„Bude to pohodový závod, jímž důstojně oslavíš svoje narozeniny,“ pravil Jakub – tak nějak jsem dostal dárek. Běh na den svých narozenin přes Krkonoše. „Vede to vlastně jen po hřebenech“ upřesnil Jakub trasu. Tak jsem to moc neřešil. Akorát v pátek, když jsem si chtěl vytisknout propozice závodu, všimnul jsem si, že za jeho názvem EPO TrailManiacs je ještě čárka a za ní je napsáno Mistrovství ČR v horském marathonu. Tím se vysvětlilo, proč jiný kamarád, jemuž jsem nabízel, zda si to nechce zaběhnout s námi, jen odtušil, že by se posral. Myslel jsem, že jen nemá rád Krkonoše.
Následkem tohoto šoku jsem si v práci zapomněl vytisknout ty propozice, ale protože jsme přespávali v Křižlicích, nebyl problém do Harrachova dorazit na čas, před osmou, ovšem se slušnou trémou na palubě. V poslední době jsem toho moc nenaběhal, několik týdnů intenzivní péče pro děti odbíhání kilometrů nepřálo, snad jen několik výběhů Ještědu se dalo počítat.
 |
| Mapa trasy. Digitální záznam trasy nebyl, ale pro představu dobrý 🙂 |
Krkonoše nejsou velehory a aby se dalo nasbírat pár tisíc metrů převýšení, je třeba si dát trochu odstup. Autobus nás přepravil do Szklarske Poreby v Polské lidově demokratické republice, odkud se vybíhalo. S Jakubem a pár soupeři jsme si udělali selfíčko a pak už se vyrazilo.
 |
| Nejtvrdší soupeři jsou na fotce za náma 🙂 |
Bylo devět hodin. A těch šestnáct kilometrů Polskem budu později považovat za ráj, protože to bylo jen tak do kopce, z kopce, tu a tam přes balvany, prostě pohodka lesní cestou za přiměřené teploty a to i přes to, že od Lešniaku až na hranici a na Moravskou boudu cesta pořád šest kilometrů stoupá.
Na Moravské boudě je druhá a značně luxusní občerstvovačka, dopřávám si, protože člověk už určitou tenzi ve svalech cítí a ty kopce jsou už znát. Peleton se už poněkud roztáhl, takže jsme si utvořili malou skupinku, která se dotahuje či zase rozpadá. Někde pod Borovčanou skálou stojí maník a volá na nás, že začíná rychlostní prémie. Dívám se do strže, do které ukazuje a kde máme seběhnout dolů dvěsta výškových metrů po kamení volně poházeného do jen mírně vyschlého vodopádu. Pevně utahuju hůlky a běžím tak, že je píchám před sebe a zhoupnu se na ně. Nedávno jsem četl o britském protiminovém tanku, který kolem sebe mydlí řetězi. Musí to vypadat dost podobně.
 |
| Cesta se mírně klikatí, ale je v lese a jen po decentním šutroví … |
Dolů se dostávám bez zranění a nacházím zde občerstvovačku a šanci zase nahnat nahoru ty ztracené výškové metry. A výhledy. Vystoupáváme na Moravskou boudu, kde je další občerstvovačka a zanedlouho budu na tenhle výstup vzpomínat jako na relaxační pohodu. Občerstvovačku zpětně hodnotím jako The Best.
Na Špindlerovu boudu se běží po státní hranici, po skoro holém kopci. Poněkud mě matou protiběžící lidé se startovním číslem, obávám se, jestli jsem nezakufroval a neběžím v protisměru. Ukazuje se, že je to jiný závod a běhá se se psy, takže je třeba dávat majzla na to, jestli ti lidi mají psa. Ve chvíli, kdy proti mě běží lidi s číslem bez psa zjišťuju, že jsem přeběhl odbočku a je lepší se vrátit jako ti ostatní, naštěstí já jen pár desítek metrů. Ti, co ze Slezského sedla vyběhli až nahoru, jsou ale už trochu roztrpčenější.
Ze Špindlerovy boudy je pak dlouhý nádherný seběh, pravda, je tu asfaltová silnice, ale ta by zdržovala, běžíme kolmo na vrstevnici takovou strží, na kterou v tu chvíli nadávám, ale odtikávají desítky minut, než na ni budu vděčně vzpomínat.
Na jedné planině se ztrácíme. Přehlédli jsme fábor, tušíme s kolegou, kde tak byl, ale vracet se nám nechce. Koukám do papírové mapy nafasované od organizátorů, bohužel je už propocená a papír rozpadlý. Jestli mi ještě trochu navlhne, jsem v kelu, digitální verze trasy neexistuje, takže se musí běžet jen podle fáborů a papírové mapy. A fábory ne vždy vykoukáte, když jako já dusáte do kopce s hlavou zapřenou mezi rameny.
 |
| Tady někde už jsme tušili, že jsme hodili kufr… |
Rozhodujeme se, že si dáme terénní vlnku, protože trasa zjevně vede u Labe k Velkému vodopádu a to by nemělo jít minout. Máme štěstí, za chvíli zdusáváme stěnou k Labi, kde se koupou další závodníci a zvou nás, jestli si taky nechceme dát koupačku. Je vedro, určitě přes pětadvacet, sluníčko vypaluje, koupačka láká, ale nechce se mi sundávat ze sebe propocený oděv. Odmítáme koupačku a já si potajmu přeju, abych si ji mohl dopřát, abych si užíval tu chladivou vodu, která se tak hebce dotýká mé kůže a osvěžuje mě do středu mých unavených svalů. Koho Bůh nemá rád, tomu dá, co si přeje, už za chvíli.
Přibíháme na parkoviště pod Medvědínem a fáborek ukazuje, že máme točit ostrou vpravo. Do sjezdovky. Černá sjezdovka nahoru, ujišťuje mě spoluběžec, že si to myslím dobře. Nakonec z toho budou dva kilometry, během nichž naberu zhruba 300 metrů převýšení – a asi nejdrsnější kopec, co jsem kdy běžel.
 |
| Fakt to nevypadá, jako krpál, co … ale je, věřte mi … |
Ty dva kilometry (bacha, to je vzdálenostní míra, tedy základna trojůhelníku, nikoliv ta přepona, co jsme šli) nahoru mi trvají zhruba hodinu a můžu zodpovědně říct, že tady se lámaly běžecké charaktery. Bylo vidět, kdo naběháno v horách má a kdo nemá. Já neměl. V tak brutálním kopci jsou to zcela jiné svaly, které namáháte, nedá se to okecat.
Míjím na zemi ležícího běžce. Říká, že je v pořádku, jen si chtěl na chvilku lehnout a schrupnout si. Spoluběžec padá hubou do borůvek a žere je i s listy, prý to není tak trapné, jako přiznat, že nemůže. Kolem nás svižným tempem prochází dívčina v růžovém tričku, kterou jsem zatím vcelku v pohodě předbíhal. Už ji až do cíle neuvidím. Někde jsem ulomil špičku jedné z holí. Bolí mě nohy, ruce, záda, všechno. Chce se mi sednout si a místo Stravy si pustit na telefonu Uber. Zhruba v půlce kopce jsem zjistil, že mi došla voda v camelbagu, ale větřím, že v nejbližší době problém s vodou pomine a to nikoliv jen proto, že nahoře na Medvědíně je občerstvovačka.
 |
| Zdeněk, intenzivně běží do kopce… |
Ve třech čtvrtinách kopce pochopím, co jsou ty branky na dráze – dá se tam jezdit autíčkem z kopce. Někdo jede dolů. Velmi pomalu. Kluk. Za ním volá máma, ať jede ještě pomaleji, jenže to nejde, protože gravitace funguje i na objekt, který si myslí, že je zabržděný, říká se tomu volný pád. O pár metrů výše sedí zbytek rodinky a vyděšeně kouká na postavy vynořující se ze svahu. Ptám se, jak daleko je vrcholek. Prý hodně daleko, později se ukázalo, že asi sto metrů, jenže to z místa není vidět. Holčička se na oplátku ptá, co tam děláme. Zamyslím se a říkám jí, že tu běžíme závod. Kouká dost vykuleně, tak pro upřesnění dodávám, že to asi není moc poznat. S tím souhlasí.
 |
| Láďa to bere po kraji, v uctivém předklonu. Tak mě v pohodě trhne a v cíli bude o desítky minut dřív. |
Nakonec se vyškrábu nahoru, na dně se všema silama. Kolem mě je černo, lanovka, po které vyjíždějí nahoru normální lidé a občerstvovačka, ke které se plazí několik lidí nenormálních. Plazím se rovněž tím směrem a objednávám si pivo. Lukáš si objednal jedno pár minut přede mnou a vysrkl ho na ex. Nejsem o moc pomalejší, jen se mi podaří do toho sežrat kus čokolády.
Jsem moc spokojený s automatickým ztmavováním skel svých slunečních brýlí. Tedy, až do okamžiku, než si vzpomenu, že se mi přeci automaticky neztmavují, mám je mít trvale zabarvené. Tma kolem tedy musí mít jinou příčinu. Snažím se mozek nutit do analytické akce. „Chčije,“ detekuje problém Lukáš. Kapky dopadají na střechu stanu. Koukáme se na sebe. Na dvě křehké dívky, které právě doběhly. „Co budeme dělat?“ ptám se blbě. Všichni krčí rameny a vyndávají bundy. Prší fest. Kolem potoky vody. V tomhle by se mi nechtělo být na sjezdovce, je rozumné zabalit se do bundy a stát pod stříškou.
Lukáš vybíhá do deště. Holky taky. Dopíjím pivo, dobírám vodu do camelbagu a vybíhám taky. Hydratuje to pokožku, vykřikuju optimisticky a Lukáš souhlasí, že za tohle bychom u Loreálu draze platili. Drobná závada: v tak prudkém dešti je mi běžecká větrovka k prdu. Lukáš má podstatně lepší nepromokavou bundu, ale je taky durch. Výhoda obou: zadržují teplo, což je dobře, protože teplota okolí klesla odhadem o deset stupňů, pocitově ještě o více.
Míjíme turisty pod stříškama a v igelitových pláštěnkách. Pokřikují na nás, fandí, tleskají. Zrychluju, poskakuju po kamenech, aby měli také trochu zážitku. Jeden trampík v igelitce se přidává, že poběží s náma. Když mu vysvětlím, že běžíme do Harrachova, odpadá.
Sbíháme do Horních Míseček. Naštěstí po asfaltce nebo šatolině, kde byla hlína, je bahno. Zdá se mi, že jsem přeběhl odbočku, sahám do kapsy pro mapu. Nepřežila déšť, smíchala se s čokoládou a rozhodně je nečitelná. Experimentálně ověřuju, že i nekonzumovatelná, odkládám ji na později, až přijde nouze. Lukáš na mě křičí, ať nezmatkuju a mažu dál, že jsem nic nepřeběhl, má pravdu, za chvíli vidím další fábor. Vracet bych se ale nechtěl.
Pak se stáčíme na Kotel a když ho míjím ve stoupání, máme v nohách 35 kilometrů. Cestou přestává pršet, kolem zase davy turistů, ale všichni tleskají, fandí. Probíhám kolem tatínků s dětma, tatínkové popíjí. Závistivě se ptám, co mají dobrého, dělí se se mnou o alkohol a utěšují mě, že jsem za dva kiláky nahoře na Labské boudě. Souhlasím, že pak už to bude posledních deset do cíle, což je děsí.
Cesta na Labskou boudu je nádherná. Výhledy, kocháníčko, vcelku pohodlná cesta, chvíle relaxu a odpočinku. Seběh k Mumlavským vodopádům je rychlý, těším se, že toho masakrózního mám všechno za sebou. Což se pletu.
 |
| Kocháníčko dobrý, ale fotit se mi za běhu pořád ještě moc nedaří … |
Na Mumlavě je luxusní občerstvovačka: hned mi berou batoh a nalévají vodu do camelbagu, já se futruju RC Colou. Perou se o první místo s tou občerstvovačkou na Moravské boudě. Přede mnou je kopec Zadní Plech, já jsem taky na plech, tak mi to jde docela dobře. Za kilometr a kus nastoupám stopadesát, to je po Medvědovi pohodka. Už sotva pletu nohama, ale nějaká paní mě ujišťuje, že do Harrachova už je to jen kousek a z kopce. Zjevně nejsem první, koho potkává. Bohužel se záhy ukáže, že paní sice zná cestu, ale nezná trasu. Nemilé je, že mě předbíhá Zdeněk, který razí heslo „z kopce to jsou kilometry zdarma“, zatímco mě už se blbě běží i z kopce.
Přes Čertovu pláň dobíhám pod Čertovu horu. Koukám přes louku, kterou vede lanovka a marně hledám na protější straně louky na stromech fáborek. Nejsou tam. Zato je jeden tři metry nade mnou, v kopci lanovky. Nikdo, přísahám Bohu, NIKDO není takový dobytek, aby dal na konec závodu další výstup po trase lanovky, takže se určitě běží přes palouk a jen fábor na druhé straně vzal vítr.
Dalších dvacet metrů nade mnou je na budce lanovky další fábor, vidím ho. Nadávám, podlamují se mi kolena, proklínám pořadatele, slibuju jim rozbít xicht pěstí. Drápu se nahoru o sto výškových metrů na Čertovu horu a pak zase to samé po modré dolů. Samozřejmě, že kdybych se vysral na trasu, dalo se těch pár stovek metrů oběhnout po vrstevnici a jak mi šestý smysl napovídal, doběhl bych na to samý místo. Jen by to nebylo fér.
Z Čertovy hory už je to jen kousek nad skokanské můstky. Fábory mě vedou do rigolu podél můstků, tudy se dá sfárat dolů. Zapírám se o hůlky a hrnu se dolů. Jestli mě ještě teď někdo předběhne, bude mě fackovat hanba.
Jsem dole z Čertovy hory. Vidím můstek přes Mumlavu a po pár metrech cíl. Dost včas na to, abych se přestal tvářit jako Boží umučení, složil hůlky, které machr nepotřebuje, srovnal krok a trochu popoběhl a nekazil divákům zážitek.
V cíli na mě čeká žena, nejmladší děti a Jakub, který doběhl už před hodinou, takže to celé dokumentuje. Padám na kolena a na záda, samozřejmě opatrně, abych si nepotrhal batoh nacpaný proviantem. Přibíhá pořadatel a ptá se mě, jestli mu chci dát za ten poslední kopec do držky levou nebo pravou, říkám, že to chci namíchat. Utíká pryč, za chvíli přináší pivo smíchané s limonádou, nevím proč, ale ještě si to spolu vyřídíme, možná jsem jen špatně slyšel. Ten kopec mu nezapomenu.
 |
| Doběhl jsem. |
Sedím v cíli a jsem šťastný. Syn Vojta mi opakuje, že jsem báječný, Mariánka mě objímá, než si odejde zase hopsat na skákací hrad. Osm hodin, jedenáct minut oficiálního času, 45. místo z 58. startujících, poslední dobíhá pořadatel Pražské Stovky Olaf (a ten Zdenda, co mě trhnul na poslední štaci, je jeho značkovač). Takže jsem v dobré společnosti – i když ty ostatní za mnou dobíhají s rozdílem špatně vyhrnuté ponožky.
 |
| Děti mají taky radost, jsou roztomilé 🙂 |
Osobní ponaučení začátečníka z takové akce si nechám napříště, ale drobnou rekapitulaci si neodpustím. Na oslavu narozenin to byla velmi příhodná akce. Padesát kilometrů v horách jsem dal tak akorát. Porozhlédl jsem se po nádherné přírodě, potkal skvělé lidi a na závěr jsem to oslavil s rodinou. K tomu perfektní pořadatelský servis – všechno klapalo, jak mělo, hezká trasa, i když na kochání nebylo tolik času. Skvělá byla podpora všech lidí. Od nejrůznějších lidí kolem akce na občerstvovačkách i v cíli, přes lidi, kteří k akci vůbec nepatřili a prostě ochotně uhýbali z cesty už jak nás slyšeli, povzbuzovali tleskáním a bylo vidět, že je pár běžců v horách vůbec neobtěžuje. V Praze by na nás byli tradičně nasraní, že jim zabíráme město, které je přeci jen pro auta.
Poděkování patří také Zdeňkovi, Ladě, Lukášovi, Kamile, TrailRunovi, Martinovi, Mirkovi a dalším, se kterými jsem se na trase potkal. Jakubovi (doběhl hodinu přede mnou), Markétce a dětem samozřejmě. Byla to fajn narozeninová párty. Jen tu lahev jsem nakonec nevytáhl, endorfinu bylo i bez ní dost.
