Sobota 10.9.2016
Pražskou Grand Prix běhám již řadu let a mám ji ráda. Poprvé jsem se jí zúčastnila v roce 2004. To se ještě diplomy posílaly v papírové podobě poštou :-).
Dva a půl tisíce žen. Mým cílem je umístění v první dvacítce. Chybí špička, která se postupem času přesunula k mužům na desítku. Je tady pouze několik mladých nadějných holek, co dají pětku za osmnáct minut. A také modelíny… ale jo, i ony k tomu patří :-).
Vzhledem k tomu, že na startu stojím ve druhé řadě, lovím v paměti jak on vlastně ten polovysoký start jenom vypadá… 😀 No jo no, dneska je to bez čekání :-).
Na čele závodu se hned vytváří asi desetičlenná skupinka, v níž se tak nějak ocitám… Jé, kde to jsem? A proč ty holky běží tak pomalu? 😀
Představa, že s nimi vydržím, je lákavá. Ale na to je potřeba mít dobré nohy a ty moje jsou však bohužel momentálně tuhé :-(. Moc mi to neběží.
Mám nějaké počítací tendence. Ještě, že neběžím s hodinkami. Jsem na sedmnácté pozici. Můžou mě předběhnout maximálně už jen tři závodnice.
Reklama na billboardech lákala na závod sloganem: „Běž zapadajícímu slunci naproti.“ Přede mnou pár žen. V protisměru úžasný dav běžkyň. Vedle Vltava a nad námi ono zapadající slunce. Nádhera.
Zbývá poslední kilometr a už mě nesmí předběhnout ani jedna! To udržím! Naopak ještě trochu stahuji běžkyni před sebou, ale tu už nestihnu…
Stejně jako před týdnem na desetikilometrové trati odolala pětačtyřicetiminutová hranice, tady jsem se zase nedostala pod dvaadvacet minut. Já vím, měla bych se více věnovat tréninku rychlosti a možná i o něco víc odpočívat… ale co, nejhorší to snad také není :-).
Při výklusu využívám jedinečné možnosti proběhnout se po uzavřených silnicích v centru Prahy ❤️. Na desítce pak v rytmu devadesátek přihlížíme druhé nejrychlejší silniční desítce žen všech dob.
