Podobně jako se utěšují ti, co pochybují o svém mužství, tak i já mám svoje běžecká zaklínadla:), abych se nevymlouval, že zrovna nemůžu běhat na horách, že není čas, síla a někdy i chuť (speciálně v hektických obdobích) „naběhat“, připravit se na svoje vysněné a náročné akce.
Petr V. (aneb TB) je pro mě ukázkou neskutečné konzistence, nejen kvůli jeho úsilí, ale i schopnosti skoro všechno podřídit dosažení cíle. Samozřejmě si otevřeně přiznám, že takové úrovně dedikace jako TB nedosáhnu, ale to mi vůbec nebrání, abych se každý den nepochválil, jak všechno zvládám a jak jsem dobrej:).. Mezi námi, už to říkali znalci mezilidských vztahů — základem všeho je — chválit, chválit, chválit.. A pak, my zkušenější víme, že nepochválím-li se sám, těžko to za mě někdo udělá:).
A tak se (jako většina z nás) snažím … Někdy je to větší boj, někdy epické, někdy to jednoduše odpískám, protože to i pro mě už to bylo za čarou:). Vždycky mě ale potěší a pobaví pohledy a reakce ostatních. Povzbuzení, že je skvělé, že se snažím, že jiní by si v „mém věku“ řekli, jestli to mají vůbec zapotřebí.. Nebo upřímně míněný komentář typu: „Obdivuji, že se ve svém věku a s tak průměrnými výkony dokážeš motivovat k usilovnému tréninku, obzvlášť, když ti to moc nejde:)..
Tak tak, po takové míře upřímnosti jsem se musel okamžitě silně pochválit, abych nepropadl depresi..:) .. Vím, běhám pomalu a v porovnáním s úsilím, a časem který tomu dávám, ty výsledky jsou hodně mimo:). Proto mě těší Anka, která mi přes to všechno (nebo možná právě proto?) celkem pravidelně a mile vtlouká do hlavy, že až mi zmizí ty šoky (kolem 16.12.), tak se zaměříme „trochu víc“ na trénink v terénu a na to, abych na závodech dokázal lépe zúročit co jsem natrénoval. V mezičase, ať dělám, co umím, respektive, co stihnu:).
Minulý týden jsem bojoval úspěšně.. sice různé nečekané výpadky v plánovaném pobíhání (už mě to nepřekvapí, když musím naprosto nečekaně totálně změnit časový plán) ale v duchu TB jsem se nakonec vzepnul k nočním běhům, ať už domů nebo v údolí.. Nakonec páteční a sobotní konference byla vždy zakončena nočním během domů. Na nohou „společenské“ Asics (už se mi holky trhají!!), džíny, košile s krátkým rukávem, případně „společenské“:) tričko.. To je výhoda starších mužů — u někoho jsem výstřední Američan, u jiného blázen, většině si myslím (je to stejně jako mně) úplně jedno. Navíc už mi dávno bylo 50, jsem plný profesor a tak se snažím dělat primárně věci, na kterých mi záleží. Po skončení jednání se na toaletě převléknu do běžeckého, civilní hadry narvu do batůžku, nasadím čelovku a hurá domů. Doma po doběhu ještě rychle vezmu Deri na procházku, aby mě sousedí nelynčovali:)…
Co minulý týden ještě šlo překonat, se v tomto týdnu nedaří.. V úterý místo dvojsměrky se daří jen (sice epický) běžet z práce domů, ve středu učím už brzo ráno a skoro do 5 hodin odpoledne, pak skáču na vlak do Vídně, kde služebně tvrdnu až do dnešní (páteční) noci.. Od brzkého rána do pozdního večera sedím na zadku:).. a potom nenacházím už sílu/čas jít ráno běhat. Prostě asi tělo a hlava má v té chvíli svou hlavu a prosadí si spánek [já v pozdním ránu pak trpím silnou kilometro-fóbií — pouhých 45 km od pondělí, tři dny bez běhu, to mě děsí:)]. Ale nedalo se. Vzbudil jsem se vždycky skoro na poslední chvíli, ale co… V pátek kolem půlnoci jsem doma a ráno se nejdřív proběhnu s Deri, pak se půjdu „doběhat“..
Koneckonců, pokud to v týdnu aspoň trochu klapne, tak příští pátek odpoledne vyskočím z vlaku, dojedu domů a přemístím se na Pražskou 100. Tam bych mohl „kvalitněji“ natrénovat i nasbírat chybějící km.:). Jak to říkal Mirek Dušín? „Přestaň kouřit, začni cvičit.. a brzo budeš zase chlapík!“
Ale pozor, ať už to moje plácání se a úsilí vypadá jakkoliv pochybně, tak se mi podařilo nevídané — podařilo odmazat a zbavit se věcí, které na mně doslova roky seděly jako tuna cementu:).. Odjíždím z Vídně a cítím se, jako by mě pustili z vězení:)… To se to bude běhat!!! V téhle euforii se těším na loterie (7.12.) a říkám si, že bych přeci jen mohl zase pošťouchnout ty řecké sportovce a hodit svoje jméno do osudí na Spartathlon…
Všemu zdar!! Ono to často drhne.. Někdy mám pocit, že stojím na místě, nebo že jdu opačným směrem.. Blbost!!! Nesmíme to vzdávat, je třeba vydržet.
Ať žije ultra.. to v nás.. především… 12:)