Hodinové běhy I: Dubeč – Háje

Nápad na název seriálu přišel během dnešního běhu, když jsem zas po delší době mohl konstatovat, že se mi podařilo najít celkem smysluplnou trasu odněkud někam, navíc s přiměřeným množstvím asfaltu a ještě ke všemu přiměřeně (časově) dostupnou. Bez mučení se přiznám, že základem mé běžecké lenosti je často to, že mě nijak nemotivuje jít prostě a jen pouhopouze točit na okruh který už znám nazpaměť a který už mi kromě kilometrů (a velmi sporadické touhy překonat svůj čas z minula) nic moc nepřináší. Nemám nijak zvlášť v oblibě asfalt (stejně jako moje nohy) a když se mu můžu smysluplně vyhnout, tak to zpravidla dělám. A stejně tak si nijak nepotrpím na akce typu hodinu a půl cesty tam, běh, hodinu a půl cesty zpět. Věřte mi, že kdyby bylo možné obléct si před domem plavky a začít plavat, tak bych toho taky naplaval mnohem víc než nějakou umrněnou hodinu týdně. Takže základem pro mě je ztratit co nejméně času přesuny a současně zaběhnout něco pěkného.

Hodinový běh je pro řadu začátečníků pomyslná meta. Může to začít třeba snahou vydržet běžet hodinu bez zastavení, nebo zvládnout za hodinu uběhnout desítku. S hodinou se navíc docela dobře počítá v různých časových plánech. Když večer řeknete, že si jdete na hodinku zaběhat, vaše drahá polovička mrkne na hodiny a bez většího počítání ví, že až bude velká ručička zase na stejném místě, má vás očekávat s večeří. Když řeknete, že jdete ven na 50 minut, stejně si na tu večeři nejspíš deset minut počkáte… A ačkoliv při běhu většina běžců řeší spíše tempo, v minutách na kilometr, tak rychlost se stejně nakonec vyjadřuje v kilometrech za co? Za hodinu…

Naštěstí nejsme v jedné z navenek humorně působících zemí, kde jsou lidé tak hloupí, že jsou schopní zažalovat autora článku o maratonu za to, že je nevaroval, že za 2 hodiny 10 to běží jen ti nejlepší. Nicméně stejně pro jistotu pár poznámek. Hodinové běhy jsou trasy, které mi trvaly přibližně (plus mínus cihla) hodinu. Někdy to jde líp, někdy to jde hůř. Vám taky. Proto u trasy uvádím jak kilometry, tak svůj čas a tempo. Takže se může stát – a stane – že mě budete na nějaké trase proklínat ještě za hodinu dvacet, nebo naopak budete po 50 minutách hladoví stepovat v kuchyni. Pokusím se vždy objektivně napsat, co vás na trase čeká, abyste mohli odhadnout, která z výše uvedených variant je pravděpodobnější. Hodinový běh znamená, že hodinu potřebujete pouze na běh. Mou snahou je, aby jakékoliv přesuny trvaly co nejkratší dobu, ale jejich délka samozřejmě závisí i na vašem bydlišti, způsobu dopravy a dalším, takže s prostou hodinou času zpravidla nevystačíte. U některých tras nahodím i možné (podle mě smysluplné) varianty. Vzhledem k tomu, že se bavíme o běhu, ne o jízdě tramvají, je však možných variant téměř neomezeně a určitě někde najdete lepší.

A konečně: to, že se trasa líbila mě, ještě neznamená, že vám se bude líbit taky. Ale snad ano. Aspoň občas.

Trasa: mapy.cz, Garmin Connect

Doprava: Na začátek trasy busem PID do zastávky Za Pavilonem (na znamení): 111 ze Skalky (metro A,  18 minut), 240 z Hájů (metro C, 22 minut). Konec trasy ve vzdálenosti cca 300 m od metra C – Háje.

Popis: Přímo u zastávky busu prolukou mezi domy do konce ulice U Transformátoru, po pěšině přes potok na hráz rybníka V Rohožníku. Zde pokračovat vpravo po trase naučné stezky Dubeč-Uhříněves. Pozor na značení, místy je velmi sporadické a je tak jednoduché špatně odbočit (nebo neodbočit). Po louce podél Říčanského potoka až k Podleskému mlýnu. V okolí mlýna hospodaří Výzkumný ústav živočišné výroby, takže zde můžete v ohradě zahlédnout například stáda jelenů a laní. U mlýna se připojí modrá turistická značka. Pokračujte dál podél rybníka (se svými 14,4 ha třetí největší rybník v Praze) a nenechte se zmást tím, že místy je na stromě jen jedna ze značek – do Uhříněvsi vás dovedou obě. Po chvíli značky opustí břeh a navedou vás na cca 550m asfaltový úsek vedoucí k Oboře v Uhříněvsi. Na okraji uhříněveské zástavby po pravé straně minete Židovský hřbitov a pak na nějakou dobu opustíte měkčí podklad (přesněji na nějakých 1850 m). Překřížíte ulici Přátelství (semafor, hlavní a velmi frekventovaný tah) a po modré (NS zde končí) doběhnete k nádraží Praha – Uhříněves (možnost zkrácení). Zde odbočíte doleva podél kolejí a budete pokračovat po zelené. Překřížíte ulici Ke Kříži (přechod, opět hlavní tah), odbočíte doprava a podběhnete železnici. Dále pokračujete po zámkové dlažbě až k napojení na ulici K Dálnici, kde zelená opět po přechodu přechází na pravou stranu silnice. Zbývá vám posledních asi 300 m po tvrdém, pak se zelená stočí mírně doprava mezi domy a pokračuje mezi loukami do Pitkoviček. Zde je (dle mého) asi nejnebezpečnější úsek: přibližně 100 metrů po silnici. V tomto úseku je hůř vidět na přijíždějící auta, vzhledem k tomu, že na obou koncích úseku jsou zatáčky. Osobně doporučuji (s vědomím páchání přestupku) přeběhnout přibližně v polovině úseku na opačnou stranu a běžet po pravé straně silnice. Tak budete mít při přebíhání dostatečný rozhled na obě strany. U konce úseku je po pravé straně velký asfaltový plácek, kde opět zvyšte pozornost – není zde malovaná krajnice, někteří řidiči si zde tudíž před prudkou zatáčkou (doleva přes most) poměrně hodně najíždějí. V zatáčce pokračujte dál rovně po zelené, která jde nejprve porostem u břehu potoka, poté po loukách. Tento úsek je místy až extrémně rozježděný od bikerů, takže v mokrém počasí počítejte s vydatným bahnem. Poté, co minete (po pravé straně) altánek, je možné odbočit ze značky a přeběhnout zkratkou do Křeslic. Pokud odbočku minete, doběhnete až na rozcestí Dobrá voda, kde se zelená vrací, a zaběhnete si asi o 750 m víc. V Křeslicích přeběhnete hlavní silnici (přechod, z obou stran jedou auta z kopce, proto často dost rychle) a máte na výběr. Buď odbočíte doprava po zelené, čímž si připíšete dalších cca 800 m asfaltu, nebo odbočíte doleva po červené, čímž si připíšete cca 300 m asfaltu a navíc dva pěkné kopce. Doporučuji variantu druhou. Červená za mostem odbočuje doprava ulicí do kopce, následně pak po lesní cestě padá zpět k potoku. U altánku je potřeba přeběhnout po mostku přes potok a pokračovat do kopce k silnici. Zde odbočíte doleva (zprava se připojí zelená) a poběžíte až do zatáčky (asi 200 m). Výhodou na tomto úseku je jeho přehlednost (viditelnost kolem 300 m, místy i více), nevýhodou možnost narazit na řidiče využívající právě zmíněné přehlednosti k testování výkonu motoru. V zatáčce zelená značka odbočuje a po pár metrech polní cesty vás zavede do Milíčovského lesa. Zde můžete buď sledovat značku, nebo běžet po okraji Milíčovského lesa (obě varianty cca 1,75 km) až do jeho severozápadního rohu. Zde už bez značení po asfaltu po okraji sídliště (po pravé straně budete mít Milíčovské homole, které zná asi každý z Jižáku prostě jako Kopce), podběhnout vedení vysokého napětí a dál až k cyklostezce obkružující sídliště. Odbočíte doprava a necháte se vést až do levotočivé zatáčky, za kterou pak následuje mírné stoupání ke křižovatce ulic Novomeského a Stříbrského. Závěrečný asfaltový úsek od rohu Milíčovského lesa má přibližně 750 m. Zde má trasa končí, nicméně pokud chcete doběhnout až na metro, čeká vás ještě 250 m ke křižovatce ulic Novomeského a Opatovská.