V Koutech nad Desnou(570 m.n.m.) nás přivítala celkem zima +3°C. Vyndaváme péřovky, rychle na registraci a postavit stan, ať něco naspíme. Po cca hodině převalování se začínáme oblíkat. Tomáš zjišťuje, že nechal doma kompresky, tak mu dávam svoje náhradní, který jsem si naštěstí strčil do kapsy těsně před odchodem z domu. Důkladné promazání a zkoušení co vlastně v tomhle počasí na sebe. O tisíc metrů výš na hřebenech může dost foukat a že tam bude pod nulou je jistota… Já nechávám bundu v batohu s předpokladem řádného zahřátí v úvodním stoupání na Keprník (1423 m.n.m.). Jedna fotka před startem a už se řadíme k oblouku.
Start v 23:55 a vyrážíme skrz Kouty. Tomáš hned ze začátku nasazuje rychlejší tempo. Až do nástupu do terénu v 850 m běžíme. Pak se tempo celkově zpomalí. Cesta je uzounká a snažit se předbíhat moc nemá cenu. Asi od 900 m.n.m. je sníh. V sedle pod Vřesovkou se zase rozbíháme. Před Keprníkem zas přecházíme do rychlé chůze, abychom si pak užili 6,5 kilometrový seběh až do Ramzové. Na první občerstvovačce pod sjezdovkou jsme za 2:11. Čaj, sůl a banán a vyrážíme dál.
Následuje lehce rovinatý úsek asi 2 km k Vražednému potoku. Tam si odskakuji na malou a nechávám Tomáše jít napřed. Při jeho dobíhání se dost zadýchám a v následném stoupání kolem Obřích skal jsem na tom dost blbě, pouštím x lidí před sebe a říkám si jak dám asi zbytek. Nakonec mě začnou ještě mrznout ruce, a tak vyndavám rukavice. U chaty Šerák beru taky bundu a mám toho nějak dost. V mírném seběhu se trochu zahřívám a pak to přijde. V momentě, kdy začneme opět stoupat na Keprník, dostávám křeč do pravého stehna, nemůžu se asi minutu na tu nohu ani postavit. Piju, beru magnéziovou tabletu, gel, a pomalu jdu nahoru. Na vrcholu se to trochu uvolňuje. Při sestupu se ale křeč opět objevuje a tak spíš jen přiskakuju. Tak trochu přemýšlím jak daleko to dám. Beru další tabletu, gel. Je to lepší. Další fáze je hodně chodecká a hodně o vůli. Za Červenou horou naštěstí následuje dlouhý, ale mírný seběh až na Červenohorské sedlo, kde se zase rozbíháme a nohy se taky uklidnili… Na sedle doplníme vaky.
Od sedla jdeme zase nahoru na hřeben, ale jde to rychle a začíná svítat, takže si konečně můžeme taky užívat krásy Jeseníků. Cesta přes náhorní slatě je nádherná. U Švýcárny stáli dva týpci jen v trenýrkách a bundách a halasně povzbuzovali každou dvojici – to pak nelze neběžet. Mírné stoupání na Praděd je zpestřeno nepříjemnou ledovkou na asfaltu. Rychle kontrolní podpis do mapy a hurá na Ovčárnu. Z Pradědu vybíháme s dvojicí holek, která je aktuálně druhá a vlastně s nimi poběžíme až do cíle. Když se těsně před 3. občerstvovačkou kvůli fotografovi zase rozbíháme, tak ten to okomentuje, že prej nejsme na borůvkách, tak běžíme dál. Rychlá snídaně z koly a koláče (borůvkovýho) na Ovčárně, ze které vybíháme v čase 7:16 a zbývá už jen 18 km. K Petrovým kamenům se prodíráme přes kosodřevinu a dostáváme se na hřeben Vysoké hole a Kamzičníku. Tam se spojujeme opět s holkama a běžíme. Teda, dost se necháme tahat, ale holkám to prý nevadí… Začíná i svítit sluníčko. Při seběhu k Františkově myslivně se k nám přidá další dvojice a pomalu začínáme myslet i na čas pod 10hod. Vrstevnicová cesta po modré značce je dost rozbitá, ale běžet se dá. Konečně dobíháme k odbočce k Dlouhým stráním. 4 km mírné stoupání by mělo být poslední. Sundaváme bundy, já beru tabletu jako prevenci křečím, které ale stejně záhy přicházejí. Nahoru to jde z těžka.
Dojdeme na silnici k přehradě a s vidinou cesty „jen dolů“ se rozbíháme. Stále to vypadá, že to pod těch 10hod dáme. Bohužel silnice se ještě jednou zakroutí a my musíme vystoupat ještě poslední kopeček k větrným elektrárnám. Nejdřív sice jen jdu, ale pohled na hodinky mě vyburcuje a tak běžíme. Pak už je to jen z kopce. U horní stanice lanovky sice trochu zmatkujeme, protože když do teď byly fáborky asi po 50 m, tak najednou se po nich slehla zem… Běžíme zbytky sněhu po sjezdovce, zbývá asi 2,5 a 12 min. Asi v půlce odbočujeme k lanovce a běžíme pod ní po bikové cestě. Už jsou vidět Kouty. Už jsme zase na sjezdovce a zbývají 4 minuty. Berou mě křeče skoro do všech svalů na nohách, ale Tomáš povzbuzuje, tak se snažím. Probíháme kolem začátku lanovky a zbývá asi minuta, ale taky ještě 500 m. Poslední seběh a 10 hodin od startu uběhlo. Tomáš čeká před mostem a pak společně probíháme obloukem v čase 10hod 1min 34sekund. Jsme na 47. místě.
Mám toho dost! 🙂
Usedáme v cíli. Tleskáme holkám, které udržely druhé místo a stejně tak slečně se stafordem, která skončila třetí v dogtrekingu.
Tomáši díky za krásnej závod a za podporu!
A na závěr i krátké video:
1. část / 9. km při stoupání na Keprník
2. část / 43. km seběh z Pradědu na Ovčárnu
3. část / 47. km na hřebeni Kamzičníku
