Prolog.
Ve čtvrtek mě na letišti vyzvedla Nika, po dvou hodinách cesty z Albuquerque, nabereme vodu, praporky, fáborky a vyrážíme značit trať. Hlava se mi trochu točí, jen nevím, jestli je to z časového posunu, nebo ze zdejší nadmořské výšky. [jen zdejší základní tábor u Niky je na úrovni 2.300]. Počasí bylo exkluzivní, značíme začátek trati, kudy půjdeme/poběžíme za rozbřesku. Stoupání vypadá běhatelně, ale vím od Niky, že je to zrádné… Dávám si závazek tady speciálně v sobotu běžet opatrně, střídat běh a chůzi.. Nejlépe fotit:), aby mě to zpomalilo a nenechal jsem se strhnout k závodění. Výhledy jsou tradičně „dech beroucí“, dole sice bylo sluníčko, ve stínu 23 stupňů, ale nahoře v severních částech je fakt kosa, bereme si rukávky a Nika i rukavice.
U mojí oblíbené Cemetry road (kde jsem před lety vyděsil dvě stařenky k smrti) potkáváme výletníky, kteří hledají, kde tady bude občerstvovací stanice. Nika jim dává cenné rady a na dotazy ohledně počasí s úsměvem říkám, že já mám většinou na závody naprosto skvělé počasí … akorát, že to neplatí, když můj nejlepší kamarád (Běžící Stín) je toho součástí. To se potom objevují záplavy, šílená horka, sněhové bouře a tak.. Chlápek mi napůl vážně říká, abych se snažil.. jinak že si mě v cíli najde :).
Na jeho varování si vzpomínám druhý den ráno. Hustě chumelí i tady dole.. Stín se tetelí blahem, že se na Paharitu budeme brodit sněhem a že výstup na Aspen (černá sjezdovka s vrcholem 3.200m), který absolvujeme 2x bude tím pádem absolutní brutus. Naprosto soustředěně přivolávám všechny bohy na počasí.. Odpoledne se naštěstí otepluje a při registraci na závod už místní drsňáci smutně pokyvují hlavami a říkají, že to bohužel vypadá, že na vrcholcích toho sněhu bude málo.
Ve frontě na registraci můžu na „těsno“ sledovat všechny běžecké celebrity, Davida Koblenze, nebo když mi dává plakát na zdejší běh Blake Wood (ano ten, který před pár lety se Stínem vystupoval v rádiu se skvělou upoutávkou na Jemez 50, první Američan, který dokončil Barkley.. Nazývaný „Barkley beast“).
Běhá tady kde kdo a sakra dobře!! Je tu podle všeho nejvyšší koncentrace 100 mílařů a hard rockerů na kilometr čtvereční v US. Dá se dobře pochopit. Tady kolem se nedá dělat moc věcí – můžete dělat vědu, děti .. a/nebo běhat po okolních kopcích… 🙂 Zdejší 50 mílový běh sice (údajně) patří mezi tři nejtěžší 50 mílovky v Americe, ale běh by se dal charakterizovat jako otevřené mistrovství místních laboratoří… Závodem žije celé okolí, atmosféra je neskutečně přátelská, skoro všichni se znají.. Velcí šéfové z laboratoří po boku těch „obyčejnějších“ místních značí trať, pomáhají s logistikou, jsou na stanicích.. ale především jsou pořád usměvaví a povzbuzují. Přitom jejich podpora a účast má často charakter ultra sama o sobě. Ono vynést několik mil do kopce vybavení stanice, jídlo a pití.. pak tam dlouhé hodiny stát (po ránu v silném mrazu, kdy se i coca cola měnila na ledovou tříšť), povzbuzovat, pomáhat.. a nakonec to — jakoby nic — zase všechno uklidit a snést do údolí.. Klobouk dolů!
Proto jsem byl obzvlášť rád, že jsem se s Veronikou mohl podílet na značení 11 mílového okruhu na trati. Z taktického hlediska by asi bylo moudřejší odpočívat, případně nepít pivo a víno před závodem.. ale – znáte to. Dokážu odolat všemu, jenom ne pokušení. Pokušení žít a běhat naplno.. užít si veškeré dostupné i skryté rozměry trailového ultra. Modří již vědí – zážitky, ty nám nikdo nevezme.
V protisměru dávejte pozor na medvědy!
Ráno vstávám (tradičně) hodinu před odjezdem, tedy lehce po 3 hodině ráno. Jsem tu v US krátce, intenzivní práce a náročné přelety .. prostě mám stejně problémy s časovým posunem. V Praze je o 8 hodin víc a tak si říkám — start ultra až po poledni, nakonec proč ne?
Nevím jak vy, ale já miluji ten závodní rituál — přípravu jídla, nohou:), .. oblékání trička, hábků, ponožek, kontrolu batohu.. . Prostě jednotlivé úkony mi připadají neskutečně „cool“… Ta rutina je jako zaklínadlo — dodává mi sílu a jistotu. Jako rytíř, který jde do svého boje, tak si i já navlékám svoje brnění, připravuji svoje zbraně.. a hledám sílu.. hlavně tu vnitřní, protože vím, že ji budu sakra potřebovat.
Na registraci jsme v čas, zdravíme se se Stínem, společné foto… Pošťuchujeme se navzájem, Stín s Nikou jsou ve skvělé formě, navíc trať (i když je letos úplně nová a běží se v protisměru) znají do detailu… Nehodlám s nimi nijak závodit, vzpomínám si na rady od svojí trenérky .. a doufám, že je budu dodržovat přesně: Nezranit se, opatrně to rozbíhat, ale zase se moc neloudat… pokud to půjde s kopce a rovinky běžet, vyzkoušet a zlepšit se v technických úsecích a cítit „sílu“… nejít úplně na doraz a třeba v závěrečných mílích i někoho seběhnout. Vzpomínám si, co říkal Stín: „Na druhou část nepotřebuješ čelovku. Místní a silní dobíhají za světla“. Jeho rady beru s rezervou, ale ten cíl.. doběhnout za světla.. na ten budu sakra myslet!
Řadíme se na cestě roubené koňskými ohradami. Cítím koně, uvědomuji si blízkost indiánských území a tak si zase připadám trochu jako ve westernu. Než se stačím tou myšlenkou víc zabývat, přichází ředitel závodu a v duchu Brdské stezky před 6 lety:) startuje závod. ..“Tak můžete běžet!“, zazní místo nějakého výstřelu, nehraje ani Vltava, ani žádná jiná muzika.. ale nikdo to evidentně nepotřebuje. Jsem v naprosté euforii, tak velké, že si hodinky zapínám až po 5 minutách běhu. :). Jjo.. je krásné být tady.
Nebyl bych to já, kdybych ještě před podběhnutím silnice maličko nezabloudil. Podařilo se mi strhnout i malou skupinku běžců, ale hned se vracíme a v ten jediný okamžik se na trati míjím a zdravím se Stínem, který jako správný Jedi s mistrem Yodou na zádech, rychle mizí v prachu. K první stanici je to takové táhlé a zrádné stoupání. Vypadá to jako nic, ale nadmořská výška, mrazivý vzduch po ránu vybízejí k opatrnosti. Navíc.. ve zdejší polopoušti začíná vycházet slunce. Několikrát zastavuji, kochám se výhledy a neudržím se a fotím. Sice mě to po každé stojí pár minut času, ale co je pár minut proti naprosté euforii z novo-mexického slunce?
Na Pipeline (ano ano.. trail, který vznikl při budovaní zdejšího plynovodu) mě dobíhá Nika. Upřímně mám radost, čekal jsem ji výrazně dřív, zase to nepřeceňuji, protože vím, že ona běhá neskutečně konzistentně. Je pěkná kosa. Cola na stanici už (nebo ještě?) není v tekutém stavu, je to spíš taková ledová cola-tříšť.:)
Za chvíli budeme sbíhat krátký úsek do Ski Lodge, kde mám svůj drop-bag, odtud budeme stoupat vzhůru přes Aspen (zdejší černá sjezdovka, převýšení asi 400m)… Tenhle úsek poběžíme dvakrát, vrátíme se sem zhruba po 15 sakra náročných mílích a potom už to bude poslední náročný kopec.
Až tady sundávám čelovku a nechávám si ji v záloze, až se budu vracet. Nika je už v trapu, ale beru hůlky a vyrážím na sjezdovku. Rozvážně, ale sílu v nohou přeci jen mám, takže uprostřed sjezdovky se znova zdravím s Nikou a na konci stoupání mám aspoň šanci jí udělat fotku. Pusu má od ucha k uchu..
Přitom je to celkem brutus. Tedy, abych to vysvětlil. Pochopitelně, když lezete nahoru po černé sjezdovce, tak nečekáte, že to je „easy“, vrcholek je ve výšce asi 3.200 m, to se taky trochu zají..:), ale hlavním faktorem je trailová specialitka všech ředitelů závodů – falešné vrcholy. Asi po 25 minutách celkem usilovného poskakování nahoru jsme se vyškrábali nahoru, všichni kolem potěšení, cesta se stáčí dolů, napiji se, beru hůlky do ruky a těším se, jak postupně zase rozeběhnu nohy. Kousek sbíháme, ale najednou cesta končí a před námi zase kus krpálu nahoru.. Kdybych to neznal z jiných akcí, tak mě to hodně srazí.. tady jen utřu čelo a už to „valím“ zase nahoru. Po druhé už to bude lepší? Horší?
Zase překrásné výhledy před námi, seběh na Nail trail po celkem technických částech, ale statečně hopkám dolů.. Fotím Niku, než uložím foťák je dávno pryč. Ona zkušeně sbíhá pár lidí před ní. Nechci se vymlouvat, ale v té trávě bylo na můj „běžecký“ styl a zkušenosti:) příliš mnoho kamenů a tak radši opatrněji poskakuji a střídám běh s chůzí stylem Pepa Vyskoč.
Po zhruba míli vysoká tráva zmizí, kameny se zdají pevnější a tak postupně a pomalu zrychluji. Na stanici přibíhám asi 1 a 3/4 hodiny před limitem. Tady je ta volba. Tady od sebe oddělují 50km a 50 mil. Extra kolečko do Caldery (pracovně jí nazývám „Medvědín“), zvoneček proti medvědům mám už od startu a tak zamířím na tu delší odbočku…
Upřímně musím přiznat, že tady jsem měl celkem krizi. Jednak to byla druhá nejdelší trasa mezi stanicemi, jednak se začínalo dělat teplo… cesta vedla pozvolna vzhůru podle potoka. Banán, který jsem do sebe na Nail trail natlačil mi dával nepokrytě najevo, že by se rád podíval, co se tak zajímavého děje tam venku..:). A navíc.. Začal jsem všude vidět medvědy.
Černé pahýly stromů u potoka velmi sugestivně představovaly tu osamoceného medvěda, případně matku s mládětem:). Zdálo se mi, že zvoneček málo zvoní.. Najednou vedle cesty… puma. Aneb jak místní říkají mountain lion. Zastavím a čekám, co bude. Ani se nepohnula, čeká co já, mrcha.. Bodejť by, že, když je ohořelý kus pařezu.:). Znova se utvrzuji v tom, že nejhorší je smrt z rozděšení..
Nicméně, nepostupuji tak rychle, jak bych chtěl, navíc se mi zdá, že jsem si asi kousek zašel, už jsem podle hodinek měl být za vrcholem skoro před třemi kilometry. Povzbudivě a pozitivně si říkám svoje dop*dele, dop*dele.. Tady přišla zas chvíle na moji nejsilnější mantru.. „Klid. Vys*r se na to! Až tam budeš, tak tam budeš… A ty tam budeš!“. 🙂
A taky jo… postupně sbíhám do údolí a mezi vysokou travou už svištím k malému jezírku, za kterém je kousek v kopci stanice. Jsme v rezervaci, kousek dál to znám, tady jsme se Stínem běželi. Na stanici jsem zůstal dobře 10 minut. Mají skvělé vodní melouny, sežral jsem jich asi pět kilo:), cítím, jak se vracím do závodu. Teď to sice vypadá, že budu bojovat o 16 hodin, ale co na tom. Vím, že je potřeba žít od stanice ke stanici a že se všechno může změnit. Jednu chvíli se cítím na ručník do ringu, ale je potřeba vydržet. Vím, co mě čeká. Brutální „stěna“ zvaná Nate nemesis (Natova pomsta), v tohle roce se nesbíhá dolů, ale šplhá vzhůru opět na Pipeline.
Stejně jako se Fénix rodí z popela, tak i usilovný stařík z Povltaví má šanci se vrátit do závodu… Na vrcholku Nate nemesis jsem nadšenej. Na Pipeline mají zase melouny! Nacpu si jich spoustu do obličeje, pár kroků jdu, ale pak začínám opět konzistentně běžet. Pohled na hodinky mi říká, že kdyby, kdyby.. že by můj čas mohl začínat i číslem 15, že by to nemusel být takový výprask:).
Konzistentně podruhé sbíhám už známou cestou pod Aspen. OMG! Slunce celkem peče, ale sundávám kšiltovku, nasazuji čelenku a na ni čelovku. Navzdory předchozí krizi pořád držím při odchodu 1.5 hodiny do cut-off. Na stanici mě povzbuzují, že prý vypadám skvěle, že na (povinnou) čelovku mám skoro 40 minut náskok… Ale, je potřeba být pokorný a připravený. Začínám rozvážně druhý výstup Aspenu, nakonec jsem nahoře. Na kamenech ve vysoké trávě opět opatrně poskakuji. Vím, že přijde čas a bude možné běžet.
Najednou je to tady. Začínám běžet a cítím, že to není ani o trochu horší něž v první části.. naopak. Pohled na hodinky mi říká, sakra, to by mohlo být opravdu za světla.. A v pohodě.. Jenže, přichází technický úsek přes laboratoř (nádherný kaňony, ale nesmělo se fotit) a Quemazon. Směr přesně k pozvolna zapadajícímu slunci. Vidím naprostý kulový. Když jsem si na téma svého poloslepého běhu v legraci povzdechl BS, tak mi bryskně vysvětlil, že jsem na tom ještě dobře. Přeci mám dvě hůlky, takže jsem na tom minimálně o 100 procent lépe, než průměrný slepec:). ..
Předbíhá mě skupinka tří běžců.. a litují mě, jak jsem prošitej.. a že to snad dám v limitu.. Odpovídám, že zase tak down nejsem:), akorát, že v tom kamení a proti-slunci nemůžu běžet. Výmluvy, nic než výmluvy.. si asi mysleli.. Jenže všeho do času. Trať se otáčí a není už tak technická.. a „Kefalín“ běží.. trať se mírně vlní, ale směr je jasný — do cíle mírně dolů..
A tak se kolem skupinky, co mě před hodinou litovala přeženu doslova jako vítr:). Oni pomalu jdou k poslední stanici a já běžím celkem svižně v průměru kolem 6:30-7:00 kilometr. Poslední stanice je luxus. Kašlu na čas, mají tam pivo i tequilu:)… beru plechovku a klopím do sebe pivo. Moc mi to nejde, ale je to Amerika. S pivem (ani v kelímku) nesmím opustit prostor stanice a tak těch pár minut obětuji a zase běžím. Už je to kousek, odbočka na moji známou Cemetry road.. a pak už se drápu krpálem do kopce. Na vrcholku stojí Stín a říká, ať koukám běžet, ať na mě zbude ještě pivo.. Vybíhám nahoru, lidi mě zdraví.. ano 748, Jan, Czech Republic!…To jsem já.. a kupodivu plný sil! K neuvěření (f.unbelievable) jsem v cíli, nic mě nebolí, zdravím se se Stínem a s Nikou.. 14:33… Za světla!! Které ještě dlouho bude..
Myslel jsem si, že běžím hodně mezi posledními, ale není to pravda. Dobíhám 52 z 87, kteří dokončili; (15 lidí nedokončilo 50 mílovou trať). Tady je potřeba dodat vysvětlení místního specifika. Relativně hodně lidí buď dobrovolně, nebo pod tlakem limitů na odbočce v Nail trail tradičně zvolilo kratší variantu a dokončili 50 km trať, která má kupodivu skoro ty samé cut-offs [proto všichni dokončí 50 km] :). Ve světle téhle statistiky jsem věřím uhájil hrdý titul „mid-pack runner“, tedy průměrného pobíhače, který odolá časovým limitům a ještě není úplně na konci výsledkové listiny. Navíc, ten zdejší prach, co ho mám úplně všude je prý sopečného původu. Anglicky se mu říká tuff. Jsem tedy tuff runner. Čte se se to hodně podobně jako „taf“… tedy jako „houževnatý, odolný, silný“ .. „Taf runner“ .. to zní skvěle!
Bylo to krásné a bylo toho dost. Podařilo se mi všechno, co jsem si naplánoval. Pracovní věci, návštěva kamarádů a skvělý závod. Zůstane to ve mně určitě hodně dlouho. Píšu si rychle zápisky, zatímco sedím na letišti v Albuquerque.. Zrovna teď se dozvídám, že z mojí 24 hodinovky domů se (ne mým přičiněním) stává téměř 48 hodinovka, letadlo má poruchu, všechno zrušeno a tím pádem chytám spoje do Evropy až následující den. Přesně, jak říká manuál k Jemez 50 miles. „Jsou to hory v Novém Mexiku. Musíte počítat s vedrem, mrazem, sněžením, deštěm, bouřkou.. a klidně se vším najednou v jednom dni“ . Jen bych to jejich varování rozšířil i na cestu domů…:)
Všemu zdar!
Našemu úsilí, ultra a kamarádům zvlášť!
12:)
