Když jsem běžel svůj první závodní půlmaraton, byl jsem si v zásadě jistý, že ho dám – a šlo snad jen o to, v jakém čase. V neděli to bude jiné. Ještědský skyrunning KTRC je sice půlmaraton, ale s pořádným převýšením a pár kopci, které lze označit za dojáky i z pohledu ostřílených běžců.
Když jsem si trasu dal nanečisto začátkem srpna, nedoběhl jsem. Samozřejmě objektivní důvody jako málo času, ne že jsem lemra. Včera byla příležitost pro repete a otestování výbavy.
Dohoda totiž byla taková, že vrazíme děti k ochotným prarodičům do Liberce a tím pádem mě napadlo, že bych si mohl trasu ještě jednou proběhnout. 22 kilometrů – už jsem si nebyl jistý, zda ji dám v limitu čtyř hodin. I přes to, že jsem kopce poctivě trénoval, jenže co zmůžete s kopci, když bydlíte v rovině, kde největší kopec jsou mé čtyři schody do baráku.
Původně to vypadalo na luxusní časování, jenže Mariánka nafasovala dort k svátku, takže se mírně slavilo a na start jsem dorazil mírně po páté. První zádrhel: parkoviště central 3 bylo zavřené (betelnou závorou, jinak by mi to bylo fuk). Další parkoviště půlkilák od místa startu. Nakonec jsem auto nechal stát někde na štěrku při cestě, převlékl se a šel na “start”.
Úvodní kopec ve formě sjezdovky byl ten tradiční doják, který mě tak rozlítostnil minule. Výběh sjezdovky či čeho. Vykašlal jsem se na běh či jeho imitaci a prostě jsem to vyšlápl, což mě nechalo ve stavu schopném dalšího pokračování. Nahoře u lanovky se ukázalo, že KTRC změnil trasu. Podmáčená louka z minula se zřejmě sbíhat nebude. Na jednu stranu je to škoda, protože to byla fakt lahůdka, na druhou to chápu, z té louky by nezbylo nic, až by tam přeběhlo naše sloní stádo. Místo toho se běží křižmo pod lanovkou dolů, takový hezký seběh k asfaltce, ale při dotyku asfaltem hned ostrá doleva a vybíhá se klasickou cestou na Ještěd. To jsem dusal jen chvílema, pamětliv toho, jak mě to minule kostilo, kromě toho hodinky ukazovaly, že mám za sebou čtyři kiláčky, takže většina trasy je přede mnou.
Zádrhel první, zasraný hydrovak. Usmyslel jsem si totiž otestovat vak na vodu, mám takový fajnový třílitrový camelbag, který jsem napustil vyzkoušenou směsí vody a nějakého sajrajtu a ten jsem dal do batohu a usrkával hadičkou. Jediná známá nevýhoda: nevíte, kolik vám zbývá. Po zralé úvaze jsem si na cestu vzal dva litry. Jenže začátkem výběhu na Ještěd jsem chtěl popít a hadičkou jsem nenatáhl. Tak jsem vyložil batoh, situaci zkoumal, co se kde zadřelo, šmejd jeden čínskej, nepřišel jsem na to. Otevřel jsem ho a upíjel tou velkou dírou, nic moc. Naštvaně jsem metelil na Ještěd.
Na samotný Ještěd mě tentokrát trasa nezavedla, těsně pod vrcholem jsem odbočil na parkoviště pod Ještědem. Po silnici jsem metelil tak, že mi auta opatrně sjíždějící serpentiny nestačila, pak se odbočilo na lesní pěšinu na Světlou a po pár kilometrech pohodového seběhu přišel zase kopec. Tradičně zakončený sjezdovkou. Zase jsem zasabotoval běh, protože když kšiltem drhnete o cestu do kopce, tak tam běžet moc nemůžu.
 |
| Zeshora je sjezdovka docela romantické místo, s blížícím se soumrakem. |
Hned za rozcestníkem cesta sbíhá do lesa, čehož jsem si na mapě nevšiml. Tam je šero už dost. Nejsem měkkota, nebudu vytahovat baterku, ani nejsem baba, to za hodinu doběhnu. Jen musím víc zdvíhat nohy, abych nebyl baba kořenářka.
Většina cesty k Šámalům jde lesem, ale aspoň z kopce, což znamená, že většina vracečky (je to kolečko, z něhož zase vyběhnu u rozcestníku na Pláních) bude do kopce. Žiju okamžikem a běžím. No a jak si tak říkám, že bych mohl nasbírat trochu času rychlejším během, jehož podmínkou je světlo, sahám po baterce do batohu. Najdu jen tubu hořčíku, kterou jsem si minule spletl s baterkou. Ajtakrajta. Ještě, že si mohu v případě nouze svítit alespoň mobilem. Aha. Mám ještě skoro dvacet procent baterie, to navigaci stačí tak akorát na doběh, takže nebudu plýtvat.
Od Šámalů na Pláně doufám běžet po louce, jenže to bylo deset metrů demo a zabíhá se do lesa na cestu, která je ve tmě opravdu výživná. Naštěstí moje NB1210 mají pogumovanou špičku a kořeny získávají respekt jako by tu běžel Rumcajs.
 |
| Další romantika, koníček, v dálce kopce, soumrak U Šámalů. V otevřené krajině je ještě docela vidět, ale v lese už je fakt tma jak v lese. |
Šest kilometrů mi trvá padesát minut, částěčně kvůli kopcům, částečně pro tu tmu. Teď už by to mohla být pohoda, do cíle jsou to tři kilometry, ovšem v naprosté tmě. Vybíhám další kopeček, podle navigace ten pravý, přede mnou Ještěd jak startující raketa.
 |
| Musím říct, že jsem měl jiný starosti, než správně vyrovnat Ještěd v objektivu, ale cvaknout jsem si to musel. Ve skutečnosti je to hezčí, ale to si musíte očíhnout sami. |
 |
| To dole bude pole lávy a peklo. Nebo Liberec. |
Naštěstí mám zapnuté na Garminu dwMap. Sice se mi nepodařilo tam nahrát trasu, takže pro navigaci mi jsou k ničemu, ale daří se mi je zazoomovat, abych viděl bod, ze kterého jsem vybíhal. Je to fakt kousek, tak dva kiláčky z kopce a zdá se, že i vím kudy. Vracím se, nacházím krpál dolů zhruba tím směrem a v momentě, kdy se přerazím o naházené smrkové větve, raduju se. To jsou ty větve, kvůli kterým jsem cestou nahoru nadával, který že debil je tam mohl takhle nechat. Skvělé navigační větve. Po třech hodinách devatenácti minutách vbíhám na parkoviště a jdu se do auta převléknout. Ještě, že jsem si vzal ručník a napadlo mě vzít dostatek nejrůznějšího náhradního prádla, jako bych někam jel na týden…
Čas to nebyl nijak světoborný, ale do čtyřhodinového limitu bych se v neděli měl vejít. Přemýšlím, zda se v batohu tahat s vodou, mě se osvědčila a mít na hrbu dvě kilečka navíc mi nijak nevadí, spolu s další výbavou mi to dává trochu větší pocit jistoty. Poladit musím navigaci – nahrávání trasy dwMap do hodinek mi nepřijde moc zjevné, až teď jsem objevil, že musím zahvězdičkovat mapy, který chci nahrát do hodinek.
Takže, v neděli na ostro. Držte mi palce, teď jsem pěkně zrasovaný, ale za pár dní bych měl doufám regenerovat a musím říct, že i ten měsíc tréninku na kopečky se snad projevil.
PS: Jirka mi přinesl ukázat kandidáta na záložní čelovku, Fenix HL10 – fakt prcek 🙂
