Po Jesenické šedesátce jsem měla úplně zničený stehna ale jinak jsem se cítila myslím dobře, takže ten další týden se mi podařilo udržet objem kolem 60km, což je u mě teď nejčastější. Nejsem schopná to vytáhnout výš, pokud v tom týdnu nění nějaké jednorázová větší akce. Všechno to ovšem byly velmi pomalé běhy, ten první den jsem sotva lezla a nemohla jsem skoro věřit tomu, že svaly prostě nefungují. Dokonce se mi k tomu podařilo zařadit i párkrát kolo, koncem týdne dokonce 100km. Takže místo odpočinku jsem tak nějak jela dál, i když ne na plný plyn, pořád jsem dolovala tenčící se zásoby energie. A to jsem si myslela, že poslední závod byl poslední kapka. No nedokázala jsem dát oraz. Teď už to cítím. Ta nedělní stovka byl vlastně pokus o první letošní Praděd, ale dlouhý kopec na Ondřejov u Rýmařova mi ukázal, že týden po závodě to prostě nejde.
Další týden jsem tedy začala dnem volna. Druhý den to bylo hned lepší, takže delší běh v celkem slušném tempu a s plaveckou vložkou uprostřed. Ta se mi ale málem vymstila, protože ten den bylo opravdu hodně větrné počasí a já nemám letos naplaváno prakticky nic. Nějak mě nenapadlo ani plavat podél břehu, což by bylo asi v pohodě. Proti vlnám od břehu to šlo ale zpátky vůbec. Házelo to se mnou jak na moři, hrudník se mi sevřel a já začala panikařit. To se na kole nebo při běhu nestane…tam prostě spadnete a buď máte štěstí nebo je to rychlý a nebo řešíte až bolest. Ale když člověku dochází síly na vodě to je teprv pocit. Naštětí jsem si nelokla, ale ani tak jsem nemohla skoro dýchat a chvíli jen tak hekala a popadala dech. Ani položit se na záda v těch vlnách nepomohlo. Nakonec jsem se přece jen nějak doplácala ke břehu, pořád jsem se snažila uklidnit dech a nemyslet na smrt, ale musím uznat, že mi to moc nešlo a totálně mě to ovládlo, bylo štěstí že jsem nebyla až tak daleko od břehu. No fuj, pro příště žádný vlny a chtělo by to trošku potrénovat plavání, ale obávám se k tomu zas letos nedostanu.
Další den jen výklus, jelikož jsem sekala trávník a byla vyšťavená. Na druhou stranu jsem pak měla pocit aspoň nějaké odvedené práce a to znamenalo odměnu v podobě výletu. Dlouho jsem nikde nebyla běžecky, tak bylo na čase.
Tentokrát jsem si vybrala Hostýnskou pahorkatinu, nebo alespoň její dostupnější část.
Jela jsem ve čtvrtek ráno vlakem do Valašského Meziříčí, celkem pohodlný spoj, ani jsem nemusela vstávat moc brzo a byla jsem tam před devátou. Bylo teplo, takže jsem jela celkem nalehko, no ale na běh moc ne. Stejně jsem brala šustku, náhradní triko a ponožky, nějaké jídlo, pití, mobil a externí baterku, foťák a nějaké drobnosti. Ale už jsem se zařekla, že zrcadlovku na běžecké výlety tahat nebudu. Stejně jsem skoro nefotila, a když tak i mobilem, akorát jsem měla těžký batoh a do ušetřeného prostoru jsem měla dát vodu navíc, která mi chyběla, jelikož jsem neměla hydrovak (ukraden) ale jen dvě soft flasky a nějaké pití v plastu, kterého jsem se brzo zbavila.
Zezačátku jsem nespěchala, čas jsem měla vypočítaný dobře, a navíc se mi chtělo dost na záchod a tak jsem jen hledala kde si odskočit. Teprve potom jsem to trošku rozběhla, až venku za městem. Trasu jsem si naplánovala tak nějak přes rozhledny do Bystřice pod Hostýnem. První rozhledna byla Jarcová, hned na pátém kilometru. Bohužel byla úplně obsazená školním výletem a já se rozhoně nehodlala zdržovat mezi vytlemenými puberťáky, tak jsem udělala fotku zespoda a běžela dál. Kousíček po trase byly stejně další nádherné výhledy, a ani jsem nemusela nikam moc šplhat. Chvílemi jsem fotila a také odlehčila batohu o banán. Pak byl celkem běžecký úsek až do Rajnochovic, brala jsem to po červené značce….a popravdě už si to moc nepamatuju. Zážitků bylo víc a jak se to nenapíše hned tak nevim. 😀
V Rajnochovicích jsem měla nějakých 19-20km v nohou a vedro už začínalo být znát. Nechtěla jsem moc městem, takže od kostela hned do polí směrem na Kunovickou hůrku, kde byla další rozhledna. Cestou zase trošku focení…výhledy, kytičky, kostelík…a občerstvovačka, když mi pod nos zavoněly lesní jahody… nasbíraná hrst mě pěkně osvěžila. 🙂
Na kopec jsem pokračovala polní cestou, neznačenou, ale hlavně že byla. Sice vedla přes soukromé pastviny ale býci nikde, jen z dálky se ozývaly ovečky, tak stačilo přelézt nadvakrát plot. Nad loukou na vyhlídce u informačí tabule, kde začíná naučná tezka, jsem si dala delší pauzičku na lavečce, abych trochu dobila baterky sobě i hodinkám. To už mi bylo opravdu vedro, ale musela jsem vydržet a naštěstí byl pak kousek lesem. Rozhlednu na kopci jsem nejdřív nemohla najít, protože jsem hledala na místě, kde byla zřejmě kdysi a na mapách je tam stále. Ale nebylo po ní ani památky. Už jsem si říkala, že tedy ani tato vyhlídka nevyjde, ale jak jsem běžela dál, po pár desítkách metrů se objevila. Maličká rozhledna, s výhledem převážně na severozápad, na druhou stranu bylo dost stromů. Za jedním z nich byl ukryt i vrchol Kelčský Javorník, na který jsem mířila. Snědla jsem pár datlí a seběhla do Podhradní Lhoty, odkud už začínalo další stoupání. Přes zříceninu Šaumburk, ze které toho ovšem moc nezbylo, po zelené značce na Kelčák. No stoupáky pěkné ale byla jsem za půlkou a zbývaly mi už jen dva větší. Cestou jsem nepotkávala až tolik turistů, jen sem tam cyklista, ale na Kelčském Javorníku už jich pár bylo. Naštěstí jsem stihla vylézt na rozhlednu dříve, než se z lesa začal po kouskách trousit další školní výlet.
Výhled byl opravdu nádherný, plošina je ve výšce 892m.n.m., a vítr nahoře příjemně foukal. Teď už jsem měla ale opravdu žízeň a zvažovala, že poprosím někoho o vodu, ale nakonec jsem to ještě vydržela, hlavně proto že tam přišla ta nevychovaná banda puberťáků a já musela pláchnout do klidu. Podle map jsem tedy zamířila směr Tesák, i když původně jsem chtěla rovnou na Hostýn, ale zas tak moc jsem si to neprodloužila, ty kiláky navíc jsem nasbírala spíš různým kufrováním a drobným pobíháním po trase.
Na Tesáku naštěstí bylo otevřeno, takže kola, a voda do zásoby… na moc víc nebylo, musela jsem šetřit, a měly tu stejně jaksi draho. Ale stačilo to. Následně jsem zjistila, že o pár desítek nebo stovek metrů dál, je pramen Machova studánka, u kterého jsem se aspoň osvěžila, protože láhve už byly plné. U pramene jsem si vůbec nevšimla žádné odbočky a běžela dál po vrstevnici lesem, kde bylo opravdu příjemně, takže jsem na žlutou značenou seběhla o kousek dál. Tady už byla civilizace… značka vedla podél asfaltky do Chvalčova. Vzala jsem to kousek po ní, abych se vyhnula dalším malým výletníkům. U přístřešku Kozlůvky jsem opět zaparkovala na chvíli u potoka a osvěžovala se co to šlo. To, že jsem se ráno mazala opalovacím olejem, už stejně nebylo vůbec poznat. Osvěžení mi ale moc nevydrželo a po pár stech metrech jsem opět zamířila k vodě. Přes potok vedla lávka k silnici a pod ní bylo celkem skryté místečko. Napřed jsem chladila nohy ale v momenttě šlo dolů oblečení všechno a já dřepěla pod malým splávkem, schovaná částečně pod lávkou a břehem. Měla jsem štěstí, nikde nikdo a i kdyby, tak co. Vody bylo, že v dřepu bych se schovala. Ledová koupel mě nejen osvěžila ale ochladila dost do hloubky a vlila novou energii do těla. Už mě čekalo jen závěrečné stoupání po červené na Hostýn a myslím, že jsem ho zvládla celkem rychle, cca za 23minut, chvilkama jsem i cupitala.
Na Sv.Hostýně jsem se vlastně moc nezdržovala, jen pár fotek, ani žádný velý odpočinek. Už jsem musela zas trošku pohnout abych stihla příznivý spoj v Bysřici pod Hostýnem. Takže poslední čtyři kiláčky jsem se snažila už běžet. Nejhorší byl poslední kilometr po asfaltce k nádraží, který nevedl ani trošku stínem. Ale stihla jsem si koupit lístek a ještě v hospodě snad desáté cenové skupiny u nádraží (klasika) koupila nějaký barevný patok s kiwi příchutí, ale potřebovala jsem to a pivo by mě asi položilo na fleku. Cesta domů vlakem už byla celkem pohodě, jen v Hulíně měl vlak zpoždění a tak mi pak v Olomouci hned nenavazoval spoj.
S výletem jsem byla ovšem nadmíru spokojená. Přesně to jsem potřebovala. Běžecky prozkoumat neznámou krajinu. To je to co mě nabíjí. 🙂
"Enjoy neture and live." Berenique
