Krásnou sobotu!
A dneska myslím opravdu krásnou, protože mně spadl ze srdce obrovský kámen. Všechny ty obavy, strach a nervozita se rozplynuly dnes ve 12:21,
kdy jsem protla cílovou pásku Pražského půlmaratonu v čase 2:16:53. Pro většinu běžců to možná nebude dobrý výsledek, ale vezmu-li v potaz,
že jsem nikdy neběžela víc než 13km a poslední týden se mi o závodě i zdálo (nemluvě o posledním běhu týden před závodem, kdy se mi neběželo
vůbec dobře a to bylo jen 6km), jsem opravdu ráda, že jsem to zvládla. A protože to pro mě byla obrovská událost, zaslouží si i obrovský článek!
Na závod jsem se přihlásila někdy na podzim. Původně táta hecoval mámu a když jsem o tom tak přemýšlela, řekla jsem si proč to nezkusit a tak jsem
se bez rozmýšlení jednoho večera přihlásila, protože jsem si říkala, že mám dost času na trénování. Jenže čas plynul a já sice tak nějak běhala, ale
většinou trasy jen kolem 6-7 km a to ani s žádným převrátným časem. Jen výjimečně jsem běžela kolem 10km až jsem se nakonec na začátku
března odhodlala a vyběhla na „delší běh“, který byl dlouhý asi 12.2km, tempem jsem se dost protrápila. A tak se moje obavy prohlubovaly
a já byla stále nejistější a zoufalejší. Asi není nic horšího než jít na závod s pocitem, že nemáte natrénováno.
Máma se nakonec zranila a tak jsem ze dne na den neměla s kým běžet. Ne, že bych si myslela, že bychom běžely spolu, ale ten pocit, že máte někoho
na trati, je prostě tak nějak lepší. Navíc mamka patří mezi ty lidi, kteří „začnou běhat“ a začínají na tempu 5:40 na kilometr. Já začínala o minutu hůř.
Takže jak se to poslouchá, když máma přijde z běhání a řekne, „že jí to vůbec nešlo“ a běžela tempem… 5:38/km? Dík, mami. A stejně tak táta,
který od prosince uběhl 6km a dnešní půlmaraton si vystřihl za 1:58:54. Takže musím říkat, kdo bude z naší rodiny nejpomalejší na Pražský štafetě?
Chápem se.
Jedno dilema za druhým!
Budíček jsme nastavili na 7h ráno a když jsem vstala, byla jsem dost překvapená. Na teploměru totiž bylo -1. Cože?!
Myslela jsem, že poběžím v kraťasech, podkolenkách a dlouhém rukávu.
Změna plánu.
Táta pojal přípravu zodpovědně.
Namazat nohy, zalepit bradavky, ostříhat nehty, zalepit prsty. Zkontrolovat koridor, přišpendlit číslo, zabalit oblečení na převlečení.
Hold když má za sebou někdo maraton, asi už ví, jak na to.
První dilema aneb „co si obléct, aby mi nebyla ani zima ani teplo“ jsem vyřešila rychle – legíny a tričko s dlouhým rukávem.
Druhé dilema se týkalo jídla a pití. Aneb kolik toho sníst a vypít, abych neměla hlad a podobně. Zvítězila ovesná kaše. Pití jsem se bála,
protože i bez něj chodím na záchod docela často. (A tak jsem byla před závodem 4x čůrat a na pátém kilometru znova, super Denčo).
Třetí dilema aneb dát si věci do úschovny nebo ne a je bezpečný nechat v tašce foťák a mobily?
Čtvrté dilema aneb kde se sejít v cíli. Zdá se to jako banalita, ale bez telefonů se v houfu 11 tisíc běžců a diváku fakt těžko hledá.
Když jsme dorazili k Rudolfinu teprve jsem si uvědomila jak velká je to akce. A „překvapivě“ – všude byli lidi. Startovní koridory na řazení se
linuly kolem mé přemilé právnické fakulty (kterou poslední dobu nemůžu ani cítit) a já stála na startu s tátou a Majdou a uvědomila si, že
teďuž se tomu nevyhnu. Uvězněná v houfu lidí, kde se nepohnete na krok mě přepadla ještě jedna nemilá myšlenka – 11 tisíc běžců v centru
města a spoustou diváků a organizátorů kolem Vám v davu bez možnosti útěku nedává zrovna dobrý pocit vzhledem k situaci s teroristickými
útoky napříč Evropou. Z dumání mě vytrhl startovní výstřel. Dav se začal pomalu pohybovat směrem ke startu. Při přebíhání startovního
roštu za zvuku Vltavy od Smetany jsem zvedla oči k časomíře s číslem 4:50. Tolik se mi totiž bude odečítat z cílového času. Za potlesku jsem
vyběhla ze startu. Tak tohle bude dlouhý závod.
Jdeme na to!
První myšlenka po výběhu – 4:50, to je ten Keňan už na druhým kilometru?! Hm, hezký.
S Majdou jsme vyběhly spolu s šíleným davem, který kromě toho, že se musíte pořád někomu neustále vyhýbat má i výhodu – táhne Vás dál.
Po chvilce běhu se Majda ptá:
„Jsou po trati označené kilometry?“
„Jojo.“
„A to nejsme ještě ani na prvním?“
Tak tohle bude dlouhý závod.
Druhý kilometr jsme zdolaly docela rychle, i když prsty na nohou pořád ne a ne rozmrznout. V 10h bylo kolem 6ti stupňů, což ale při běhu kolem
Vltavy a větru, který kolem ní panuje, není zrovna teplo. Kousek po druhém kilometru nám utekl táta a tak jsme na to zbyly s Majdou samy.
Když jsem za Palackým mostem uviděla kilometrovník říkám: „Hele už jsme na třetím!“. Vystřízlivění přišlo asi po 4 minutách, kdy
jsme po oběhnutí celého bloku a cesty zpět zjistily, že ten 3.km je až teď, protože byl na druhé straně silnice.
Veškeré myšlenky se ubíraly směrem k 4.6km, kde měla být občerstvovací stanice a „toiky“. Překvapivě už od startu se mi chtělo na záchod
a i když jsem před tím byla 4x, stejně mě tam nervozita poslala ještě jednou. Díky. První občerstvovačku máme za sebou a přebíháme
kontrolní časomíru na 5.km. Čtvrtina za námi, to jde!
Když jsme běžely dál Strakonickou, všimla jsem si na druhé straně silnice cedule 7km a záviděla všem těm závodníkům v protisměru, kteří jsou
už o 2 km napřed. Taky jsem si vytáhla rukávy, protože mi bylo vedro. Někdo za námi najednou říká „Máme tempo 5:25 dámy, to je super!“.
Tak moment. 5:25?! Ne, to není možný, takhle rychle jsem nikdy neběžela. Ale ona to byla pravda! Běhání bez mobilu a hodinek Vás totiž
zanechává v naprostém nevědomí o tom, jaký čas a tempo máte.
A konečně! Sedmý kilometr. Záchytný bod, kdy si v protisměru všímám vodiče na 2:10. Máme náskok cca kilometr. Super!
Po další občerstvovačce na 8.8km se vracíme přes most zpět ke startu, kde přebíháme kontrolní časomíru na 10km. Sluníčko svítí, fanoušci stojí podél
tratě a my kolem Karlova mostu dobíháme zpět k Rudolfinu, kde za potlesku fanoušků i nás běžců v čase 1:11:06 dobíhá nejlepší česká běžkyně Vrabcová.
Moment – 1:11? Když odečtu 5 minut ze startu, je to 1:06. To jsme těch 10km běžely tak dlouho?! Naštěstí mi po chvíli došlo, že u startu už jsme byli
na 10,5km a tak to s tím časem nebude zas taková hrůza.
Přebíhám most od Rudolfina na Edvardovo nábřeží a uvědomuji si, že už se mi neběží tak dobře jako na začátku. To je ale překvapení.
Nikdy jsem neběžela závod delší než 10km a já si přála, abych místo odbočky na most mohla proběhnout rovně do cíle, vzít si
medaili a mít to za sebou.
Tenhle boj bude ale ještě dlouhej.
Na občerstvovačce za 11. kilometrem jsem ztratila někde v davu Majdu. Kruciiii. Neumíte si představit, jak moc mi těch prvních
10km pomáhalo neběžet sama. Protože když ten vedle Vás běží, běžíte prostě taky. A když nemůže, snažíte se ho namotivovat a tím i sebe.
Z občerstvovačky vedl pěkně nepříjemný kopec. Teda, neberte to kopec jako kopec, ale berme to tak, že všechny momenty, kdy se z roviny stane
Dobíhám na 12.km a 13.km a začínám se obávat nejhoršího. Nikdy jsem neběžela dál. A to jsem běžela navíc na páse, kde se mi běhá mnohem
snáz, protože pás Vám prostě drží tempo. Začínám se obávat nejhoršího, protože je mi jasné, že dřív nebo později mi pomalu ale jistě dojde.
Občerstvovačka v Holešovicích přichází jako dar z nebes a na mostě za 15.kilometrem chvíli jdu. Není ostuda jít! Ne, není. Někdo by Vám
možná řekl, že ano, ale není. Pokud prostě nemůžete, nemáte jinou možnost. A co? Uvědomuju si, že takhle daleko jsem nikdy neběžela a na
tváři se mi objevuje malý úsměv. A prodloužíš si to ještě o 6 km.
Na mostě si plácám s nějakou paní, která mě odměňuje slovy „boží, boží, už jen kousek!“ A přesně v tomhle momentě si uvědomuju, jak jsou
fanoušci důležití. Protože jít si stoupnout na půl dne na chodník, abyste tleskali úplně cizím lidem a povzbuzovali je, si zaslouží alespoň malé
poděkovaní. Všem, kteří tam dnes byli – DĚKUJI!
Každý další kilometrovník se mi zdal v nedohlednu. Na 17.kilometru jsem si na zemi u obrubníku všimla ležet pána zabaleného ve fólii
a zanedlouho se kolem nás prohnala sanitka. Ajaj. V tuhle chvíli jsem měla v hlavě jediné – když nebudeš moc, prostě jdi.
Není to ostuda a je to lepší, než si zničit zdraví.
Od 18.km už jsem odpočítávala snad každý metr. Jenže 3km je ještě necelých 20 minut, takže i když se už to zdá jako kousek, už to prostě
vůbec neutíká. Poslední osvěžovačka byla za námi a jediná další zastávka byla cíl.
Na 19.km mě v těšnovském tunelu doběhl vodič na 2:10. Chtěla jsem s nimi držet tempo, ale vydržela jsem asi 200 metrů. Škoda, že mě
nedoběhli později. 2,5km do cíle je ještě dost daleko na to, abych běžela rychleji než můžu. Lepší se smířit s tím, že oběhnu o pár minut později, ne?
Na 20.km už to doslova hýří lidmi, kteří neustále pokřikují „už jen kilák!“. V tom momentě si uvědomíte, že jste to zvládli.
Teda – teoreticky. Dokud totiž nejste v cíli, nemáte vyhráno. Už jsem slyšela dost historek o tom, kolik lidí sebou seklo na koberci pár
metrů před cílem.
Cesta, kterou jezdím 3x týdně do školy se mi najednou zdála nekonečná. A i když bych to nejradši kolem fakulty prohnala rovnou do cíle,
musíte ještě přeběhnout most, proběhnout se po nábřeží a běžet zpět přes druhý most do cíle. Cedule 800m se zdá jako vysvobození a každá
cedule ukazující o 200m méně se Vám líbí víc a víc. Most je plný lidí takže ani nepřemýšlíte o chůzi. Běžíte a víte, že už se nezastavíte.
Za chvíli jste totiž v cíli.
Při proběhnutí cílem časomíra ukazuje 2:21. YEEEEEEES! Po odečtení 5ti minut to byl jasný výsledek pod 2:20. Ne, že bych měla nějaký
časový limit, protože jsem běžela závod poprvé. Ale asi každý si v hlavě promítá časy, které by chtěl zvládnout a já měla limit 2:20, v horším
případě 2:30. A kdybych nemusela jít na záchod, mohlo to být ještě o 2 minuty lepší! 😀
Myslím, že časově jsme na tom skoro podobně…. ne?
P.S. – když zjistíte, že časový limit na olympiádu na maraton je ještě o 2 minuty rychlejší než byl můj čas na poloviční
vzdálenost, přijdete si jako naprostí šneci.
Pár statistik na závěr:
Mezičasy:
5km 30:36 || ——–
10km 31:26 || 1:02:01
15km 32:54 || 1:34:55
20km 34:35 || 2:09:30
Celkové pořadí: 7889 / 9869
Pořadí v ženách: 1960 / 3015
Ženy do 35 let: 937 / 1411
Samotné mezičasy mi udělaly docela velkou radost. Hlavně ty první dva. Na 10km mám nejlepší čas 1:00:53 a myslím, že kdybych
nešetřila síly (a nemusela na záchod), vešla bych se pod hodinu. Tak doufám, že to příště při kratším závodě potvrdím! 🙂
Fotka z cíle s taťkou.
Z dnešního dne si odnáším spoustu zážitků. Ať už je to vlastně můj první půlmaraton a zároveň nejdelší uběhnutá trasa (o 8km!) oproti minule.
Nová medaile do sbírky, která se rozhodně stane tou nejoblíbenější běžeckou a asi jí i dlouho zůstane, pokud nezaběhnu lepší čas nebo
maraton (někdy hodně, ale hodně za dlouhou dobu – vážně, neumím si představit, že bych dnes doběhla do cíle a někdo mi řekl
„tak si to dej ještě jednou“… Ufff.).
A v neposlední řadě a asi to nejdůležitější i přes to, jak mě neuvěřitelně bolí nohy je, že jsem zlomila všechny ty pochybnosti, nervozitu a strach,
které mě doprovázely před závodem. Strach z toho, že 13 a 21 km je opravdu ještě sakra rozdíl a že to moje tělo nezvládne. A zvládlo.
A taky neuvěřitelnou psychickou sílu, kterou jsem u sebe asi ještě nezažila. I když to tak možná nevypadá, někdy jsem pěkný uzlíček nervů. Nejvíc
jsem se bála toho, že mě pohltí ty negativní emoce, že to nedokážu. Že mě začne bolet moje milované koleno, píchat v boku, brát křeče.
A nebo že budu neuvěřitelně bojovat sama se sebou a svým tělem, což většinou nedopadá dobře a nebo přes bolest a slzy. Místo toho jsem se
ale nějakým zázrakem stala sama sobě tím největším motivátorem. Neustále jsem si opakovala „běž, běž, běžíš super, klidně zpomal, chvilku jdi
a pak zase poběžíš.“ Strašně jsem se těšila do cíle až dokážu tátovi, že jsem to zvládla. A až obejmu toho nejlepšího kluka pod sluncem, dostanu
pusu a řekne mi, že je na mě pyšný. Když se totiž máte do cíle na co těšit, běží se Vám mnohem líp. A já ani na minutu neuvažovala o tom, že to vzdám.
Nevzdala.
Je to všechno v hlavě.
A kdo mi nevěříte, přečtěte si knihu „Jsem tu abych vyhrál“.
Pak pochopíte, že hlava je 90% úspěchu. Fakt.
Mějte se krásně a dobrou noc!
