1. Nic neplánovat
Běhat jsem začal na podzim roku 2012 a loni jsem si zaběhnul první čtyři půlmaratony. Pro letošní rok jsem sice chtěl tuto distanci postupně prodlužovat, přihlásil jsem se na třicetikilometrový závod Valašský Hrb, ale maraton jsem letos neplánoval. Avšak, když nejde Mohamed k hoře, přijde hora k Mohamedovi – a tak jsem v lednu objevil propozice beskydského horského maratonu Střecha světa, který dne 4. května startoval v Morávce, pár kilometrů od mého bydliště. A tomu jsem nemohl odolat – přihlásil jsem se, zúčastnil jsem se a užil jsem si to – zkusím zde popsat, jak se mi to podařilo. První, co jsem tedy udělal – nic jsem si neplánoval. Díky tomu jsem vše bral s nadhledem, zaběhnout si maraton byl bonus navíc, nikoliv jen plnění nějakého plánu či novoročního předsevzetí.
 |
| Střecha světa – trasa závodu a profil trati |
2. Nejezdit daleko
Volbou závodu v místě bydliště jsem získal především luxus domácího zázemí ještě i půl hodiny před startem, tzn. dobře se před závodem vyspat, najíst se a v neposlední řadě se také v klidu vyprázdnit. Na start jsem dorazil čerstvý a bez stresu z cestování nebo čekání – a naopak po doběhu do cíle jsem byl do pěti minut ve vlastní koupelně a mohl jsem se tak ještě před vyhlášením zcivilizovat a také sníst a vypít to nejlepší, co bylo třeba pro doplnění tekutin, iontů a energie po závodě. Druhým aspektem je minimalizace nákladů, které by obnášel maraton např. v některé z evropských metropolí – a tím ovšem také menší tlak na organizaci a úspěch celé akce.
3. Vyhnout se nudě
Když jsem v minulosti přemýšlel o silničním maratonu, děsila mě představa dlouhého monotonního běhu – říkal jsem si, že by to bylo psychicky i fyzicky příliš velice náročné. Tyto obavy se mi ještě potvrdily, když jsem loni v září na konci Ostravského maratonu pozoroval některé běžce na konci závodu. Jednou z cest, jak se tomuto vyhnout, bylo zvolit místo silničního maratonu maraton horský, který je mnohem pestřejší. Stoupání do kopců se střídají se seběhy dolů a s během po rovině – a během závodu se mění nejen profil trati, ale také povrch, po němž se běží. A s každou změnou se mění také svalové skupiny, které se do běhu zapojují. Přestože je tedy horský maraton díky převýšení časově náročnější, zátěž se průběžně rozkládá na různé části těla a lze ji proto lépe zvládnout. A přesně tento předpoklad naplňovala i Střecha světa se stoupáním/klesáním 1700 metrů (i vyhýbání nudě má své meze – není třeba se hned hlásit na skymaraton s tříkilometrovým převýšením …).
4. Objednat si počasí
Je fajn si první maraton zaběhnout za pěkného slunečného počasí, bez srážek, za přiměřených teplot, ne moc vysokých a ani ne moc nízkých. Někteří zkušení borci sice milují déšť, bláto, vítr, mlhu a zimu, ale pro prvomaratonce jsou takovéto komplikace zbytečné. Na druhé straně ani příliš teplé počasí není ideální (vyšší riziko dehydratace, tvorby puchýřů atd.). Na Střeše světa jsme tedy startovali z pěti stupňů nad nulou – u mě to bylo na dlouhé nohavice a tři horní vrstvy (a na Visalajích, jak zafoukalo, tak jsem si dal ještě i čtvrtou vrstvu, aspoň jsem ji nenesl zbytečně). Otužilejší borci byli samozřejmě oděni spořeji, ale možné prochladnutí jsem bral jako větší zlo, tak jsem to řešil takto. Romantický vrchol Lysé Hory se stromy obalenými ledem, jehož tříšť na nás shůry padala, byl celkem fajn. Počasí jsme objednali vcelku správně a i díky tomu jsme si to užili.
 |
| Pohled z Lysé Hory směrem k Visalajím |
5. Něco natrénovat
Žádné tréninkové plány pro přípravu na maraton jsem nestudoval, nicméně i v letošním roce jsem si zaběhnul dva půlmaratony, ale především jsem trénoval běhy v kopcích. Delší běh jsem (společně s Radimem) zkusil jen jeden, šest týdnů před závodem – 33 km s převýšením přes 1100 metrů (4,5 hodiny) – to jsem bez problémů zvládnul a tak jsem si věřil i na závod. Ovšem v období listopad-únor jsem absolvoval patnáct etap Lysacupu a měsíc co měsíc jsem měl naběháno kolem čtyř výškových kilometrů, takže jakási objemová příprava nezbytná pro zvládnutí maratonu to přeci jen byla.
6. Běžet vlastním tempem
Rozhodně je vhodné běžet maraton vlastním tempem – a u horského maratonu to platí obzvláště. Podle hodinek se dost dobře běžet nedá, protože profil se stále mění a nelze žádným jednoduchým způsobem přepočítávat stále se měnící výškový profil na nějaké kilometrové tempo – asi nejlepším řešením je běžet podle vlastních pocitů. Další možností je běžet s někým zkušenějším, kdo má obdobné tempo – já jsem to zkusil s Jirkou z Orlové, který na startu hovořil o pohodovém tempu na výsledný čas sedm hodin. Po pěti kilometrech jsem pochopil, že skutečnost bude poněkud jiná a rozloučili jsme se (nakonec doběhnul výrazně pod šesti hodinami) a dál už jsem běžel více méně sám. Velmi se mi osvědčilo nechat si nějaké síly na závěr – je vskutku příjemné předběhnout v závěrečných třech kilometrech dalších patnáct závodníků …
 |
| Po 25 kilometrech, před kontrolou na Visalajích |
7. Nezapomenout na doplňování tekutin a energie
Experimenty s tím, jak se běhá s dehydratovaným organismem apod., je lépe si nechat na jinou příležitost. Já jsem například týden před Střechou světa běžel Dolnolhotskou desítku a souhrou okolností jsem se v závěru závodu dostal do hypoglykemie – zkušenost to byla zajímavá a dostačující pro to, abych se podobnému dobrodružství propříště vyhnul. Proto jsem na Střechu světa s sebou nesl 0,75 litrový bidon s iontovým nápojem a na zádech ještě také hydrovak s 1,5 litrem vody (což bylo v daných podmínkách už asi nadbytečné, stačilo do bidonu doplňovat vodu na občerstvovacích stanicích). Během závodu jsem snědl tři banány, nějakou čokoládu, hroznový cukr apod. A po celou dobu jsem se obešel bez jakýchkoliv žaludečních potíží, odskakování si do křoví atd. – to jsem byl moc rád, protože ne všechny tréninky byly takto bezproblémové …
8. Nepodcenit regeneraci
K tomu, abyste si svůj první maraton užili ve zdraví, bohužel nestačí, když se bez zranění dostanete do cíle – je potřeba nepodcenit regeneraci nutnou k tomu, abyste se mohli vrátit do běžné (tréninkové) běžecké zátěže. Dáte-li si tři dny pauzu, než odezní pozávodní bolesti svalů, a pak bez potíží vyklušete pár kilometrů, ještě to nemusí znamenat, že je vše v pořádku. Pokud hned vplujete do intenzívnějšího tréninku, lehce se stane, že se ozve nějaká zapomenutá bolístka, třeba namožený úpon mezi patní kostí a Achillovou šlachou – a pak si musíte regeneraci ještě poněkud prodloužit …
 |
| Radim s Michalem sice běželi o dvě hodiny míň, ale taky regenerují … 😉 |
Závěrem
Svůj první maraton jsem si skutečně užil, v tom pozitivním smyslu, tedy bez nepříjemných zážitků. Doběhnul jsem v čase 6:36:30 hod., přede mnou 160 běžců (včetně kategorie Profi) a za mnou celých 90 (desetkrát tolik než např. na etapách Lysacupu). Organizátorům se závod vcelku podařil – šlo navíc o 1. ročník – drobné chybičky (podivný start či chybějící proviant) snad do dalšího ročníku odstraní. Určitě bych se nebál se přihlásit i za rok – pokud ovšem nezkusím nový zážitek v podobě Pražského maratonu … A na úplný závěr musím připomenout i pěkné výsledky svých tréninkových partnerů – Radim Lipták 11. místo v kategorii Profi a Michal Goryczka 8. místo v kategorii Hobby – oba v čase 4:19 hodin.
