Po půlmaratonu jsem si sice dala v neděli odpočinek ale další den už jsem šla vyklusat a další den taky a pak taky, až jsem v pomalejší tempu proběhla celým týdnem… nebylo to moc ale rozhodně se to nedalo počítat jako volnější týden. Měla jsem stále nějakou divnou náladu a hlavně žádné pořádné plány na léto. Měla jsem jet do Tyrolska k tetě ale u nich se letos dveře netrhnou a tak na mě nezbyl vhodný volný termín. Musela jsem se jet "vyběhat" do Jeseníků. Tentokrát jsem nebrala zrcadlovku, jak jsem si slíbila minule na Hostýnkách, stejně by uspěchané fotky stály za prd. Jela jsem do Koutů na devět hodin, takže jsem ani nijak ráno nespěchala. Ráno bylo slunečno i když celkem chladno. Celý den se honily mraky a nakonec jsem i šustku oblékla, byť spadlo jen pár kapek. Vzala jsem to po žluté kolem Hučivé Desné, běželo se mi dobře, takže jsem ušetřila dost času a zastavila až na oblíbeném místě u vodopádu, kde žlutá začíná stoupat prudčeji. Přestože bylo chladněj, šla jsem se opláchnout, ale tentokrát mi voda byla až nepříjemně studená a měla jsem trošku strach o srdce, takže rychle ven. Dokonce mi pak byla zima a musela jsem obléct vestu a chvíli sedět na kmeni a sníst ještě aspoň banán, abych doplnila energii. Mezitím mě dohnal chlapík, který šel od vlaku stejnou trasu. Ale jak jsem se vzpamatovala zase jsem ho ve stoupání předběhla a pak jsme se potkali ještě jednou. Původně jsem chtěla jen vylézt na Vozku a pak přes Vřesovou studánku zpátky ale šlo to dobře a počasí bylo příjemné.
Zamířila jsem tedy ještě i na Keprník a Šerák, kde jsem si dala pauzičku, ale jen venku před chatou. Celkem bylo dost turistů, ale naštěstí tento hřeben je ještě v pohodě oproti Pradědu. Když jsem se vracela zpátky směr Keprník, už jsem potkávala lidi podruhé. Nějaké turistky středního věku se hned ptaly jestli trénuji na ten maraton. 😀 A i ostatní mě povzbuzovali. Asi jsem i dobře pila a jedla, jelikož energie neubývala. Tak jsem si vyšlápla ještě na Červenou horu. To už se počasí kazilo a spadlo těch pár kapek, takže jsem si vyslechla i poznámku, jestli utíkám před deštěm. 😀 Z Červené hory jsem se už na Vřesovku nevracela ale běžela rovnou na Bílý sloup a dolů nad Červenohorské sedlo. Cestou se trošku víc rozpršelo, turisti s dětmi měli už i pláštěnky, ale stačilo kousek popoběhnout a byla jsem pryč z mraku. Navíc mě to bavilo, déšť příjemně osvěžoval. Nad ČH sedlem jsem udělala otočku o 180 stupňů a pokračovala zpátky přes sjezdovku ale po lyžařské, která vede o vrstevnici níž a napojuje se na zelenou značku pod Šindelnou horou. Také mě tam povzbudili další turisté, tentokrát kluk s holkou, keré jsem už potkala u Vozky, a kteří zas hned uhodli, že jsem byla až na Šeráku, a ještě mi zatleskali. 🙂
To se pak běží samo. Tento seběh mám vždycky ráda. Ještě jsem stihla i za běhu dojíst meruňky. U přístřešku (bod záchrany SU 023….když to nemá název tak se hodí i tato identifikace, jen doufám, že to nikdy nebudu potřebovat), jsem si musela odskočit, a protože jsem tam vlastně nikdy nezastavovala, alespoň jsem si prohlédla blízké skály. Na mapě nemají žádný název ale určitě aspoň horolezci jim nějak říkají. Jsou moc pěkné. Dokonce jsem nechala dole batoh a na jednu vylezla. Jen tou nejjednodušší cestou co byla vidět zespodu. Je tam pěkný a netradiční výhled na Červenohorské sedlo. Jen mě trošku znepokojovaly stahující se mračna a dešťové kapky. Raději jsem proto běžela zas dál, ale už jsem to moc nehnala, akorát mi to vyšlo na vlak, a ještě jsem se stihla trošku očistit , a převléct do suchého. Tenhle výběh do Jeseníků se mi moc líbil, a i když běh nevyléčí všechno, určitě mi pomohl v tom, že jsem neseděla doma a neustrnula.
V neděli jsem si dala rest day a v pondělí vyběhla po okolí. Jelikož v Jeseníkách mi to vyšlo na 30km a v pondělí na 23km, už jsem pak zvolnila, v úterý desítečku a na středu, kdy byl svátek, jsem si naplánovala výlet do Jeseníků ale tentokrát velmi odpočinkově, protože jsem s sebou vzala babičku.
Využily jsme přímého autobusového spoje, který jezdí ve svátek o víkendu, a dojely s ním až na Ovčárnu. Pro mě to bylo vyjímečně, protože si raději vyběhnu odněkud zespodu, ale to jsem pochopitelně nemohla chtít po mé 84 leté babičce, která je jinak ještě celkem v kondici, protože jezdí hodně na kole a občas ji vytáhnu na nějaký pěší výlet. Na Ovčárně nás autobus vyplivl mezi klasické sváteční davy, které se naštěstí celkem rozptýlily. My jsme šly pomalu, ale zase nee tak jako třeba ti s dětmi nebo s kočárky. Je to sice takové o nervy, ale jednou za čas to člověk přežije. Počasí celkem vyšlo, tedy alespoň nepršelo. Na Praděd jsme došly za necelou hodinku, když nepočítám přestávky na vyhlídkách. V restauraci bylo celkem plno, ale dvě místa ještě pro nás byla, a venku foukalo, tak bylo vevnitř příjemněji. Daly jsme kávičku a já i bublaninu, protože mám nějaké rychlejší spalování a už mi kručelo v žaludku. Bublaninu z domu jsme ještě pošetřily a snědli ji pak u Barborky. Tam jsme šly dolů z Pradědu (pořád po silnici) hlavně proto, že autobus jel zpátky až 15:30 a měly jsme tak fůru času, že jsem netušila vůbec jak ho využijeme. Takže u Barborky venku na lavičce další přestávka, na sluníčku, s bublaninou. Koukla jsem na mapu ale prostě Jeseníky nejsou park, takže nic moc jednoduchého na procházení tu nebylo. Tak jsem nakonec přesvědčila bábi, že sejdeme cca kilometr pod Barborku, po modré k rozcestí Pod Ovčárnou, a pak nějak vylezeme ten kilometr po žluté k Ovčárně. Bylo to náročnější, hlavně proto, že nahoru šly Bílou Opavou davy turistů. Taky zde jsou různé kořeny a kameny a stupně, takže jsem občas vedla bábi za ruku, ale celkem se to dalo. Dokonce jsme potkaly známého, což byla milá náhoda. Stoupání na Ovčárnu už tak přelidněné nebylo, ale šlo to taky pomalu, přecijen to bylo dost do kopce.
Nakonec jsme zakotvily na Figuře, kde jsme poseděly déle a pak už čekaly venku na bus. Opět byly všechny tři autobusy nacpané, ale že jsme jely přímo z Ovčárny, tak jsme si sedly a dojely až do Litovle v pohodě. Byl to pěkný výlet, ale unavená jsem byla i tak….zjišťuji, že ani tak nezáleží na těch kilometrech jak spíš na době strávené na nohou. 🙂 A to mi jsem ještě ani nevylezla z autobusu a už mi psal kamarád, že jestli něco nepodniknem. 🙂 Ono když člověk přestane lpět na těch plánech, které mu nevyšly, tak se uvolní místo a hned se najde něco jiného. Mnohdy i lepšího.
"Enjoy nature and live." Berenique
