„Je tam zima, vem si spoďáry!“ říkala mi moje máma, když jsem byl malý kluk a ona mi ještě stále mluvila do oblékání. Co se dá dělat, maminka se musí poslouchat a tak jsem se tedy navlékl do vytahaných neforemných bavlněných šedých hrůz a vyrazil ven, vstříc klukovským dobrodružstvím v ledové (a Ladovské) zimě.
A víte co? Měla pravdu, mamka jedna! Ano, venku byl skutečně mráz, ale nohy, ty byly v teple!
Tyto pravdivé máminy rady (o užitečnosti spoďárů) jsem přestal poslouchat zhruba v té době, kdy jsem začal domů po setmění doprovázet mladé slečny. Co kdyby některá z nich náhodou chtěla vidět ve svém pubertálním pokojíčku mé nahé křivé nohy? Hambou bych se musel propadnout, stanout před ní v tom šedivém kusu hadru! A tak nastalo období, kdy spoďáry opustily můj šatník a začal mi mrznou zadek. Přešla léta, přestal jsem doprovázet holky domů (protože jednu z nich jsem si vzal za ženu) a na bradě se začaly objevovat první bílé vousy. Stále mi mrznul zadek i přes to, že moje žena mě už viděla i v horších situacích, než jsou spoďáry natažené na mých (už ne tak křivých) nohou. Je to prostě tak. Někde vzadu v hlavě jsem sice měl uloženou informaci, že spodní prádlo pod kalhotama způsobuje v zimě větší teplo, ale jistá mužská ješitnost mi nedovolovala ověřovat tuto skutečnost v praxi.
Až jednodnoho dne, mi v emailu přistála zpráva od e-shopu s oudoorovým zbožím AFFEKT.cz, že prý četli moje vyprávění o tom, kterak jsem zmrznul v autě a moc se jim to líbilo. „Jestlipak víte, že Vám zadek nemusí mrznou? Nechcete testnou spodní funkční prádlo od HANNAH?“ … tak nějak vyzněla jejich nabídka. „No jasně!“ zněla moje odpověď a už jsem se viděl, jak se o mně (o mladý sportovní a „zádveřní“ nádějný talent) perou sponzoři. A nějaký ten hadr na sebe se vždycky hodí 😉
Netrvalo dlouho, v ruce jsem držel malou sympatickou krabičku a opravdu jsem se bál, že v ní najdu vytahanou neforemnou bavlněnou šedou hrůzu. Představoval jsem si sám sebe jako přerostlé dítě v punčocháčích a slyšel ty posměšky, kterými mě moje žena zahrne, jen co si na sebe spoďáry navleču.
Naštěstí doba pokročila, svět zaplavily moderní a funkční materiály a z krabičky vypadly sice šedá, ale určitě ne vytahaná funkční kaťata. Jasně, velkou parádu v divadle v nich člověk neudělá, ale pod mé letní běžecké elasťáky jsou jako dělaná.
Venku tma, teploměr na okně ukazuje arktických -5°C, není nad čím bádat, běžím na ovál je otestovat. Oproti mým dětským spoďárům jsou tyto jako druhá kůže a pod upnutýma elasťákama nejsou vůbec vidět. Takže pokud se nehodlám na ovále před případnými běhnami běžkyněmi na ovále svlíkat, nikdo nic nepozná.
No co vám budu povídat! Mamka prostě měla pravdu, když mi říkala: „Je tam zima, vem si spoďáry“.
Ty naše mamky! Zadek v teple, nikde nic netlačí, nikde se nic nevytahuje. Nohavice nelezou vzhůru ke kolenům, jak to bylo u těch mých dětských, a rozkrok také nepadá nikam ke stehnům.
Prostě kus opravdu příjemnýho hadru, který dělá to, co dělat má.
Jako správný „zádveřní“ typ jsem je s sebou vzal i na výlet. Jel jsem s nimi vlakem na cestovatelský festival GO Kamera, abych otestoval, co se stane, když v nich člověk z mrazu vleze do vytopeného vlaku, pak zase do mrazu a pak v nich celý den bude sedět v přetopeném kongresovém sále.
Mé plány mi trochu zhatil fakt, že vlak nebyl vůbec vytopený a v konkresovém sále byla otevřená okna, takže se o přetopenosti také nedalo mluvit, ale jinak se stalo přesně to, co člověk u funkčního prádla asi očekává.
Trochu zima mi bylo, když jsem vylezl z domu, ale jen se člověk trochu chůzi rozehřál, hned bylo fajn. No a když jsem seděl pár hodin na židli a poslouchal vyprávění horolezce Marka Holečka, neměl jsem v kalhotech nepříjemný hic. Prostě pohoda, člověk tento vynález opečovávajících mamin nevnímá, nijak ho neomezuje. Je to s podivem, ale funkční spodní prádlo opravdu funguje … kdo by to byl řekl?
Takže pokud jste náchylní na zmrzlou prdel stejně jako já, poslouchejte mojí mámu a když je venku kosa, vyberte si třeba zde a vemte si spoďáry 😉
Jo a když už jsem se zmínil o GO Kameře … vrcholem celého dne byla přednáška Ladislava Zibury.
To je ten kluk, co šel 40 dní pěšky do Jeruzaléma, ve zdraví to přežil a ještě o své cestě napsal knihu. Hele jako opravdu, pokud poblíž vás má teď někdy svoji vyprávěcí přednášku, zajděte si na ni. Tak vtipné, příjemné a lidské vyprávění jsem snad ještě nezažil. Mám moc rád lidi, kteří si na nic nehrají, jsou upřímní a umí o svém putování mluvit tak, jak to umí Ladislav. Vážně to stojí za to!
