokrát už pro jistotu bez navigace, ať hodinky řeší co nejmíň věcí najednou) a po zbytek závodu se holt budu věnovat prosté matematice přičítání času. V duchu si vyresetuju i náladu, čemuž občerstvovačka dost pomůže. Občerstvovačky na JUT (pokud odkaz nefunguje, projděte album) jsou vůbec kapitola sama pro sebe. Bezvadně zásobené, se super lidmi, co chápou, že člověk myslí ještě o něco pomaleji, než se pohybuje, takže člověku se vůbec nechce pryč. Vůbec nevím, co jsem jedl na té první (asi meloun a banán), každopádně na těch dalších jsem najel na výborné palačinky (klobouk dolů před tím, kdo je smažil – byly vynikající a bylo jich děsně moc), domácí flapjack, meloun a kolu s nealko pivem. Na rozdíl od prvního ročníku, kdy jsem si hroznový cukr a gely (nedám dopustit na GU, hlavně proto, že mají zajímavé chutě a nejsou tak kyselé do žaludku) šetřil na krize, tak letos krizím spíš předcházím, takže když se blíží občerstvovačka, klopím do sebe gel a na občerstvovačce se zbavuju obalu a gel zajídám a zapíjím. Žaludek, zdá se, je takhle spokojený. Já taky, protože jsem zjistil, že když začne jít moje morálka dolů, je tak za pět minut dvanáct na doplnění cukrů. Někdy fakt budu muset stopnout, za jak dlouho po natlačení cukru do hlavy mi jde morál zas nahoru a já se přestanu cítit jako něco co zabili, oživili a pak pro jistotu ještě zašlapali do země. Vždycky mi to přijde jako malý zázrak a vždycky se pak divím (i několikrát během jednoho závodu), jak jsem mohl být tak děsně na dně, když najednou to zas všecko jde bezvadně. Tolik k doplňování energie.

Jizerka. Nahoře fouká, je pod mrakem a já zvažuju, zda nerozbalit větrovku. Morál zas pod psa, hlavně kvůli táhlému seběhu po asfaltu (vždycky vyměním ochotně mírný seběh po asfaltu za podobně prudký výběh, jako fakt). Občerstvovačka to naštěstí zase rovná. Následuje moje neoblíbená pasáž – mezi Jizerkou a Smědavou je to pro mě prostě tak nějak vždycky pruda. Při JUT, na koloběžce, na běžkách, jakkoliv. Prostě nemastný neslaný úsek, kde se člověk musí tak nějak kousnout a prostě makat. Na tomhle úseku také poprvé potkávám první ženu – Marušku Jiřičkovou. Do kopce jí stačím. Ale jakmile přijde seběh, okamžitě mi mizí. Jako okamžitě. Mrk a je pryč. Já sbíhám ostudným tempem kolem 7-8 min/km, ona to valí tak nějak za 4-4:30… Smědava, další občerstvovačka, další zvednutí morálky. V duchu se připravuju na těžkou pasáž. Nahoru na Paulovu paseku, pak Polední kameny. Tuhle pasáž mám prošlou pár let zpět pěšky, v mlze, s příšernou náladou způsobenou dílem boreliózou a dílem antibiotiky, která s ní bojovala. Dnes to je lepší. Těším se na technický úsek přes Polední kameny, pamatuju si, že u Frýdlantského cimbuří je potřeba dát pozor, aby člověk včas odbočil. Míjím turisty a je fakt těžké nepřecházet do chůze hned poté, co jsem je předběhnul. Na Poledních kamenech dobíhám skupinku, která hledá značení. Sděluju, že podle propozic tu žádné není, protože přírodní památka nebo tak. Jdu do čela a dávám pozor na značení. Stejně ale zbytečně vylezeme až na vyhlídku na Poledních kamenech – naštěstí to je zacházka tak asi na minutu. Výhled je super, takže se dá říct, že to za to stálo. Následují schody a schůdky, Frýdlantské cimbuří a seběh dolů do Hejnice. Zde mi všichni opět ukazují záda, protože na tohle prostě moje nohy nemají. V Hejnici občerstvovačka, Honza Bartas se šklebí, když mu říkám, že kilometry jsou krapet delší. Prý to říká skoro každý – a odkazuje na propozice, že v nich je jasně uvedeno, kolikátý kilometr máme v nohách. Ještě zkouší výhrůžku, že nás nepustí dál, dokud každý nesníme aspoň 4 palačinky… Stoupání na Ořešník je tvrdé, ale pro změnu tam docházím další lidi. Já, člověk, co nikdy neměl v lásce běhání do kopce, získávám nejvíc na výstupech… Pak opět seběh – opět jim vidím záda, abych je opět předběhl do kopce na Hřebínek. Cestou první náznak, že by se levému stehnu chtělo dát si jednu či dvě malé křeče. Kopu do sebe poslední hořčík, nějak to budu muset ustát. Pozitivum je, že teď už je to víceméně rovina. Do cíle prý zbývá 13 km. Snažím se počítat, jak rychle musím běžet, pokud chci čas pod 9 hodin. Jde to bídně – hlavně proto, že si nepamatuju přesně, v kolik jsem byl na občerstovačce u Mariánských schodů. Vůbec si nepamatuju, jestli jsem se díval na denní čas, nebo na čas od startu. Start nebyl přesně v sedm, spíš asi později, ale počítat se s tím nedá. Takže to valím za nějakým borcem a doufám, že přežiju. V Bedřichově nás čeká poslední občerstvovačka, kopec na Královku a pak už jen mírné klesání až do cíle. Prý už jen 6 km – prý jako opravdu už jen 6 km. V hlavě mi opět šrotí čísla. Na Královce mi borec utíká – zas ty seběhy po asfaltu – ale v lese ho pak dotahuju. Jakmile je rovina, nebo technická pasáž, mám navrch, jakmile je seběh, dostávám kládu. Bojím se posledního úseku, protože to vypadá na hrozný sešup od hráze josefodolské přehrady ke Kamenici. Naštěstí je to jen kousek a cesta podél Kamenice je pak těžký trail. Devět hodin se neúprosně blíží, takže za to beru co to jde. Na jednom místě házím tlamu – první (a jedinou) dneska. Sprostě nadávám – náraz do kolene, všechny svaly na nohách v křeči, nakopnutý palec. Naštěstí když vstanu a pár kroků odbelhám, tak svaly jako zázrakem povolí a koleno je taky ok. Rvu to dál a vyhlížím most přes Kamenici. Za mostem už jen cesta a podle „něčeho červeného“ (stan s informacemi) tuším cíl. Borec nevypadá, že by chtěl zrychlovat, tak přepínám na turbo, beru ho a doufám, že se nebude chtít rvát, protože jedu úplně na doraz. Jenom takový magor jako já dokáže po 75 kilometrech ještě sprintovat do cíle… Poslední kroky do kopce, brána, padám, ležím. Naprosto neuvěřitelně 8:52:52 – takže jsem evidentně při znovuzačínání hodinek koukal na skutečný čas a start byl o dost později, než v sedm. Lepší než opačně… Pěkné 24. místo, což je oproti 48. místu v roce 2014 dost solidní zlepšení.
Edit: Co musím rozhodně doplnit je to, že i ve chvílích, kdy jsem měl fakt krize a zrovna mě závod nebavil, tak příroda kolem mě bavila pořád. Jizerky jsou nádherné a těch 75 kilometrů s takovými peckami jako jsou Polední kameny, to je prostě dokonalý kochací výlet 🙂 Trasu (beze změn na poslední chvíli) najdete třeba na cykloserveru.

Následuje velmi pomalé odpoledne, kdy největším výkonem je dokopání se jít se osprchovat – sprchy jsou totiž v boudě přibližně v polovině sjezdovky, kterou jsme ráno po startu vybíhali. Pak jídlo, pokecat se známými, kafíčko, moučníček (Hospůdka u vleku: sachr, větrníky, špičky, rakvičky, věnečky!), naházet věci do auta, zatleskat vítězům a vyrazit směr Praha. Mrzí mě, že jsem se nemohl zdržet na večerní zábavu, ale z osobních důvodů jsem prostě potřeboval dorazit do Prahy ještě v sobotu večer.

Podtrženo, sečteno: Jizerský Ultratrail mě zase nezklamal. Takže, Bezďo, voe, zase za rok! A samozřejmě: klobouk dolů před dobrovolníky – bez vás by to nešlo a moc si vaší práce vážím.

Suma sumárum – pozitiva