Tento článek jsem začal asi třikrát, ale myšlenky se mi pokaždé zatoulaly…
Zkoušel jsme psát o dnech, kdy nic nestíháte a valí se na vás povinnosti a i o tom, jak žiji z nádherných dnů v horách. Zkoušel jsem napsat o tom, jak je třeba snažit se nezahodit jedinou minutu ŽIVOTA a umět se radovat z maličkostí a stejně i z velkých věcí.
Nad Jeseníky létá podzim, temné lesní říčky unáší listí, slunce září a nebo se nad hlavou valí mraky od západu. Ve škole jsem v Olomouci a rovinaté město je něco, co nemá v mé duši místo. Táhne mě to do hor.
Mám prázdné ruce a marně jimi kolem sebe mávám, nedokáži chytit, co chci přesně napsat. Nedokáži to vypsat, ale chci to žít.
Minulý rok jsme tady napsal – chci žít v horách a zažívat dobrodružství a krásu pořád. Tolik bych si přál být stále v přírodě, pryč od zbytečných starostí a prázdných okamžiků. Chci aby můj život byl intenzivnější a bohatší.
Marně hledám jiná slova, tohle jsem chtěl říct.
„Slunce je duše Světa“
In my country.
Zdenda v bráně vichrů, slunce se sklání za hlavní hřeben. Tváře a ruce jsou studené, rty fialové od borůvek a čeká nás cesta temným lesem bez čelovky.
Motiv jako z Forresta Gumpa. Jsme jako to pírko hnané větrem…
