V poslední době jsem si sem moc nepsal.. Dokonce jsem z mnoha stran slyšel, že jsem smutnej a negativní:). To snad ne.. Ne, že by nebylo veselých zážitků, i v emočně náročnějších obdobích se vždycky najdou skvělé momenty, ale přeci jen jsem si ty různé světlé chvíle v podstatě šetřil pro sebe, abych měl sílu všechno zvládnout.:)
Při pomyšlení na stomílovku v Anglii jsem měl smíšené pocity. Na jedné straně obrovské nadšení — akce, kterou jsem si vymyslel při svém pobytu v Oxfordu na podzim roku 2015. Vloni jsem se ji díky skvělému (a šílenému) zážitku s T-birdem (na Švýcarskem tankodromu) nemohl zúčastnit.. ale letos jsem nechtěl nechat nic náhodě…
Bohužel, pod tlakem okolností a vývojem situace v poslední době se moje nadšení začalo postupně vytrácet, ale nakonec jsem použil stoletími odzkoušenou Hérakleitovu metodu.. A ta mě definitivně přesvědčila, že TP100 je skvělý nápad!:)
A také jsem se rozhodl, že se i v tomhle případě budu skálopevně držet svých zažitých postupu a pravidel. Partyzánská akce – všechno sám, žádný support.. akce SWAT: In and out in „five minutes“… No úplná pětiminutovka to nebyla — plán zněl: v pátek odpoledne tam, v neděli večer zpátky:). U akce point-to-point.. [odněkud někam] ta logistika a kombinace přesunu a běhu v případě úspěšného dokončení obzvlášť potěší… I když jsem měl milé nabídky od kamarádů a známých, co žijí na Ostrovech, nic jsem nevyužil. Ostatně jak víme, nejsilnější jsou ty nejmenší týmy!:)
Jak se později ukázalo, logistiku jsem promyslel celkem bezchybně, počítala i s mnohem horším časem a s mnohem horším stavem po závodě:). Počasí podle předpovědi vypadalo skvěle, nicméně pro jistotu běžím v nových LaSportivach (Akasha), které teď považuji za jedny z nejlepších bot, co mám. Když se dva dny před závodem začínám chystat a snáším si věci na hromádky.. tak moje nejmilejší manželka jen tak mimochodem objeví velkou pravdu.. „Poslouchej, ty ty přípravy na závody opravdu prožíváš.. ty to máš rád, viď?“.. Ano, ano..:). Zní to asi ujetě, ale mám. Dokonce věřím, že pokud chci závod úspěšně dokončit, tak jeho „mentální“ přípravě musím dát alespoň tolik času, kolik mi samotný závod bude trvat.. A protože běhám pomalu.. není zase tak málo času:).
A tak si píši a upravuji poznámky, co si kam dát, co před startem, co potom.. Rozpis, téměř jak na mistrovství světa, že? A přitom, běhám při troše štěstí uprostřed startovního pole. Ale tady je potřeba si říci, co bylo kdyby ne ..:) [tedy kdybych se tak poctivě nepřipravoval.. Nemyslím tím známé– kdyby bylo h*vno cukr, že bychom si káleli do kafe:)]
Zkrátka, .. v pátek odpoledne sedím na Ruzyni a čekám na odlet. Letadlo už má přes hodinu zpoždění a tak vedle sedící anglická dáma kouká na můj outfit a zajímá ji co že to jedu do Británie dělat.:) Lhát se nemá a tak ji říkám, že si tam letím zaběhat. Aha 1/2 maratón v Londýně! OMG! Vysvětluji, že ke stáru se ze mě stává skrblík:) a že by mi za 21 km městem bylo těch peněz líto:). Když zmíním Thames Path, tak její sousedka, starší lady [dovolím si odhadnout] o něco „málo“ starší než já.. poznamená, že je to nádherná procházka, že to [..“in my days“ — když byla ještě ve formě] šla 5 dní. A jestli jdu třídenní nebo pětidenní variantu. Začala mi hned doporučovat pár skvělých zájezdních hostinců po cestě:). Přiznávám, že je tohle běh s limitem na 28 hodin a tím pádem spaní v hostinci, alespoň při mě rychlosti, vůbec nepřipadá v úvahu:).
Anglická pohostinnost mě vždycky příjemné překvapí — například když se domlouvám s vlastníkem B&B, kde bydlím, že bych si tam nechal přes další den a noc kufr, nadšeně souhlasí. Říká.. „Jo, já když byl mladší! Taky jme dokázali chlastat a vyvádět s ženskejma celý noci! Nač zbytečně utrácet za postel, že?“ :)… S tím nelze než souhlasit. Nakonec je to i podle velkého Bartase nejlepší prevence před DNF. Prostě nemít kde spát, nemít šanci jak se dostat ke svým věcem.. To pak člověka přejdou jakékoliv srabácké myšlenky:).
V 7 ráno vstávám, všechno mám různé zabalené, z domova i na báglech napsané startovní číslo, prostě stoprocentní příprava. kolem 1/2 9 jsem v Richmondu a tak se „podobně“ oblečeného chlapíka u stanice metra ptám, kde že je registrace? Povídá.. registrace? Já jdu tady vedle z charity. Aaa kolega je bezdomovec. To jsem netušil, jak tenké jsou linie mezi našimi světy:).
Naštěstí brzo se registruju, abych zjistil, že mám „trochu“ jiné startovní číslo:) a tak z označení báglu strhávám izolepy s číslem a přidávám nové, tentokrát správné.:) Anglicky humor mě vždycky dostane. Však mě můj syn na cestu připravoval zhuštěnou informací z novinek z Premier league, důležitými hláškami (v původním znění) z Monty Pythons, některé z nich jsem velmi úspěšně použil. [Znalci ocení — při poznámce jednoho tatínka, který na stanici ukazoval synkovi, jak tam tak přilétají vlaštovky.. jsem se zeptal.. „Do you mean European or African Swallow“.. Čímž jsem i distingovaného otce totálně odrovnal a rozhodil .. a smál se stejně jako já:)]
Vtipný (jak jinak) byl i povinný briefing před startem. Ředitel závodu se omlouval, že pokud jsme čekali „fair value for money“ (že dostaneme za zaplacené peníze dobrou hodnotu), tak jsme špatně, protože trať je o pár yardů kratší než sto mil. Nicméně mají zjištěno, že navzdory skvělému značení každý z účastníků alespoň kousek zabloudí, takže je to v pořádku.. [Naprostá pravda, taky jsem si kousek zaběhl:)]. Dostáváme rady, abychom na cestě dávali přednost starším, dětem a tak vůbec.. Počasí má být skvělé, máme dávat pozor na přechodech silnic a železniční tratě… strašně milé — jak od maminky!:)
Pak už se startuje, stoupám si blízko ke konci, ale ne zase úplně nakonec. Vím, že trať je relativně úzká, nechci se nikomu plést, ale přeci jen předbíhání velkého počtu lidí může stát zbytečně sil. Mám z domova asi tři „taháky“ [tradiční výroba na papíru, olepené izolepou], koukám se na ně a žasnu. Na prvních 17 km jsem si dal limit 2:20, na dalších 17 km už jen 1:30. Evidentně můj Excel nebyl ve formě:). A tak si připomínám rady svojí trenérky, zastrkávám papírky hluboko do kapes (nakonec jsem je stejně někde i ztratil) a .. běžím naprosto podle pocitů. No jasně, počítám si podle hodinek (a odhadů svého současného stavu) za jak dlouho asi můžu být na další stanici, ale žádné přesné plány. Jediný průšvih je, že trať je celkem rychlá. To není jako v horách, kde člověk chvíli běží, pak je kopec, nebo technický úsek.. a dá se odpočinout. Kdepak! Tady je to (s výjimkou mostů) pořád silně běhatelné.. Tady platí to K+M+B .. Ku*va Musíš Běžet! 🙂
I když, proč myslet na čas? Neprší, je příjemně a neskutečně si to užívám. Pravda, tolik desítek mostů, můstků, lávek, splavů.. dřevěných, kovových .. se schody, vypouklých, rovných, zatočených.. to jsem snad nepřelezl za celý život:).. Nejdřív jsem si říkal — no teď jsme přelezli na druhou stranu a už se zase dereme zpátky:).. ale naštěstí mi hned došlo, že právě tohle je neskutečně nádherný rozměr téhle 100 mílovky..Jediný průšvih je, že trať je celkem rychlá, ale to už jsem říkal.:)
K tomu přidejte tradiční (nepřeložitelné) gentlemanské konverzační hlášky na trati a na občerstvovacích stanicích typu .. „A jak máte rád čaj, pane? Mléko, cukr?“… „Až po Vás“.. „No.. když na tom trváte“ :).. Jestli jsem něco potřeboval, tak to bylo tohle. Celá ta příjemná atmosféra je doplněna o nedílnou součást britského běhacího folklóru — vrata, vrátka a různé zábrany pro krávy, ovce a psy.
Tady bych si doporučil připomenout Stínovu intelektuální poučku.. od cca 10 km každý další kilometr ubírá jeden IQ bod. Bohužel v mém případě velmi pravdivé. V podstatě jsem se kolem 120 km intelektuálně dostal na cca úroveň těch psů, krav a ovcí:).. a protože oni to také nezvládají, tak otevírání branky se pro mě stávalo velkým rébusem. Často jsem stál před vrátky asi stejně zařazený, jako gorily před hlavolamem v pražské ZOO:). Střízlivým odhadem mě to stálo skoro 20 minut v závodě. Jestli to nestihnu kvůli tomu že jsem totálně zblbnul:), tak si to zasloužím! Naštěstí ke konci už byla jen jednoduchá vrátka .. a tak ke konci běžím velmi profesorsky.. na stanicích se snažím si vzít čaj, nezničit se úplně, kontrolovat čas a 24h přezku. Nakonec, jak my v HCiTB víme, doběhnutím do cíle závod nekončí, že?:).. Je potřeba se dostat ještě domů.. V mém případě, sebrat všechny drop-bags, umýt se, převléknout, dostat se na autobusové nádraží, přejet do Londýna, vyzvednout kufr, přemístit se na letiště, chytit letadlo a dostat se v pořádku domů..
Nemá cenu tady povídat, jak jsem běžel který kilometr nebo milí:). Koho to zajímá.. Na to jsou lepší vypravěči. Nicméně, musím aspoň krátce vzpomenout, že jsem držel prapor našeho pivního spolku vysoko.. a rozvinutý..:).. Asi v půlce závodu se seznamuji s Bryanem a ten hned říká.. Tady za řekou je jedna z mála hospod, kolem které běžíme.. Nezajdeme na pivo? No to je slovo do pranice, že? A tak vbíháme do hospody, kde jeden z místních zrovna diskutuje, které pivo si má vzít.. Netrpělivě, ale ve vší slušnosti, si dovolím přerušit, že zatímco diskutují, tak by mi barman mohl natočí dvě Plzně:) a Bryan se přidává, že on by si dál černý místní ležák:) Zatímco Bryan si ještě bere tradiční fish and chips:), já odcházím z hospody (asi 400m do kontroly) s dvěma pintami piva v rukou. Plno pozdravů a podpůrných komentářů, že konečně někdo v závodě uchopil pitný režim správně:).. Tím pádem na stanici vše proběhlo rychle, vzal jsem banán do ruky a šupky pryč.
Druhá skvělá pivní příhoda se mi stala po příjezdu z Oxfordu na Victoria. Potřebuji si dát pivo. Je brzo, lezu do nejlevnější restaurace, co má wifi s tím, že si dám nějaké pivo a vyřídím pozdravy domů a tak.. Číšník rezolutně .. „Pivo podáváme pouze k jídlu!“..:)..:).. Cha cha.. Tohle zkouší na člověka, který byl za socialismu tímhle heslem odkojen.. „Samozřejmě“.. Kouknu rychle na jídelní lístek. Dětská porce denní desertní speciality .. vanilkový cheesecake za 99 p. Povídám, začal bych dezertem, vzal bych si ten speciální dortík:). A tak jsem ochutnal koláč, popil pivo, dal si další pivo.. zakousl koláč.. a pak ještě jedno.. Číšník se ptá, co si dám k jídlu.. povídám, že ten koláč byl vydatnější, než jsem si na začátku myslel..Že zaplatím..:)
Ty pocity, když jsem nakonec po méně jak 23h doběhl do cíle, získal tu skvělou přezku „One day“ .. ale hlavně sice unavený, ale přesto schopny se o sebe postarat, přepravit se zpátky do Londýna a domů.. To mě vždycky naplňuje neskutečnou silou.. Po jedné hodině v noci doma vystupuju s kufry a taxikář se ptá, nějak vás bolí nohy, co? To to letadlo.. Tam se člověk rozesedí jedna dvě.. Nejlíp někam hned po ránu vyjít na procházku!:)
Samozřejmě jsme hned druhý den ráno.. a ještě několikrát během dne byli s Deri venku, posekali zahradu.. a udělali spoustu věcí, které na mě doma čekaly, když jsem se věnoval svému koníčku:). Byl to krásný víkend. Virtuálně jsem běžel se svými kamarády (Stín v Arizoně na Zane Gray, Veverkovci na Dni cesty). Nějak skrytě jsem si přál, aby ten můj výlet do Oxfordu byl taky „dnem cesty“.. a všechno se povedlo!
Nejkrásnější je, že až zítra půjdu do práce..(.. pravda nepoběžím.. ) nikdo na mě nic nepozná. Zase ty svoje 4 patra půjdu během dne několikrát, protože výtahem nejezdím, pokud to není nutné:).
Pokud chcete zažít atmosféru příjemného britského ultra, tak TP 100 je jasná volba. I místní, co běželi zbytek ostatních závodu, říkají, že tenhle j úplně nejkrásnější. Ve mně rozhodně zanechal silnou stopu. Desítky útržků skvělých zážitků, nádherná atmosféra.. a co víc! Opět mám kvalifikaci na WS. Vím, vím.. Mám v záloze ještě Krakonošovu 100, ale mě potěší se kvalifikovat co nejtěžšími závody.Na stomílovku – stomílovkou.. třeba to právě proto letos vyjde.:).
12:)
