Žehlení mě celkem baví. Žehlení mě vlastně samo o sobě nebaví, ale pouštím si k němu na internetu reportáže ze závodů. A to se pak žehlí samo. Když jsem už podruhé viděla Horskou výzvu, nedalo mi to. Věděla jsem, že vylákat na ní Katku nebude problém. Spíš bude otázka, jestli to já s ní a ona se mnou přežijeme.
Ubytování jsem zarezervovala už dva měsíce předem. Teď v půlce týdne jsem ještě psala email, jestli nevadí, že přijedeme až mezi devátou a desátou. V pátek mi došlo, že mi nikdo neodepsal. Dvakrát jsem jim volala a nikdo to nebral. Ale v práci byl takový shon, že nebyl čas to řešit. Byla jsem ráda, když jsem před čtvrtou zmizela. Sbalit, umýt vlasy, něco sníst a vyrazit. Jestli tam penzion už nebude, buď budeme mít štěstí a najdeme něco jiného, nebo přespíme v autě.
Do Pece pod Sněžkou jsme dorazily za tmy, těsně před desátou. V penzionu se svítilo, ale parkovací místa byla všechna plná. Nakonec jsem machrováním potmě, těsně u říčky, natlačila Mazdičku do rohu penzionu. Prý nás už netrpělivě čekají. Jsme poslední, kdo ještě nedorazil. Je to dobrý!
Nastěhovaly jsme se do pokoje a šly vyzvednout čísla a co nejdřív spát. Katce trčelo z matrace péro, já měla štěstí. Katka měla letní pyžamkové kraťasy a tílko, já tříčtvrťáky a triko. Asi za hodinu snahy usnout a drkotání zubama mě definitivně probudilo, jak mi někdo svítí čelovkou do obličeje. Nejdřív mě napadlo, že dlouhá trasa, která už odstartovala, vede těsně kolem nás. Ale světlo neustávalo. Nakonec jsem otevřela oči a on jen mrak zmizel a začal svítit měsíc. Nezbylo než vstát a zatáhnout závěsy. Rovnou jsem si vzala i ponožky a termo triko. Po cestě k oknu jsem nejdřív dvakrát zakopla o ten samý roh postele a když jsem zatáhla za závěs, zřítil se na mě. Jeden konec konzole jsem držela zřícený, druhý ještě na něčem držel. Asi jsem u toho i zaječela, protože Katka už byla taky vzhůru a ptala se, jestli má rozsvítit. Nakonec to tam musela nandat ona, protože já tam nedosáhla. Pak jsem se konečně zachumlala, přestala mi být tak nesnesitelná zima, usnula jsem.
Těsně před budíkem jsem se vzbudila, oblečená do ponožek, termo trika a trika, zachumlaná. Katka v tílku a odkopaná už byla vzhůru a nemohla se dočkat, až se zvedne z té děsné matrace. Vyskočila rozhrnout závěsy, a… spadla na ní zase celá tyčka:-)
Po snídani jsme se začaly chystat. Obě jsme měly poprvé camelbag a tak jsme je nejdřív testovaly a zkoušely, jak to vlastně funguje. Stály jsme spolu v koupelně, v ruce modré pytlíky, v hubě hadičku a sály jsme. Katce to teklo, kde nemělo a neteklo, kde mělo… Nakonec to zachránilo utažení závitu a chirurgicky přesný řez na konci trubičky.
Na start jsme dorazily akorát. Sám start byl zážitek. Spolu s kategoriemi lidských dvojic startovala i kategorie dogtreking. Už pár minut před startem se psi nemohli dočkat a někteří si už ukazovali, kdo je lepší…. Zkrátka neuvěřitelný štěkot a vytí.
Odstartovali jsme a už pár desítek metrů po startu jsme začaly stoupat. Stoupali jsme my, stoupal mi tep a taky mi stoupala snídaně zpátky. Slyšela jsem, jak funím já a za mnou nějaká smečka. Když jsem trochu zpomalila, začali mi slintat na nohy 😀 Byla to fuška a děsně dlouhý, ale nahoře bylo krásně. Pásly se kravičky, zvoněly jim zvonky, nám do rytmu šplouchaly camelbagy, zkrátka romantika.
Skoro stejně výživný jako výběh byl i seběh. Pořád jsme běžely ve skupině, s námi tam byly i dvě holky v sukních a dvě sestry s culíkem (byl to závod dvojic). Po seběhu konečně občerstvovačka. Po tom, co jsem včera večer zaslechla školení dobrovolníků: „…a nezapomeňte do misek nasypat granule… „, pečlivě koukám, co si vyberu:-) Zalepit puchýře na palcích a pokračujeme. Po seběhu mám nohy úplně gumové, je to legrační.
Začíná další stoupání. Holky s culíkem řeší krizi jedné z nich tím, že ji ta druhá táhne na hůlkách. Ptám se, jestli si na ně můžu sednout, ale prý by mě už neunesly a mizí před námi. Holky v sukních jsou před námi už dávno. Tenhle kopec je snad nekonečný a navíc mnohem strmější než ten první. Mám chuť lézt po čtyřech. Je mi příšerně. Ale stejně je tu krásně. Na nohy mi zezadu funí strakatý pes. Pán za ním heká a jen bezradně volá, že už nemůže, ať pes zpomalí, ale ten pořád táhne dál. Pěšinka je úzká sotva pro jednoho. Jakmile zpomalím, pes se mi hrne pod nohy. Pan ho pořád krotí, ale marně, je to pravý tahoun. Katka navrhuje, že by si s pánem vyměnila parťáka 🙂
Je mi divně. Ale drápu se nahoru, co to jde, ruce opírám o stehna. Katka lehce kráčí přede mnou a pořád se otáčí, jestli mi moc neutíká. Najednou se zastaví a ptá se, jestli si nechci na chvíli odpočinout. „To je dobrý, “ říkám a opírám se do toho. Najednou mi dojde, že je mi fakt špatně a že možná brzo omdlím nebo se pozvracím. Možná, že bych si mohla odpočinout… Na chvíli zastavím a rozdýchávám hvězdičky před očima. Celkem rychle přestávám tak funět a pokračujeme dál. Kdybych věděla, jak dlouhé a strmé to ještě bude… Naštěstí jsem ani netušila a tak jsem to tak nějak zvládla nahoru.
Na rovince před začínajícím seběhem Katka povídá, že má jedno jediné přání, ale že když ho nedáme, tak ji to bude pěkně štvát. A je to tady, Katky se zmocnil závodnický duch. Chce předběhnout holky v sukních a sestry s culíkem. Že jsou to vlastně přání dvě, mi dochází až za několik dalších kilometrů… Makám, jak to jde. Ale to divné „špatně“, kdy nevím, co je vlastně špatně, ale je mi nedobře, se mě pořád drží. Najednou se v zatáčce objeví holky v sukních. Katce zasvítí oči a zvyšuje tempo. Následuje dlouhý a prudký seběh. Za pár set metrů jsme holky v sukních nechaly za sebou, to šlo celkem snadno.
Ale sestry s culíkem jsou ještě hodně daleko před námi. Zanedlouho máme na dohled tu pomalejší. Ta rychlejší je v nedohlednu. Terén se změnil na kamínky a při téhle rychlosti to pěkně bolí. Ale Katka mizí v dáli, jako chrt za vycpaným zajícem. Jen díky tomu běžím a běžím a pomalu se blížím k naší oběti. Předběhnu ji asi až po dvou nebo třech kilometrech, těsně před koncem klesání. Jen o pár metrů. Tam už čekají její sestra a Katka. Holka se vrhá k sestře a překotně ji upíjí z camelbagu. Na mě se vrhá Katka, tlačí mě zezadu do batohu (jako kočár, je zvyklá) a šeptem mi křičí do ucha: „Dělej, běž, teď jim musíme rychle odběhnout, jinak nás doženou!“ Sice nemůžu víc souhlasit, ale vůbec mi to neběží. Chodidla pálí, nohy mám po druhém seběhu jako želatinové medvídky a hlava a břicho stávkují. Holky teď určitě zase nasadí taktiku tažení na hůlkách. Při mém šnečím tempu nás skutečně můžou dohnat. Bojím se ohlížet. Mohly by si třeba uvědomit, že mají šanci. Na druhou stranu, musí vidět, jak se mi pletou nohy a jak mě Katka tlačí… Že mám těžkou krizi musí být jasné a blbému.
Podle Endomonda už jen 800m. Podle toho, kde jsme, je jasné, že nás čeká ještě minimálně míle. A cíl je v kopci… Poslední asi dva a půl kilometru střídavě poklusáváme a Katka mě tlačí do kopce v chůzi. Snažím se to nevzdat a makat na plno. Cíl je na dosah. Jestli dokážeme náskok udržet, Katka bude mít velkou radost a mě to samozřejmě taky potěší. Nenápadně se ohlížím a nevidím je. Znovu se otáčím, trochu nápadněji. A hle! Asi jsme je skutečně psychicky odrovnaly, teď už nás nedoženou.
Probíháme cílem. Mám obrovskou radost. My to daly! Piji vodu a ani ne 20s po nás přibíhají sestry s culíkem. Moderátor je hned u nich a gratuluje jim k medailovému umístění. Cože?! To jsou asi v jiné kategorii. Ptám se a ukazuje se, že si nás v cíli omylem nikdo nevšiml a že my jsme druhé a ony třetí. Nechápu. Nevěřím. Odhadovala jsem tak desáté místo. Katka tak překvapená není, tušila to. Proto mě tak hnala!
První dvojce nás předběhla o hodinu (respekt!), druhé místo jsme uhájily o vteřiny (taky respekt!). Možná, že kdyby holky tušily, o co běží, ještě by nás předběhly…
A tak jsem se poprvé v životě, nějakou šílenou náhodou, ale taky trpělivostí a pomocí Katky, dostala na bednu. Ona mě na ní doslova dotlačila. V euforii jsme si daly sprchu, něco k snědku (zmrzlinový pohár by vystačil celé rodině, nezvládly jsme ho ani ve dvou) a užily si vyhlášení. Už se těším, až budu zase žehlit 🙂 
