Už před rokem, kdy jsem na webu nalezl odkaz na Čavisovskou 100vku, jsem chtěl jít. Strach z tak velké vzdálenosti, a mého mladivstvého věku :-D, mi nedovolil se účastnit. Letos, jsem se přihlásil. Poslal odkaz „kroužku“, a mile překvapen, dva se chytli. Jana a Honza. Že Č100 bude týden po Horské výzvě, to nebude problém. To že Jana zaskakovala na HV a jde, motivuje ještě víc. A Jirka zrušil Lazovou 100vku a přidává se k nám, je potěšením. Užijeme si to!
A taky že jo. 🙁
Start byl domluvený na 22 hodin. Bo jsme běžci, ne! Chodci šli v 19. Ty doběhneme chvíli po půlnoci :-O. Jirka se stává mým guru, když to tak pěkně propočítal. První jídlo nestihneme, tak ho dostáváme hned na startu. Někteří i s tričkem. Pojíme. Další běžec, ani nepozdraví, a že má v sobotu ještě nějaké povinnosti, vybíhá. To je něco po půl. I dvě děvčata vyšly před námi. Bouchlo 21.50 a my startujeme. Začátek trasy je nám pěkně a srozumitelně vysvětlený, a já jako skorodomácí cestu znám. Jirka ne :-D. Honza v závěsu běží a stíhá (zatím všichni veselí a vtipní). První kopec, jdeme. Kontrola.
Číslo rozcestníku. Má to být čtyřmístné. Ale nic. Píšem cosi z pravého dolního rohu. A dobře. Jdeme dál. Druhá kontrola. Rybníky. Cyklostezka. Bítov. Utekli jsme Honzovi. Kaplička pod Bítovem. Opíšeme číslo. Fotka.
S Jirkou odlehčujeme aktuální váhu močáku a dobíhá nás světýlko. Že by ty dvě holky? Ne ne. Honza a dozvídáme se, že jsme Bítov obíhali zbytečně a ten kilák máme k dobru. Čekáme na Janu. Už by mohla jít! Kaká? A ouva, ona už asi běžela. Utíkáme Honzovi. Běžíme, je místy bahýnko a žádné čerstvé stopy. Běžíme špatně? Nebo ostatní běží špatně? Jana musí valit, aby nám utekla .
Cesta ubíhá, s Jirkou mluvíme o blbostech, že kdybychom mlčeli bylo by lépe. Občas- „hele, čelovka před námi. Ale nic.“ Nebo- „kam teď. Po hlavní do prava. Na žlutou. A do prava po žluté. To je ale doleva! Běž z druhé strany stromu. Teď je to do prava!!!“ Nebo: „Neběžíme moc rychle? Kolik? 5:10min/km. Spomalíme! 5:40. Za chvíli: Neběžíme moc rychle? Kolik? 5:10. Spomalíme!“
Občerstvení už se otvíralo a my byli ještě kus. Za jak dlouho, Jirko?
Už jen chvíli. Jen Hrádek a pak nahoru. Za 40minut jsme tam. Realita – hodinaatřištvrtě. Polívka, čaj, čokoláda a poznáváme Ředitele pochodu. Lukáše. Ten se shání po dvou holkách a nás čtyřech. Holky nemají signál. Já volám Janě a ta je asi do hodinky tady. Byla tam zima. Tak jsme šli dál. S kopce z Jelení po trase Silesii v bahýnku dobíháme tři chodce. Paráda, je asi tři hoďky později od plánu. Dole se máme dostat ze značení silesie na červenou. Už kolem řeky cítím tlak v koleni. V levém. To nééé. Proč? Co se děje? Běžím, jdu, běžím, jdu. Bolí, nebolí, bolí, nebolí. Že by zima? Že by to kolo ve středu? Bolí. Nebolí. Bolí. Nebolí. Tuto skutečnost oznamuji Jirkovi. Není vůbec nadšený, že bude muset využít své tajné (ne)schopnosti mapovat. To že s ním nepoběžím nemá s hrůzou v očích nic společného. Jsme asi na 50km. Zapíná hodinky, dává nové baterky do čelovky a mizí. A mě to s..e! No co. Zdraví je jen jedno. Jdu.
Jen co odběhne, po svahu zespoda lezou čelovky. Áaaaaa ředitel s kolegy. Menší zkrácení. On může, že, velí tomu. Přidám se k nim. Nakonec Lukáš se přidá ke mně. Jdeme dva. Kecáme, on ještě k tomu sleduje, co se na trati děje. Jsem u zdroje .
Dvě holky ze startu nejsou před námi, ale kufr a došly do „někde mimo“. Zabalily a taxíkem domů. Za chvíli, že Honza je už na Kajlovci, sešel kufrem a vracet se nebude. A nebude ani kilo, psal v SMS. Dojdem další chodce. Dva chlopky a Martu. Prý jde 8 stovku, letos :-O. Jde pěkně, svižně. Prý ji to ale dneska nejde.
Na Hradci u zámku se se všemi loučím, na kafe nikam nejdu, už bych nevstal. Dolů z kopce zjišťuji stav „kroužkařů“ krom Jirky, ten říkal, že telefón nebude brát. Honza je kus předemnou a Jana kousek za mnou. „Tak já půjdu pomalu ať mě dojdeš“. Jdu a jdu a nikdo za mnou. Kousek kulhám kousek ne. Kouknu na stromy, na značení zelené a nikde nic. Doprd..e, mobil, turistické trasy a jsem asi kilák špatně. Jakási cestička, jdu po ní. A Jakubčovice jsou moje. U rozcestníku vidím Janu opisující čísla, pŕi míjení potvrzuji konec a na otázku, jestli přepálený start, tak doteť si myslím, že ne! Opisuji svou poslední kontrolu a do papíru píšu 71,5km. 🙁
Jednou, a doufám že naposled, to muselo přijít.
Konec!!!! 🙁
Přijde Marta s klukama. Už taky pochopili, že končím a prý jak se dostanu do Čavisova. Tož, už jsem volal manželce, ať zajde vzbudit švagra a půjčí mu auto ať přijede pro me do Jakubčovic. Tak mu vyrážím naproti. Směr Hlubočec a Pustá Polom. Tak jdu a koukám proti větru na auta jedoucí ke mně. Nic. Auu. Auu. Nic. Auu. 3,6km, zmrzlý a bolavý, zvoní telefón. Slyším: „Hoj. Už jsem tady. Je tu velký komín. Ne není tady hospoda na prodej. Ne není tady obchod. Jsem v Jakubčovicích. Odbočka na Pustou Polom??? V Jakubčovicích nad Odrou. Ouu. Mám jen 8% baterky. Ozvu se Ti!?!“ Příjemné. Volám manželce. “ Miláčku, nenadávám Ti, nevyčítám Ti, jen se potřebuji vyvztekat. Tvuj bratříček je asi třicet kilometrů odemě, každý třetí krok mě bolí a ještě k tomu tady stršně fouká ledový vítr a já jsem strašně zmrzlý. Ty petrklíče, co jsem Ti natrhal, jsem vyhodil a kašlu na ně!!!!! Ahoj.“
A už se šlo lépe. Pošlu švagrovi SMS, ať počká v Pusté Polomi u kostela. OK. napsal. Jdu a jdu a už vidím Pustou Polom. Vyhrál jsem. Autem do Čavisova. Vzít si tašku a okoupat se z toho neúspěchu. Vy jste došel? Ne? Aha. Pěkné, já bych ani těch 77,5km neušel
Píše Honza : za patnáct jsem v cíli.
Tak mu napíšu, ať pak napíše, že bude aplaus. Jedu domů, počkat až napíše někdo že je v cíli. Usnu. pak Honza píše, že už jede domů. Už jsem tam. Pokecáme a čekáme na Jirku. Ten si to trochu prodlužuje se svýma mapovýma schopnostma až do Pusté Polomi, asi se nějak dozvěděl, že jsem tam taky byl. „Ještě 4 kiláky a jsem v cíli“. S doběhem aplaus.
Honza jede. Já jsem taky dost nasra.ý, unavený, loučím se s Jirkou a jedu domů. Někdy odpoledne mi pijde SMS od Jany, že už jede domů. Kdyby napsala, že je v cíli, asi bych dostal odvahu jít ji pogratulovat. Má můj obdiv. Taky, snad jednou, budu mít jako ona v těle, někde u srdce asi, zabudovaný nukleární reaktor.
A poučení? Jednoduché. Ušel jsem B7(97km), Pražskou 100vku(141km), Valachiarun(102km), ale Čavisovskou 100vku ne, protože jsem jí podcenil. Nezáleží kde se jde, ale jak jí člověk vnímá. Od teď vím, že 100km je strašná fuška ať je kdekoli. Koleno už nebolí, bolí jen to vevnitř. Kdybych byl o sto kilometrů dál, nepodlehl bych tak lehkému rozhodnutí skončit!!!!!