Sobota 11.6.2016
Mám tenhle závod moc ráda. Loni jsem posílala Augustýnkovu fotku jako omluvenku, ale letos už na něm opět nemůžu chybět :-). Často zvu do Jirkova další běžce, ale termínovka je bohužel tak nabitá, že sem málokdy někdo skutečně dorazí.
Po startu, při němž mám slzy v očích a ani nemusí hrát Vltava :-), hned pádím kupředu a nechávám za sebou všechny ty běžce, kteří mi vždycky utekli. A když už jsem s nimi náhodou chvilku zvládla držet krok, tak to byl zázrak. Dneska je tomu však jinak. Nestačí mi vyhrát „jenom“ svojí kategorii. Chci vyhrát i celkově v ženách :-).
Přihlížející paní u trati říká, že jsme nasadili vražedné tempo. No, možná trošku, anebo na to zkrátka máme ;-). „Train hard, believe in yourself and everything is possible.“
Hlavní dlouhé stoupání na Lesnou mě totálně rozsekává. Člověk tady jeden ročník vynechal a jako by zapomněl, jak jsou ty naše Krušné hory krušné, že :-). Opravdu chci za měsíc běžet z Perštejna na Klínovec? Po zdolání tohoto nejvyššího bodu bych nejraději zvedla ruce nad hlavu a vítězoslavně zakřičela „Jó!“, ale šetřím silami. Navíc je mi v patách Lenka Bayerová. Ajaj. Musím makat.
Seběhy dolů prokládají zákeřné výběhy, v nichž mají už tak dost rozklepané nohy co dělat. Několikrát vzpomínám na svou bezmála šesti a půl hodinovou anabázi při mé zdejší poslední účasti.
Na zahrádce, kolem které běžíme, spatřuji povědomou postavu pobíhajícího muže v oranžovém tričku, jak se nadšeně a s radostí vrhá na jednu z židliček k voňavému táboráku. To je přece Kujda! „Kujdo, vrať se!“ Nevrátí se :-(.
Při jednom prudkém seběhu po šutrech si uvědomuji, že se nesmím bát a naopak to musím maximálně pustit. Jakmile bych o tom začala přemýšlet, mohla bych spadnout.
Nevím jak dlouho běžím, ani kolik kilometrů mi ještě zbývá. Prostě běžím :-). Všechno mě bolí a jsem hodně unavená. Až si říkám, proč ty lidi vlastně ty maratony vůbec běhají? Asi kvůli té radosti v cíli :-D. Pořád mám velkou žízeň a hlad. Při předstartovní rozpravě jsem zaslechla cosi o chlebech s marmeládou, ale nikde je nevidím :-(.
Míjíme nějakou skupinu dětí. To vypadá jako lesní školka. Gustíku, těš se :-P.
V Zákoutí se v zatáčce lehce poohlédnu za sebe a zjišťuji, že jsou stále tam. Lenka a před ní ještě nějaká jiná běžkyně. Nemám příliš velký náskok. Jeden cyklista mi říká, že mám dobrý seběh. Teď už je to jen po silnici. V kopci na Mezihoří předbíhám běžce v křečích. Je mi ho líto. Ještě, že jsem si včera dala preventivně protikřečový rybíz.
Jedna vesnice odsýpá za druhou. Jestli to vydržím, tak se za cílem svalím na zem a budu už jenom ležet. Posledních šest kilometrů je označeno. Zbývá jich již jen pět. To je jako k Praturovi a zpět. Jó půlmaratony, to jsou brnkačky, ale tohle je něco úplně jiného.
Poslední kilometr vede podél přivaděče s pohledem na nejvyšší vrchol celého maratonu, který se tyčí v dáli před námi. Už absolutně nemůžu. Hodně zpomaluji a uvažuji nad tím, že by byla velká škoda teď o to prvenství mezi ženami přijít…
Zvládla sem to! 🙂 Bylo třeba nebát se, mít pokoru a bojovat. Nikam se nesvaluji, ale motám se pěkně. 3:39:18 hod., takže i osobák po měsíci znovu padl. Sice jenom o sedmnáct vteřin (asi kompenzace za Karlovy Vary :-)), ale na tom posledním kilometru jsem to úplně zazdila. Nebylo už z čeho brát. Tohle byl jednoznačně můj letošní nejhodnotnější běžecký výkon.
Vyhlášení probíhá na stupních vítězů. Je to hezké. Nevím, jestli to takto bylo vždycky, protože takhle brzy jsem tu v minulosti nikdy nebyla :-). Pamatuji si pokaždé jen průběžné vyhlašování jednotlivých závodníků.
