První ráno v roce 2013 jsem se probudil s kocovinou. Nikoliv způsobenou alkoholem (i když nějaký ten kalíšek jsem do sebe otočil), ale spíš psychickou. Ono usínat jako relativní mladík a probudit se jako ojetina, pardon veterán, to jednomu počechrá psýchu. 🙂
I přesto (nebo právě proto) jsem vyrazil na Novoroční běh okolo Lokte. Jezdím tam rád. Je to krátký závod (něco přes 2,5km), který se dá zvládnout i v případě, že jeden ve skutečnosti nepovažuje to, co píše do tréninkového deníku, za trénink. A navíc se po běhu podává vynikající česnečka, která rozežene minimálně tu poalkoholovou kocovinu. Vlastně kvůli té česnečce tam hlavně rok co rok pobíhám.
Že jsem na tu tréninkovou bídu zaběhl celkem slušný čas, jsem zjistil hned na místě překvapeným pohledem na hodinky, ale že jsem se ve své nové kategorii nad 40 let umístil na imaginární (výsledky se na místě nevyhlašují) bedně, jsem zjistil až před dvěma týdny, kdy jsem se dopátral výsledků na netu. Inu třeba by to šlo zaonačit tak, aby skutečně platilo ono známé „Jak na Nový rok, tak po celý rok,“ špekuloval jsem. Jenže spíš bude platit druhá věta z nadpisu. Musel bych totiž navštívené závody opravdu velmi dobře selektovat, aby mě ta bedna potkávala co možná nejčastěji. (Ani si netroufnu napsat stále. 🙂 Ovšem třeba loni v prosinci jsem na Chebské běžecké zimě kategorii příchozích vyhrál, takže by to možná šlo (alespoň na začátku roku).
Tohle jsem si ale mohl říkat pouze do té doby, než jsem si neprozřetelně opět střihl kilometr v sokolovském padesátimetrovématletickém tunelu. Tady spíše známý jako člunkový běh nebo také kilometr s dvaceti pevnými starty. Ono vlastně střihnout si ho by ještě nebylo to nejhorší, ale nesměl bych se snažit neúměrně závodit a hlavně se pokoušet závěrečným finišem předběhnout o kolo jednoho ze svých spoluběžců. Před cílem zcela zbytečně.
Stačila chvilka. Jeden úkrok stranou vlevo do vedlejší dráhy, za chvíli druhý nazpátek a bylo to v prdeli. Odpusťte, ale méně expresivně to prostě napsat nedokážu. Najednou v tom sedacím svalu něco l(r)uplo, podlomila se mi noha (což jsem naštěstí ustál) a bylo vymalováno. Domů už jsem jen pajdal, celou noc jsem bolestí nespal a následně jsem krýval ještě další tři čtyři dny. Prostě čerstvý veterán by měl s tím špurtem zacházet asi jako se šafránem do jídla. Což já moc neumím. 3. závod Chebské běžecké zimy jsem nějak alespoň před chodci odšmajdal, ale na lepší než osmé místo to samozřejmě nestačilo. Nicméně jsem si udržel šanci bojovat 9. února o umístění na stupních vítězů v celkovém hodnocení kategorie příchozích. Jen kvůli tomu jsem se totiž postavil na start.
Ovšem sny o smysluplné účasti na ME veteránů v silničním běhu na 10 km se mi pomalu rozplývají. Na podobné problémy trpívám, ale většinou se z nich za pár (a to doslova) týdnů zotavím. Nicméně teď už uplynulo od zranění 17 dnů a sedina mě pořád trápí. Když sedím delší dobu na tvrdším, tak to ještě hodně bolí a rozeběhnout se pořád nemůžu. Ani pár desítek metrů.
Naposledy jsem měl podobně závažné problémy před 20 lety. Tehdy jsem si na karate vytrhl na stejném místě kousek chrupavky ze sedacího hrbolu a ten mi tam pořád putuje a taky občas dělá neplechu. Nevím, jestli se mi tentokrát stalo to samé nebo jsem si něco přetrhl či „jenom“ natrhl (já stále doufám, že třeba jen natáhl), ale k doktorovi se mi s tím nechce. I tenkrát byl jedinou doporučenou léčbou klid (který nakonec trval skoro půl roku) a pochybuju, že se v tomhle případě medicína pohnula nějak výrazně dopředu.
Pomalu se ale začínám smiřovat s tím, že letos jaro neproběhám a ME veteránů v Úpici se nezúčastním. A běžky jsem ze skříně taky sundával zbytečně….
