“Pořád jsem tiše doufal, že v nejprudší části závodu se seberu a půjde to. Nešlo to. Nahoře na Forcella Pordoi mi můj 18-letý bratr, když vidí v jakém jsem stavu, bez jakéhokoliv slitování na rovinu hlásí „Zkus to aspoň dokončit“. Ani se nesnažil mi nalhávat, že to je ok, že to rozběhnu…”
“Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným”
To je věta, která se mi během posledních dvou měsíců často honí hlavou. Od konce května jsem stihl dvakrát spadnout na horském kole (pár týdnů naražená žebra), 3 týdny přechozená viróza, bolest v krku atd., s čímž jsem běžel svěťák v Livignu. Poté přirozeně 2 týdny antibiotika. O pár dní později další svěťák v Dolomitech – 2 pády, jedno rozsekané koleno a jeden lehce zvrtnutý kotník. A poté… ano, znovu nemoc. Ve výsledku si za to můžu samozřejmě sám.
I když průběh léta není úplně podle mých představ, pořád mi v hlavě hlodá velká dávka pokory – vlastně mi nic není, normálně funguju, pracuju, chodím na pivo, cestuju. Jen dva měsíce bojuju s různými rýmičkami a menšími šrámy tu na koleni, tu na kotníku a nemůžu pořádně sportovat. Krom toho děvčata znalá horských sportů ví, že rýmička je často největší nepřítel vytrvalostních sportovců… Proto asi občas nejsem nejzábavnější společník.
Hrozně rád bych napsal, jaké to bylo v Dolomitech super, jak jsem si užil závody atd. Letos tam se mnou jeli rodiče i brácha a celkově to super bylo. Bohužel závody pro mne byly jednoduše zklamáním. Musím si přiznat, že po antibiotikách a další trablech jsem asi vůbec neměl startovat… Ale říkejte to mozku, když se před spaním dívá v Dolomitech na vrcholky Marmolady, Piz Boe a dalších horských velikánů…
Po středečním hektickém odjezdu z práce jsme ve čtvrtek vyrazili všichni společně na Piz Boe (3152 m.n.m.). Na rozdíl od minulého roku, kdy jsme tam s Anďou lezli v krásném slunečném počasí, nás na vrcholu čekal sníh, prudký vítr a teploty kolem nuly. Zatímco mamka se přesvědčila o tom, že skyrunning s pobíháním po Vysočině nemá moc společného, já s Marťou jsme aspoň protáhli nohy před pátečním vertikálem.
Dolomites Vertical (2,2 km/1000m+): prudší už to nebude
V pátek ráno nás vzbudily zvuky helikoptéry, která z nedalekého startu vyvážela materiál a zásoby do cíle VK na vrcholu Spiz (2460 m.n.m.), který se tyčil kilometr nad námi. Čekala nás přísná trať – 1000 metrů stoupání na 2,2 kilometrech délky. Já jsem dostal černého Petra – byl jsem totiž nalosován do první skupiny mužů, kteří startovali 4 a 8 minut po pomalejších (ne-elitních) ženách. Proto se můj VK nesl ve znamení předbíhání všech neohrožených zástupkyň nežného pohlaví. To mi samozřejmě na výsledném čase ani náladě nepřidalo. Každopádně i tak jsem cítil, že tělo není po antibiotikách ve své kůži. Zatímco můj výsledný čas 43:57 byl podprůměrný, brácha Marťa mohl být v 18 letech na svém prvním VK v životě se 46 minutami nad míru spokojen. Moje zklamání zahnala skvělá atmosféra, pohledy na okolní vrcholky, rodina, ale třeba i pohled na borce, který VK dokončil s umělou nohou – takové lidi opravdu obdivuju.
Dolomites Skyrace (22 km/1800m+): Aspoň dokončit, když už jsme tady…
V sobotu jsme s rodiči podnikli další krátký trek po hřebenech mezi Passo Pordoi a Passo Fedaia s výhledem na Marmoladu. Další ráno už jsem zaháněl předzávodní nervy při nekonečném čekání ve startovních koridorech. Kecáme s Tomem Buryškou a o pár vteřin později už po roce zase brázdím ulice Canazei plné lidí. Malá dušička ve mě tajně doufala, že to přece jen půjde. Nešlo. Asi od 3. km jsem už myslel jen na to, že si na Passo Pordoi (cca 6.km a 800m+) dám espresso, nasednu k rodičům do auta a vyprdnu se na to.
Fascinuje mě, jak rychle se člověku mění ve sportu i v životě priority. Často se každý den rozčilujeme nad úplnými maličkostmi, a když o něco opravdu jde, tak na každodenní malichernosti rychle zapomeneme. Priority se mi měnily rychle i při samotném závodě. Z původního plánu 2:30-2:35 jsem se v hlavě rychle přeorientoval na „zaběhnout aspoň jako minulý rok (2:44)“. Když silou vůle probíhám kolem rodičů na Passo Pordoi, tak už mám v hlavě jen „se ctí dokončit“.
Pořád jsem ale tiše doufal, že v nejprudší části závodu se seberu a půjde to. Nešlo to. Nahoře na Forcella Pordoi mi můj 18-letý bratr, když vidí v jakém jsem stavu, bez jakéhokoliv slitování na rovinu hlásí „Zkus to aspoň dokončit“. Ani se nesnažil mi nalhávat, že to je ok, že to rozběhnu…
Na vrcholu ve 3152 m.n.m. jsem o celých 10 minut pomaleji než minulý rok. Jen pro představu – pořád to znamená 1800 nastoupaných metrů za hodinu a 46 minut. Uvědomuji si, že když tuhle zatracenou horu seběhnu aspoň tak směšně pomalu jako minulý rok (1:08), tak pořád půjdu alespoň hluboko pod 3 hodiny… Stačí přece nespadnout, a nějak to doklepat do Canazei. Očividně jsem za ten rok zapomněl, jak těžký pro mě seběh z Piz Boe je. V takovém terénu to rychle neumím. I tak se snažím napodobovat taneční kreace italských mistrů, kteří kolem mě tančí, což má samozřejmě za následek první pád.
Moje pravé koleno vytuněné za poslední roky o nespočet jizev opět brečí. Asi kilometr kulhám, načež si říkám, že když přes bolest budu klusat, budu aspoň dole rychleji. Italští tanečníci kolem mne dál proplouvají mořem kamenů a skalek, zatímco já si říkám (mezi horskými běžci pověstné) „proč, proč tohle dělám“. Po pár kilometrech k mému nadšení končí skalnaté a kamenné úseky a nastupuje nekonečná lesní pasáž plná kořenů a dalších nástrah.
Na bolest v koleni už jsem stihl zapomenout, davy ošlehaných ballerinů už kolem mne taky neproudí a mne bohužel znovu otrnulo. Samozřejmě o pár minut později sedím na kameni a držím si zvrtnutý kotník. Pak si ale uvědomuji, že takhle tady asi vysedím leda tak díru a rozhoduji se vytěsnit na chvíli bolest a nějak to doklepat. Groteskním pohybem, který moc nepřipomíná ani chůzi, ani běh se dávám do pohybu, koušu se do rtů a doufám, že už to bude za mnou. Je skutečně zajímavé, jak se tělo dokáže (alespoň na chvíli) vyrovnat s bolestí. Už je mi vlastně všechno jedno. Když kilometr od cíle tělo tak nějak samo zrychluje do závodní rychlosti poté co si všimnu, že mi zbývají 3 minuty a 30 vteřin, abych se vešel aspoň do 3 hodin, musím se sám sobě smát. Aspoň to mi vyšlo – za 2:59:58 jsem v cíli. O celých 15 minut pomaleji než minulý rok. Daleko za svým cílem, ještě dál za vítězi… Ale přece jen rád, že jsem nenasedl do toho auta a dokončil to. Poučení? Ve výsledku ani nešlo o ty dva lehké pády, jako spíš o to, že tělo po nemocích nebylo připravené v takové intenzitě závodit…
Když pak vidím, že ještě hodinu po mě dobíhají závodníci, kteří se upřímně radují ze svého výkonu, uvědomím si rychle, že vlastně o nic nejde… Bolístky přebolí a snad v sobě najdu dostatek síly se do Dolomit ještě vrátit a těch 2:30 potrápit.
Nejdřív se ale musím konečně doléčit. Tělo si asi vybírá dluh, který jsem mu za poslední měsíce vytvořil a stále nespolupracuje. Na víkendovém přechodu hřebene Jeseníků jsem se cítil unavenější než Aňda, což se většinou nestává… Hold musím najít trochu trpělivosti a vydržet. Jedno vím jistě, už se nemůžu dočkat, až zase budu moct naplno trénovat. Další zastávka – snad už ve zdraví – Julské Alpy!
Celkově na VK ještě obstojně: 77. místo za 43:57 (z 228 mužů) a nepodařané (ale dokončené) 236. místo cca z 800 mužů na Skyrace za 2:59:58 (minulý rok i se slabým seběhem 2:44).
Filed under: OUTDOOR SPORTS, travelling 
