Několik minut před startem nám byly vysvětleny trasy. Zatímco plaveckou část údajně poněkud komplikuje silný proud Labe (patrné na první pohled), a tedy nemáme se nechat unést, cyklistickou část ztěžují kluzké pískovcové kvádry, na kterých se nemáme vymlátit, a závěrečnébrody. „Tak to je fakt vtipné, to před těmi čtyřmi lety nebylo, to nemám šanci…“ obávala jsem se.
1000 způsobů, jak nasednout
jedůůů
První metry byly obtížné, ještě se mi trochu motala hlava, ale silniční úsek mi vyhovoval, a tak jsem ukrajovala metr za metrem a dojížděla soupeře. Na stezce se za mě do vaku pověsil mladík, kterému nebylo hanba je v závěsu za holkou, jen mě pak na konci v zatáčce předjel – poděkování za svezení? To bych asi chtěla moc slušnosti..
Čekalo mě spousta dobrodružství. Stoupání, kde mnozí neudrželi oběd. Osobně jsem si nějak nepřehodila, takže jsem to musela vyfunět na střednětěžký převod :-/. Blátíčko, kde všichni padali a slézali, takže jsem si také nabalila botky. Kořeny, štěrk a výmoly (to já můžu :-)). A také kluzké pískovcové kvádry, kde jsem jela krokem, takže bylo rychlejší seběhnout pěšky a ušetřit brzdy. Ale mnozí se tu řítili pěkně, mrazí mě, jen když na to vzpomenu… Cesta zpět byla opět po příjemné asfaltové cyklostezce, takže jsem se to snažila trochu „rozbalit“. Za mostem jsem se již těšila na depo, ale zapomněla jsem na brody. Takže ještě úsek parkem, vymotat se ve spletité síti šipek a dorazit k brodu. Kolo samozřejmě na rameno a hurá do vody. Jak jsem se toho obávala, tak mě to bavilo. Jen kdyby tam nebyly občas tak velké šutry. V jednom místě začali závodníci kolem mě padat do vody.. ani mě to neminulo a kecla jsme si na bobek, alespoň jsem si omyla bláto a osvěžila se. Pokračovala jsem k výlezu a ještě několik metrů do depa a – hurá na běh.
brůdek
Běh
V depu kalamita. Nic na svém místě, mé věci byly pod hromadou kol a cizích věcí, takže mi chvíli trvalo, než jsem vydolovala běžecké boty. Musím přiznat, že mě to opravdu naštvalo. Nějací borci tak spěchali, že si nemohli pověsit kolo a dát své veci na jednu hromadu. Zřejmě y je to stálo drahocenné setiny.
Obutí a připevnění čísla bylo rychlé a já se vydala na trať. Po několika metrech mi v ruce přistál kelímek občerstvení, očekávala jsem vodu, proto jsem si obsah chrstla do obličeje. Jaké bylo mé překvapení, když jsem měla pochvíli všude nepříjemně lepkavý pocit. „Sakra, to byl ionťák!“
Běžela jsem si lážo-plážo, kochala jsem se krajinou. Bylo to fajn – asfalt, schody nahoru, (schody dolů bych vynechala), terének, pološplhání po laně – to mě bavilo :-), stihla jsem pokecat se soupeřem. Dále pak přes zámeček, kde jsem z dáli slyšela dobíhání prvních žen, což bylo značně demotivující. Najednou jsem se ocitla na konci a mrzelo mě, že jsem to nerozběhla trochu rychleji. V cíli jsem ještě málem smetla pána s knedlíky.. a to byl konec.
Domnívala jsem se, že můj tým na mě již čeká, ale ukázalo se, že přede mnou byl jen advid. Několik minut po mě následuje Vojta, který měl poněkud obtíže ve zmíněném stoupání při cyklistice. A zanedlouho dobíhá s0cketka – jako vždy s úsměvem.
Závěrečné focení, sdělování dojmů, sprcha kol i nás samotných hasičskými stříkačkami a vyhlášení výsledků – na to vše budu zas několik let vzpomínat.
Mám-li upřímně hodnotit, některé věci se mi opravdu nelíbily – časem je snad pořadatelé vyřeší, ale rozhodně převažují kladné dojmy.
Jsem ráda, že jsem se nenechala zastrašit svou nulovou fyzičkou, protože jsem si to fakt moc užila.
Srovnání aneb +4 roky = -4 pozice
Zaznamenala jsem dva zásadní rozdíly:
1. počet účastníků a účastnic se rozrostl na dvojnásobek resp. trojnásobek,
2. cyklistická trasa o chloupek ztěžkla (kecám, ztěžkla jako blázen :-D).
rok/ účastníků/ st. číslo/ celkový čas/ pořadí celkem/ pořadí kat.
2007/ 53/ 41/ 1:22:55/ 32/ 2
2011/ 98/ 75/ 1:32:09/ 66/ 6
