Před pár lety jsem objevila krásy cestování a stalo to se mou drogou. Snažím se každý rok aspoň na chvíli oprášit moje toulavé boty a vyrazit.
Letos to bylo v mnohém poprvé. Poprvé jsem jela jen sama za sebe bez Rudy, poprvé to nebylo jen o užívání, ale taky o povinnostech, které nakonec byly tou největší radostí, poprvé jsem vystavila tělo takové nadmořské výšce a snažila jsem se dělat jakože nic, poprvé jsem byla v tak drsných podmínkách, že po návratu jsem se těšila na ten největší komfort a to na teplou vodu, postel a normální záchod a že projdu po ulici a nešlápnu během 200 metrů do žádného hovna.
Ale pěkně popořádku. Ono za to vlastně všechno může Luďa a Zuzka. Když na podzim Luďa vyslovil svůj sen jet do Peru a Ruda se toho chytil, bylo mi jasné, že pojede a splní si svůj sen s ním. Věděla jsem, že pokud budu chtít letos vyrazit někam, tak sama. Najít parťáka na takové měsíční cestování není jen tak a tak jsem se rozkoukávala, variant bylo více, ale žádná, co by mě nadchla. Až jednoho mi napsala Zuzka „Majdi, já tě tam úplně vidím …..“ a poslala mi odkaz na Brontosaury v Himalájích. Nadchlo mě to, ale pořád to rozmýšlení nebylo jednoduché a v hlavě mi šrotovaly otázky jako – zvládnu tu nadmořskou výšku, zvládnu učit malé děti v angličtině, zvládnu tu zodpovědnost, je to to, co chci a bylo to jako na houpačce a jeden den jsem moc chtěla a pak zase byla podělaná strachy. V den kdy jsem měla dát definitivně svou odpověď, jestli jedu nebo ne, jsem opět nevěděla a Karin mi řekla, hele, pokud takhle váháš, tak si to dobrodružství a cestu nezasloužíš a to bylo něco!!!! Řekla jsem, že jedu a chci jet, všechno ze mě spadlo a začala se hrozně těšit.
Naplánovala jsem si toho spoustu a připravovala se v rámci svých možností, jak v kopcích, tak v knížkách na výuku.
Čas utekl strašně rychle a najednou tady bylo 29.6 a já seděla v autě do Prahy, že se tam potkám s klukama, kteří přiletí z Peru a ráno 30.6 odletím na svůj měsíc dobrodrůža. Před Olomoucí mi volá Alice (naše koordinátorka), jestli jsem slyšela, co se stalo v Istanbulu a co na to říkám a jestli se nebojím a jaké jsou možnosti. Tak jsem se usmála a říkám jí, „jedu, bude to teď nejbezpečnější letiště na světě“ a ono opravdu bylo, při přeletu jsme vůbec nic nepoznali, jen bezpečnostní opatření byly větší než obvykle, ale pocit to nebyl úplně nejlepší.
Do Prahy jsem přijela, navštívila kamarádku a už se chystala na letiště pro kluky, když mi přišla zpráva, že nestihli letadlo a neví, kdy přiletí a jestli mě stihnout. Bylo 19h, já dopíjela kafíčko u kámošky a v tom panika – do pytle, vždyť Ruda má polovinu věcí, které jsme si měli předat – filtr na vodu, karimatku, powerbanku, garminy atd. a hlavně ty garminy, bo jak říká ULČA, bez těch je trénink na hovno. Vrazila jsem do obchodu a pořídila jsem si krásné bílé tenisky NIKE 🙂 v Himalájích mi sice budou na houby, ale nekup to za tu cenu a to jistě každá blondýnka pochopí. Takže jsem byla uspokojena, i když jsem stále neměla výbavu do Himalájí. Večer si nalakovala nehty na růžovo, protože musím ladit a šla spát. Nakonec vše dobře dopadlo a potkali jsme se na dvě hodinky na letišti ráno, předali si věci, panika zažehnána a dokonce stihli i kafíčko.
Pak už odlet a cesta probíhala v pohodě. Po dlouhém putování jsme doletěli do Šrinagaru, což jsem si myslela celou dobu, že je město asi tak 200km od Pákistánských hranic, takže dost daleko od něčeho nebezpečného. Na místě mě vyvedli z omylu, protože od hranic s Pákistánem jsme byli 20km a později se dostali až na samotné hranice. Naštěstí jedu učit ten zeměpis a mám ve všem jasno.
Měla jsem opět více štěstí než rozumu, toto město je na území Kašmíru a ten léta bojuje o připojení k Pákistánu, vojáci na každém kroku a lidi opravdu od pohledu podivní. Odjeli jsme druhý den po místní Kargil highway směr Mulbekh, 150 km jsme jeli 8 hodin a cesta to byla adrenalinová.
Kilometrové srázy, místy žádný asfalt a nakonec už i ironické hlášky „Ten řidič jezdí jako barbínka 30 cm od kraje, to nemá koule jet úplně na kraj?“. Řidič si navíc dělal za jízdy s náma selfíčka.
Za 3 dny po odjezdu z tohoto města zastřelili místního vůdce a strhla se lavina nepokojů, při kterých snad postříleli 20 lidí, do města se nedalo jet, na auta, taxíky a autobusy místní házeli kamení, rozbité okna, střílelo se…dalo se projet jen v noci na letiště a pak už ani to ne. Tak jsem si říkala, že mám asi sakra štěstí, že před těma kalamitama ujíždím. Ale to už jsem byla v Mulbeku, vesničce ve 3500 m.n.m v Himalájích, kde se svým způsobem zastavil čas, po nepokojích v Šrinagaru vypli signál a tak už nejel internet, ani když foukl vítr, prostě ráj.
Den jsme měli na oťukání a seznámení se školou, zjištění situace, jaké pomůcky tady jsou, kde budeme učit atd.
Měla jsem učit zeměpis, ale ve škole nebyla žádná velká mapa zeměpisu, ale jsme to holky šikovné a poradily jsme si a nakonec byly mistryně improvizace. Co mi dělalo ze začátku problém, byla ta výška a normální fungování. Vyjít 30 schodů a nezadýchat se? Nemožné!!!! Rozběhnout se nebo udělat rychlejší pohyb? Na poblití 🙂 a v tom mám já učit ty malé rošťáky, kteří schody běhají bez nejmenších problémů a já po 10 si dávám pauzičku na kochačku a výhledy? No to bude teda kouř.
V pondělí ráno to byla asi největší krize, hlava bolela z výšky, tréma z dětí a z hodin, ale co už, dala jsem se na boj, je třeba se k tomu postavit čelem.
První hodina, třída jen s kobercem, bez lavic a 25 dětí. První hodinu jsme vzali jako představovací a začaly. První dítě a otázka „What is your name?“ a odpověď „Tanzin“ , „okej nice name“, další dítě, stejná otázka a taky stejná odpověď. Dalších 13 jmen bylo buď Stanzin nebo Tanzin a bylo jedno, jestli to je kluk nebo holka. Později nám bylo vysvětleno, že díky Dalajlámovi (je to jeho rodné jméno) je to to jméno populární a tak je pro rodiny čest, dát svému dítěti toto jméno a vlastně ho má každý ve vesnici buď jako první nebo druhé jméno. No nic řekla jsem si, aspoň to bude jednodušší, a když na někoho zavolám tímto jménem, nemůžu se splést.
Učení probíhalo nakonec v pohodě a můj strach a obavy hodinu od hodiny opadávaly a děti byly úžasnější a úžasnější, takové děti jsou snem každého učitele. Byli to správní sígři, neposední, kteří vymýšleli lumpárny na každém kroku, živé a neposedné děti, ale respektem k dospělým a učitelům, vděčné za jakoukoliv pozornost, aktivitu nebo hru, co jsme jim vymyslely, chutí se učit. Nebylo těžké ty děti učit, byla to čím dál větší radost a zábava a nešlo ty děti nemilovat a bylo mi jasné čím dál víc, že i když to bylo náročné učit a připravovat se, loučení bude bolet a bolelo moc. Už teď mi chybí slyšet každé ráno 200 krát „ guuuuuud mornink meeeeem“ ( Jako dobré ráno madam) a s každým dítětem si plácnou rukou a některýma i 10 krát. Co mě překvapilo asi nejvíc, jak nedělali rozdíly mezi staršími a mladšími dětmi a tak nějak automaticky se starali o sebe navzájem, pomáhali si, když hráli nějakou hru, nikdo nebyl odstrkovaný a i ti nejstarší museli ctít pravidla těch nejmladších, které si vymysleli při nějaké hře. Prali se, ale byli si zároveň rovni.
Další věcí, která mě překvapila, že nebylo povoleno projevovat jakoukoliv náklonnost k opačnému pohlaví na veřejnosti, ale ne ke stejnému, takže jsme běžně potkávali kluky vodit se za ruce, hladit se, dotýkat se tak, jak na to nejsme my zvyklí a bylo to fakt divné. Jinak pro děvčata, za měsíc jsem nepotkala snad jediného fešáka.
Podmínky tam byly tvrdé, voda ledová, pralo se a koupalo v ledové řece, ale i tak to bylo nádherné, protože jste ráno vstali, koukli se na zelené údolí, skály a hory nad ním a první co vás napadlo bylo, že jste v ráji, sice drsném, ale v ráji.
Po 3 dnech mi už nohy nedaly pokoj a donutily mě ráno vstát v 5:45 a vyběhnout. Aklimatizována, jsem si říkala, jak si to užiju a jak to bude parádní prostě si běhat v Himalájích. Znělo to krásně a vznešeně, ale bylo to tak náročné jako všechno tady. Cesta mírně stoupala, na 2 km nastoupáno asi 120 metrů a po 500 metrech běhu jsem intezivně vzpomínala na video s Orlíkem a jeho maratonem v Krakově, kde Páji vysvětloval, že běžet 6 min/km je vlastně sprint a měl sakra pravdu. K tomuhle průměru jsem měla zatraceně daleko. Bylo to peklo na zemi, plíce jsem zapomněla někde v Evropě, nohy jako z olova a tak jsem dala 2 km do kopce a pak to seběhla dolů. Úplně KO a tak vyřízená z běhu jsem nebyla ani nepamatuju. Celý den ale pocit takové té správné unavenosti a dojebanosti, která se nedá popsat, ale musí se zažít a je jako droga a tak jsem do toho šla i následující dny a postupně prodlužovala vzdálenost s tím, že se to přece musí zlomit, je třeba jen vydržet a „kurde přydat“. Nezlomilo 🙂 ale zrychlovala jsem , prodlužovala jsem vzdálenost, ale dřina to byla neskutečná pořád a hlavně odložila Garminy, ať mě to nestresuje.
Po odpoledních a volnech jsme pomalu zkoušeli oťukávat místní kopečky a dostávat se výš a výš. Vypadalo to krásně a jednoduše, ale jen do chvíle, než jsme vlezli mezi skály. Žádné cestičky a stezky, jen místy kozí stezky a samá suť, takže uděláte krok a noha vám sjede o půl kroku níž. Byla to fakt dřina, tempo absolutně nepoměřitelné s kopečkama u nás, ale dřina to byla nádherná až masochistická. Užívala jsem si každý krok a ten pocit, že tam můžu být, v nejvyšších horách světa.
Vše jsem si krásně naplánovala jak to mám ve zvyku a těšila na tu dřinu jak polezeme na Stok Kangri (6153 mn.m) . Byla jsem opatrná a nikam se nehnala, nic nepřepalovala a víc než kdy dřív poslouchala své tělo. Od třetího dne jsem měla jako všichni rýmu a občas bolení v krku, ale nic velkého, člověk si na to zvykl, byla to prostě součást aklimatizace a výška a prach to nedovolovaly vykurýrovat.
Po dvou týdnech učení přišlo velké loučení, těžké loučení a hlavou mi proletělo, že jsme toho stihla strašně moc, nechce se mi odjet a zároveň se těším na další dobrodružství. Zkusila jsem si jaké to je žít v rodině (mají podmínky opravdu drsné, ale jsou neskutečně milí a hodní), jaké to je se projít odpoledne po místních kopečcích, běhat ve 3,5 tisících, naučila se vařit místní jídla a spoustu dalšího.
Po přesunu do Leh jsme si dali výlet na Pangong Lake, což bylo ledovcové jezero pro změnu na hranicích s Čínou ve výšce 4200 m.n.m.
Tam jsme se taky dostali až do výšky 5375, měla být parádní aklimatizace před Stok Kangri. Jenže ouha, přespali jsme tam, přijeli jsme zpátky do Leh a moje tělo vyhlásilo stopku, teploty, že by na mě mohli vajíčka smažit, klouby neskutečně bolely a svaly hořely, vstát z postele byla půlhodinová těžká dřina a mi bylo jasné, že můj sen dostat se do 6-ti tisíc rozplýval. Byla to bezmoc, dny ubíhaly, stav se nelepšil a já to taky pořádně obrečela, kdy totiž jindy si budu moct dovolit takovou aklimatizaci a bude šance něco takového podniknout? Byl to boj samé se sebou, daleko horší než na kopci, tam člověk má pocit, že může něco dělat, já ležela v posteli a koukala na ty kopce a nic. Vzala jsem to jako výzvu, že mě to má něco naučit a v hlavě mi pořád znělo „Chceš-li boha rozesmát, řekni mu o svých plánech“ protože, přesně tak to bylo, něco plánujete do posledního detailu, ale život si to stejně udělá po svém a nenaděláte nic. Strašně moc jsem se chtěla uzdravit a vyrazit aspoň na nějaký jiný trek, ale marně. Po 3 dnech jsem vylezla z postele a po hodinové procházce po městě se mi vracely teploty, bylo zle a musela jsem zpátky do postele. Nakonec jsem si to holt v hlavě srovnala, smířila se s tím, že některé sny zůstanou jen sny a nenechám si ten konec ničím otrávit a prostě si to užiju jinak a tak jsem po ránu, kdy mi bylo dobře, dělala procházky po okolí a po místních kopečcích, dávno zahodila garminy a prostě užívala každý krok a každý výhled a že bylo o co stát.
Nakonec jako odměna přišlo něco, co se zdá jako banalita, pro mě to ovšem byl silnější zážitek, než jsem si dovedla představit. Ráno den před odletem do města přijel Dalajláma. Někdo si řekne, je to jen stařík jako každý jiný, ale není, potkat ho osobně takhle blízko bylo neskutečné, energie, úsměv a „něco magického“ z něho vyzařovala na dálku a bylo to o to silnější, čím byl blíž.
Tohle mě donutilo se zamyslet a říct si, že vše zlé je opravdu k něčemu dobré, protože kdybych byla na treku, tak o tohle setkání přijdu a to tak mělo být.
Pomalu se vracím do reality všedních dní a teprve teď některé obyčejné zážitky dostávají tu správnou patinu a lesk. Lidi se mě ptají, jestli se tam někdy vrátím splnit si svůj sen. Je to asi první místo, o kterém říkám ano, ráda bych. Nejsem si už jistá, jestli se vrátím do Indie nebo Nepálu, protože bych chtěla vylézt Stok Kangri nebo nějakou jinou horu, tenhle sen asi zůstane snem a má to tak být a já vím, že přijdou jiné sny, které se budou plnit a nebo taky ne a zůstanou jenom sny. Bylo to drsné, ale nádherné, intenzivní, potkala jsem úžasné lidi, zažila toho na knihu a komukoliv bych to jen doporučila, protože to bylo jako pračka na hlavu. Naučilo mě to, že v těchhle horách nerozhoduje ani tak síla a fyzička, ale hlava a to jak je člověk připravený si to užít, zpomalit a třeba se i zastavit, když je třeba. Rychlost a výkony tady nehrály vůbec žádnou roli.
Další zážitky raději někdy osobně, nejsme si jistá, jestli jsou publikovatelné.
