Jak jsem to málem zabalila (Můj první půlmaraton II.)

 Žalm 25. Žalm Davidův

…

 (Bible – překlad 21.století)

abych vzápětí zjistila, že ležím doma v posteli, celá zpocená, venku je tma jak v pytli, jen měsíc svítí jako rybí oko a do závodu zbývá ještě necelých třináct hodin. Asi mi už doopravdy hrabe. Další dvě hodiny už pořádně neusnu, převaluji se vedle muže jako velryba vyvrhnutá na pláž. Ač si nemyslím, že to nějak prožívám, podvědomí se nejspíš ošálit nedá. S úsvitem  sahám po Bibli, kterou mám na počítačovém stole. Občas to tak po ránu dělávám. Ráda bych nějaké povzbuzení po divoké a nepříliš prospané noci, před tím, co mne čeká… a potěší mne, že se mi ho dostává. Kolem šesté se mi daří znovu usnout, ale moc si nepomůžu, za chvíli stejně budeme vstávat…

Posnídat, zkontrolovat, zda máme všechno, sbalit svačinu sobě, muži, dětem, já si dávám před odjezdem k jídlu ještě těstoviny a můžeme vyrazit. Dvě hodiny cesty a v půl jedné jsme v Blansku. Ráno u nás ještě pod mrakem, tady už slunce svítí na plné pecky, což je moje noční můra. Nerada běhám v horku, a na přímém slunci už vůbec ne (tedy někdy vlastně ano, třeba v zimě, když mrzne, sluneční paprsky fakt potěší :-). No co už. Doma jsem se snažila běhat i v tomto počasí, abych si „zvykla“. Abych to měla zažité. Stejně tak jako jsem poslední běhy cíleně běhala hlavně po silnici, místo v mém oblíbeném terénu. Ale stejně tu teď stojím vprostřed náměstí a připadám si tak nějak zvláštně. Nikoho tu osobně neznám. Vím, že tady poběží možná i několik lidí, které znám letmo z internetu, ale ne natolik, abych si troufla jim třeba napsat… Chvíli pozoruji hloučky bavících se lidí, přátel, běžců… koukám, jestli někde náhodou nezahlédnu větší množství lebek 🙂 a pak se konečně odhodlám vejít do budovy, kde bych měla obdržet startovní balíček s čipem a tričkem. Že tu medaile za účast nedávají, to už vím a jsem s tím srovnaná, ale když vytáhnu z tašky pamětní list, tak mě napadne – to neměli jinou/lepší fotku než ty paneláky? Když se běží závod v Moravském Krasu? Ale víc to neřeším. Před budovou  zase ty hloučky, veselé a rozesmáté, někteří již převlečení do běžeckého a já mám chuť vrazit tašku s čipem a ostatními věcmi svému muži  a vytratit se někam mimo davy :-). Abych ještě něco snědla, soukám do sebe banán a tyčinku. Pak už jenom popíjím. Čas běží a začínají pracovat jak nervy, tak střeva. Jak tohle skončí… To, že nejsem ve své kůži se projevuje ještě na jedné věci. Foťák s sebou sice mám, ale vlastně nefotím( toť u mě věc nevídaná) a ani nechci být mužem před závodem vyfocena. Protože co kdybych nedoběhla, že…Do závodu zbývá asi hodina a já jsem velmi ráda, že jsme sem dojeli až po poledni a ne, jak jsme měli původně v plánu, dopoledne. Bejt tu o pár hodin dýl, asi bych to nerozdýchala a zabalila to potupně už před startem :-).

Asi bych se měla jít převlíct, nejvyšší čas. Mířím do šaten, skupinky tří postarších a vypadá to, že i zkušených (možná několikanásobných) účastnic tohoto závodu se ptám, jak vypadá trasa a jak moc rovinatý/kopcovitý je terén. Prý mírně táhlý dlouhý kopeček směrem do údolí. Lepší se zeptat, ať vím, co mě čeká. Za mnou do šatny přichází ještě jedna běžkyně, tak o deset let starší a ptá se mě, jak připevnit čip. No, taky se hodlám vyptat, takže ji odkazuji ke zkušenějším. Pak se chvíli zapovídáme. Taky běží prvně, ale z toho, co mi povídá, myslím, že poběží celkem dobře a taky že jo. Naposledy se vidíme na startu. Do zadní kapsy trenýrek si ještě nacpu mobil a energetické tablety. I kdyby pro nic jiného, tak pro psychologický efekt, abych měla co dělat, když už to bude dlouhé, se hodit budou. Vydržím je cucat fakt dlouho :-). Vracím se na místo startu, k rodině. Do závodu zbývá asi čtvrt hodiny a mě se konečně začíná taky zmocňovat euforie. A taky se mi chce čurat. Nejen mě. I mojí dceři. Tak spolu obě dvě běžíme, nebo spíš letíme, přes celé náměstí, já s číslem na hrudi a flaškou v ruce, jako kdyby už odstartoval závod a okolo sedící/stojící lidé nechápavě koukají :-). Před ToiToi budkami vinoucí se pestrobarevní hadi. Dvě růžové budky pro ženy mě pobaví. Tak ještě vrátit dceru tatínkovi a je to tady. Řadím se někam na konec startovního pole, moc dobře vím, že naběháno nemám a jdu do závodu s tím, že budu ráda, když pravé tříslo vydrží a já doběhnu v limitu. V mysli mám verš z Bible, který jsem ráno četla, těší mě podpora těch, kteří ví, že tu dnes jsem. Vnímám už jen tu atmosféru, dav, hluk, ba přímo rachot, ale přesto se cítím tak trochu ztracená mezi všemi těmi „profi“běžci. 

Startovní výstřel, dav přede mnou se pomalu dává do pohybu a tak se pomalu rozbíhám i já. Nalevo za startovní branou zahlédnu muže s dětmi, které mi nadšeně mávají a volají Mami. Před námi jsou dvě kola městem ( okruh v délce1600m) a pak už ven z města směr Punkevní jeskyně. Jestli něco nesnáším, tak je to běh kolem dokola. Nedovedu si představit sebe na běžeckém oválu (i když i toto jsem absolvovala, ba dokonce na jednom stadionu v Londýně při štafetě mezi samými černochy :-), jenže to bylo jen jedno kolo, že). První kolo ve městě a já už vím, že  se budu(zatím nevím jak dlouho) potýkat s pícháním pod žebry. Je tu náměstí, opět probíhám spolu s několika dalšími běžci startovní branou, snažím se usmát na mávající a volající děti, muže moc nevnímám, už jsme u kruháče a zase vlevo do kopce a ještě jednou dokola…v ten okamžik se mi na chvíli udělá až fyzicky zle při pomyšlení, že to musím absolvovat ještě jednou-to samé dokola?  Právě tohle je chvíle, kdy mi na kratičkou sekundu proběhne hlavou myšlenka závod regulerně zabalit. Ale dýchám, pořád rytmicky dýchám, fixuji očima běžce přede mnou a běžím.  Jak mi to v reálu běží pomalu, tak v hlavě mi to běží neskutečně rychle: Přece to nezabalíš po dvou kilometrech! Vzdyť víš, že ti to vždycky tak tři, čtyři km trvá, než se do toho dostaneš. To přece dětem neuděláš! (Kupodivu, na muže jsem nepomyslela, ten by to určitě pochopil:-), ale děti jsem zklamat nechtěla),  a v neposlední řadě Honzovo: Je to v hlavě, je to v hlavě :-). Mečící kozy na malé zahrádce za dřevěným plotkem vprostřed města mají neobvykle pozitivní vliv na mou běžeckou morálku. Fajn. Běžím dál, dám to. Druhý průběh branou, zamávání dětem a ven z města.Vím, že jsem mezi posledními, za mnou už je jenom pár osamocených běžců, ale s tím jsem víceméně počítala.  Prvních pět km – slunce mě ničí, snažím se přežít a rozdýchat píchání v oblasti žeber. Postupně začínám přemýšlet, kde bude možné zaběhnout někde do křoví. Na první občerstvovačce můj žaludek odmítá ledovou vodu, ještěže intový nápoj není tak studený, ten já můžu. Houbičky jsou věc jedinečná, v tomhle počasí fakt oceňuju! Kousek za občerstvovačkou je vedle silnice parkoviště, zabíhám za auto, musím, no prostě můj věčnej problém. Nejspíš to pomohlo, líp se mi běží a podžeberní píchání ustalo docela. Teď běžíme po hlavní cestě kolem továrenského komplexu a mě zaujme slečna se sluchátky v uších, která, uvelebena v tureckém sedu na protější straně silnice, v rukou otevřenou knihu, vypadá, že čte a u toho se náramně baví. Tedy, spíše mi připadá, že se tam snad posadila schválně. Taková provokace! Mám strašnou chuť jí tu knihu vytrhnout a hodit ji oné slečně na hlavu. Tak nějak nevím, kde se ta agrese ve mně bere, vždyť já jsem takový mírumilovný člověk…asi moc slunce :-).

Před námi odbočka do údolí a v protisměru a objevují první běžci. Poznávám jen Dana Orálka, vedle kterého běží i budoucí vítěz závodu. Neskutečné, jsou rychlí jako vítr.  Na silnici si všimnu vyvedeného nápisu -17. km. Tak kluci už mají za sebou 17 kilometrů a my, co jsme na chvostu? Sedm? No, raději snad nepočítat. Postupně nás míjejí další a další vracející se běžci – muži, ženy, jednotlivci i skupinky. Jejich povzbuzování, ať už je to úsměv, gesto, či slovní podpora mnoha z nich mi dává strašně moc. Zažívám to prvně v životě a těší mě ta sounáležitost, to, že i ti poslední někomu stojí za to, aby řekl Dobrý, to dáš nebo Držte se, jen tak dál.
Počítám v hlavě, kolik mi asi ještě zbývá k otočce. Už se těším, až poběžím zpět. Když někdo z vracejících se povzbudivě na nás, pár posledních, volá, že už jen tři zatáčky, běží se mi najednou o trochu lehčeji. A už jsem tu, staré známé lodičky u vchodu do jeskyní, jak je to dlouho, co jsem tu nebyla? Takových dvacet let?  Jsem na konci závodního pole, které uzavírá sympaťák na kole. Běžím ještě s jednou paní a spolu s ním a pokec mi dává zapomenout na ztuhlost nohou, která se dostavila kolem15km. Pak už je zase líp, trhnu se  a posledních pět km běžím sama, je tu poslední občerstvovačka před městem a na dohled přede mnou  běžec, který má zjevně méně sil než já. Chvilku běžíme vedle sebe, prohodíme pár slov, povbudím ho a běžím dál. Už jen na konec ulice, pak kopeček, který jsme vyběhla příliš akčně. Přede mnou je cíl na dosah, ale naráz nemohu popadnout dech, tahám z kapsy kapesník, a na tu chvíli přejdu do chůze. Kratičký okamžik, který mi neskutečně pomohl. A na chodníku už převlečení běžci, volají, že už jen kousek, vidím kruhový objezd, policisty a taky cílovou bránu, naráz mám knedlík v krku a do očí se mi derou slzy. Neřvi a  radši přidej! poroučím sama sobě a je tu cílová rovinka, běžím a vnímám jen cílovou čáru, když tu slyším napravo: „Jani, přidej!“, koutkem oka zahlédnu volajícího a ne, není to můj muž :-). Ten nakonec můj triumfální doběh totálně prošvihl, protože byl zrovna s dětmi na skákacím hradě, ale odpustila jsem mu :-).
Takže shrnuto a podtrženo: Raději jsem od tohoto počinu nic nečekala, a nakonec jsem díky rozhodnutí jet právě sem nečekaně potkala nového kamaráda, prvně v životě uběhla 21km, poznala zas o fous líp sama sebe (třeba to, že pokud máte druhý prst na noze delší než palec, může se stát, že dlouhý běh Váš nehet odrovná 🙂  a jaký to vlastně je, běžet s „davem“ a ne sama, prostě, tenhle půlmaraton už napořád bude – můj první opravdický závod. Takže, nelituju a těším se, že to přístí rok zkusím znova a lépe :-).