Jupíííííííííííííííííííííííííííííííí. Huráááááááááááááááááááááááá. Naaaaaaaaaaaaaaaaaajs.
Jako BACHA….Teď se budu naprosto regulérně CHLUBIT…ale já musím, já mám radost. Taková pošetilost postarších žen (koukla jsem před chvílí do občanky).
Ve čtvrtek 17.11. mi skončila letošní závodní sezóna. Skončila přenáramně krásně. Jak jsem se na začátku roku běžecky trápila, tak se na konci roku mohu samou běžeckou radostí zbláznit. Daří se, daří…
Běh 17. Listopadu jsem si naplánovala poté, co mi letos ani jeden desetikilometrový závod nevyšel pod 50 minut. Hodně v zimě a na jaře letošního roku trénovala, přesto se nedařilo. Jakože jsem se smířila s tím, že na tenhle čas už jsem prostě stará, ve skutečnosti jsem ale tajně doufala …cum spiro spero, že.
V sobotu se mi lehce běžel Lysacup, v neděli jsem si čas vylepšila i na Starobělských Lurdách…vypadalo to slibně. Na druhou stranu mě trápil bacil a naražená dupa. Nedělní pád jsem totiž stále ještě nerozchodila…Chvilku jsem měla nutkání na závod nejít. Ale překonala jsem to. Gott sei dank!!!
Zázemí závodu je v budově Základní školy v Hrabové, zde s Robertem zaplatíme 60 Kč startovného ( ano, i tak málo je v dnešní době možné zaplatit), vyzvedneme startovní číslo a jdeme se převléknout.
Při vyzvedávání startovního čílsa potkávám kolegy z práce, taky Dědka Beskydského, Halloottu a kde se vzal, tu se vzal i pankáč Rudik. No fajn, nejsem tu z VZS jediná. Rudík má formu, jen by mohl cosyk přibrat. Robert má o něco menší formu, zato ale má ostruhu na patě. Kolegové z práce jsou nažhavení do osobáku. A já se tak nějak blemcám. Robert se mě snaží před startem znervóznit, abych nebyla rychlejší než on a tak mě různě komanduje: „Leňulo, ukliď si ten batoh“…“Leňule spadl ti batoh“…“Leňule zvedni ten batoh“…Prostě typický manželský monolog po 18 letech :-).
A včil to přijde!
Startovní pozice v 10:00:00: kašel, rýma, naražená kostrč, mírná únava z víkendových závodů a lehký hlad, bo snídala jsem už v 7 hodin. V tomhle stavu žádná přehnaná očekávání, jen taková menší 🙁
Jenomže když na sebe člověk poprvé oblékne nový růžový VZS dres, začnou se dít věci !!! Za prvé vás každý chválí za barevnou sladěnost, za druhé nožky dostanou nečekaný příděl energie. Prostě jsem vyběhla a šlo to zázračně lehce. První kilometr pod 5 minut, stejně tak i druhý, třetí, na čtvrtém kilometru předbíhám Báru Fišerovou, co je vždycky lepší, na pátém kilometru předbíhám Lídu Šokalovou, kterou jsem snad taky ještě nikdy nepředběhla. Pořád jsem na průměrném čase pod 5 minut, přichází obrátka a hurá zpátky po stejné trase. Vítr chvíli fouká z boku, chvíli proti, sem tam foukne lehce do zad…A zase předbíhám a předbíhám…
Cílová pozice v 10:49:01: je to tam, je to tam, je to tam. Po čtyřech letech už zase můj čas na 10 kilometrů začíná čtyřkou. Někdy je nejlepší nic neočekávat 🙂
Já su takové šťastné!!!! Dostávám medailu, padám Robertovi do náruče (jsem mu odpustila to komandování), beru si koláček, čaj, tatranku a furt dřystam od radosti. Kolegové z práce dali osobák kolem 45 minut, jsou taky happy. Hned plánujeme, jak budeme trénovat intervaly a příští sezonu dáme osobáky.
Rudik běžel famozně za 43:21, Robert běžel famózně za 46:48. Asi nějako erupce na slunci nebo se musíme smířit s tím, že jsme vážně kurde dobří a přydali jsme. By nás náš milý prezydent Koudy mohl vyznamenat nebo tak něco…ví přeci, jak ráda piju Bohemia sekt rosé…
Lidi a teď ještě pecka…v kategorii baby nad 40, jsem z 22 skončila čtvrtá!!! Mám imaginární bramborovou medailu!!!! Doma jsem byla tak rozradostněná, že jsem tu medailu vyprala i s oblečením. Nerozpadla se, bo je dřevěná 🙂
KONEC CHLUBENÍ, trocha euforické poezie:
V růžovém dresu,
Na běh se třesu.
Chlapi se na mě lepijó,
všeci se se mnou fotijó.
Barvička přidá na rychlosti,
pomalost už je minulostí.
Na to jsem tedy čekala,
snad brzo cinkne medaila.
Mít ještě růžovou bundičku,
budu za týmovou jedničku
Tímto vyhlašuji čtrnáctidenní progam požírání vepřového, válení se na gauči a NEBĚHÁNÍ
