Vojta rád jezdí na kole, já vedle něj běhám, Chvíli proto, abych mu poasistoval u začátků, teď prostě jako doprovod, protože kolo nemám, jezdit na něm mě zvláště nebaví a radši běhám. Vždycky, když se mě na to lidé ptají, vysvětluju, že jsem prostě líný jezdit na kole. Nicméně Vojta se na kole zlepšuje a tím i zrychluje.
V sobotu jsme vyrazili do Předklášteří do Porta Coeli, abychom se podívali, jak to dopadne, když vykopnete vyměřovací kolík klenby, která se jednou stane gotickou klasikou. Vojta šlape, je to taková udusaná lesní cesta, mírně z kopce, je kus přede mnou. Někde za náma zahouká vlak. Tím jsem si vzpomněl, že trasa vede při železniční trati. Vyndávám mobil a koukám se pro jistotu do mapy. Asi za kilák se cesta kříží s tratí. Volám na Vojtu, aby před tratí zastavil. Neslyší a uhání dál. Křičím hlasitěji, jenže mě prostě neslyší.
Otáčím se, jestli neuvidím dědečka, který jel s námi, ale je příliš velký kus za mnou na cestě.
Zrychluju, abych Vojtu doběhl.
Slyším svištění vlaku po kolejích někde za náma. Vojta už je v dálce, za ohybem cesty, šlape statečně, aby mi frnknul. Představuju si, co všechno může jeho experimentátorská hlava na železničním přejezdu vymyslet a zrychluju ještě víc. Řvu na Vojtu, ať zastaví, ale nemůže mě slyšet.
Běžím už hodně za krev, takhle rychle jsem nikdy nesprintoval, natož abych v tom tempu zvládl dát kilák. Vlak burácí těsně za mojí hlavou.
Vbíhám do zákruty cesty, Vojta stojí přesně v místě přejezdu, na který vjíždí rychlík na Tišnov a něco křičí. Jsem tu pozdě.
Otáčím se, jestli neuvidím dědečka, který jel s námi, ale je příliš velký kus za mnou na cestě.
Zrychluju, abych Vojtu doběhl.
Slyším svištění vlaku po kolejích někde za náma. Vojta už je v dálce, za ohybem cesty, šlape statečně, aby mi frnknul. Představuju si, co všechno může jeho experimentátorská hlava na železničním přejezdu vymyslet a zrychluju ještě víc. Řvu na Vojtu, ať zastaví, ale nemůže mě slyšet.
Běžím už hodně za krev, takhle rychle jsem nikdy nesprintoval, natož abych v tom tempu zvládl dát kilák. Vlak burácí těsně za mojí hlavou.
Vbíhám do zákruty cesty, Vojta stojí přesně v místě přejezdu, na který vjíždí rychlík na Tišnov a něco křičí. Jsem tu pozdě.
Doběhnu z posledních sil. Vojta křičí “Jak je ti Rakousko” a poslouchá, jestli se pod jedním z největších viaduktů ve střední Evropě rozléhá “ouzko”. Zakloníme hlavu a díváme se na oblouk křížící o mnoho metrů výše naši cestu, nad níž burácí přejíždějící vlak.
Na mobilu mi pípne Strava s gratulací k osobnímu rekordu na půl míle. Zlepšil jsem ho více jak o minutu na kilák.
Na mobilu mi pípne Strava s gratulací k osobnímu rekordu na půl míle. Zlepšil jsem ho více jak o minutu na kilák.
Tož to je tak, když na mapě v mobilu za běhu přehlédnete ty mantinely značící, že naše cesta trať podchází. A ponaučení, že si přeci jen to kolo budu muset koupit.
